ŽIDOVSKÉ MUZEUM? CO TAM?
                                                      

Vím, začínám lehce provokativní otázkou, mám k ní však důvod. V Praze se nachází jedno z nejzajímavějších židovských muzeí na světě a myslím, že ho navštívilo jen málo obyvatel Prahy a České republiky. Ještě tak školní výpravy. Je to pochopitelné, průměrný občan „nejateističtějšího státu v Evropě“ vnímá židy prizmatem izraelsko palestinského konfliktu, který připomíná perpetuum mobile. Ze školy si většinou pamatuje, že Kafka byl židovský spisovatel a za druhé světové války zahynulo 6 milionů židů. To je tak asi vše. Přitom je to škoda, protože muzeum nabízí ucelený pohled nejen na židovské dějiny na našem území, ale i možnost poznat jejich náboženské a kulturní tradice prostřednictvím vystavených předmětů.

Přijměte tedy pozvání na virtuální prohlídku několika synagog a jejich expozic. Nechci zatěžovat údaji, odkud a z které doby ten který předmět pochází, to si ostatně mohou zájemci přečíst sami. Spíš to bude vyprávění o židovských tradicích a svátcích, které ortodoxní židé v nezměněné podobě dodržují po staletí. Třeba text vzbudí váš zájem a budete si chtít expozice sami prohlédnout. Záměrně píšu o expozicích v plurálu, protože pod pojmem „židovské muzeum v Praze“ se skrývá 6 objektů + starý židovský hřbitov. U každého objektu je také příslušná pokladna, kde lze koupit vstupenku, platící i pro ostatní.

INFO:

Veškeré informace ohledně vstupného, otvírací doby (pozor na soboty  a židovské svátky) najdete zde.

Závěrem tohoto úvodního bloku dovolte jednu radu od průvodkyně: Pro nákup vstupenky zvolte kteroukoliv kasu mimu tu  u židovského hřbitova. V sezoně (která je zde celoročně) , tu bývá dlouhatánská fronta. Proč zrovna tady? Inu, v tištěných průvodcích se turisté dočtou informaci, že prohlídka začíná od starého hřbitova a vypraví se tam. Jenže než jim pokladní prodá lístek, pro jistotu se zeptá, mají-li v úmyslu naštívit „only museum“ (rozuměj Pinkasovu, Maislovu, Klausovu a Špabnělskou synagogu spolu s hřbitovem)  nebo také Staronovou synagogu, která je ve správě židovské obce a platí se zvlášť.

V prvním případě vstupenka stojí 300 Kč, v druhém 480. Pokud návštěvníci nemají ponětí, v čem je rozdíl, začnou řešit na místě zda ano, či ne, kladou doplňující otázky, pokladní trpělivě vystěluje…a fronta narůstá. Mé doporučení tedy zní: Prohlídku začněte Maislovou synagogou, fronty tam nebývají.

Navíc to má i logiku z hlediska chronologického. V „Maislovce“ je nyní nově otevřena (březen 2016) nová expozice mapující počátky židovského osídlení u nás a život ve středověkém ghettu. Pokračovat můžete Španělskou synagogou, kde budete obdivovat nádhernou ukázku výzdoby podle sefardských (španělských tradic). Přízemí asi zaujme méně, věnuje se hlavně židovské písemnosti. V patře si pak můžete prohlédnout ukázky umělecky zpracovaný rituálních předmětů a v hlavním prostoru naproti pak ve vitrínách fotografie ghetta tak, jak vypadalo před asancí na konci 19.století. Smutnou kapitolou jsou 30. a 40. leta, a samostatnou pak válečné období a transporty do Terezína. I tam však lidé žili, ať už to byl život plný strachu a strádání, i tak žily dětli. Jejich obrázky z té doby jsou vystaveny v pinkasově synagoze. 80 000 jmen obětí na stěnách synagogy tvoří výmluvný pomník, největší náhrobní kámen se jmény těch, kteří nemají vlastní hrob.

Z Pinkasovy synagogy projdete starým židovským hřbitovem a čeká vás podle mého názoru nejzajímavější expozice v Klausově synagoze. Jestli vám zbydou síly a jste toho názoru, že smrt je součástí života, podívejte se i do budovy naproti. Patří spolku Chewra khadisha, snad můžeme říct charitativní organizaci, která se stará o nemocné, umírající a připravuje těla nebožtíků na pohřeb.   

ŽIDOVSKÉ STÁTKY A TRADICE

Judaismus je víc než jen náboženství, patří sem tradice, zvyky, kultura Židů a vůbec způsob života. Jakýmsi „návodem“ jsou tzv.micvot, což je 613 přikázání, týkajících se náboženství, bohoslužeb a slavení svátků včetně přípravy pokrmů i života v soukromí. 

Místem bohoslužby je synagoga (dům shromáždění), která je i místem výuky a místem setkávání. Ideálním místem k setkání s židovskou tradicí a svátky je pražská Klausova synagoga. V přízemí jsou vystaveny předměty, které se váží k náboženským rituálům a svátkům. Přestože Klausova synagoga se již nepoužívá pro bohoslužby, na východní stěně zůstala aron ha-kodeš (schrána na Toru). Dveře svatostánku zakrývá synagogální opona (parochet) a nad ní je pověšeno věčné světlo.

Krásně vyšívané parochety a pláštíky na tóru jsou ve vitrínách. Tora je to nejcennější, co v synagoze může být. Ručně psaný svitek uprostřed místnosti obsahuje i další náležitosti – ukazovátko, zvané jad ve tvaru ruky se vztyčeným ukazováčkem. Slouží ke sledování textu při předčítání. Na dřevěné nástavce se přidává rimonim, hebrejsky granátové jablko, násadce vyrobené většinou ze stříbra se zvonečky. Při vyjmutí Tory ze schránky a přenášení do bímy (podium), svým zvukem upozorňují přítomné, aby povstáním projevili Toře úctu. Tora má také svůj vlastní svátek Simchat Tora – Svátek radosti z Tory. V tento den se dokončí čtení svitku Tory a začne se číst znova od začátku. 

Židovské sváteční dny se dělí na dvě skupiny. Jednak to jsou  svátky ustanovené v Toře, které se slaví především bohoslužbou v synagoze, společným jídlem či naopak půstem, písněmi. Do druhé skupiny patří náboženské slavnosti a půsty zavedené v pozdějším období k připomenutí některých historických událostí Izraele, ty se slaví v rodinném kruhu nebo v židovské obci.

Hebrejský kalendář je lunisolární, to znamená, že počítá podle slunečního cyklu jen roky, ale měsíce podle cyklu lunárního. Délka měsíce přibližně odpovídá skutečné době oběhu Měsíce kolem Země, 29,5 dne (tzn. buď 29, nebo 30). Protože lunární rok je zhruba o 11 dní kratší než rok solární, přidává se jednou za 3–4 roky navíc 13. měsíc (ADAR II.). Roky se počítají od stvoření světa, tudíž náš letopočet 2016 odpovídá židovskému 5777. Každý další den podle židovské tradice začíná večer po západu slunce a končí následující den se západem slunce. Šabat tak začíná v pátek večer a končí v sobotu večer.  Na rozdíl od roku křesťanského hebrejský rok se mění na podzim. Začíná Deseti dny pokání a samotný Nový rok se nazývá Roš ha-šana. Spolu se svátkem Yom Kippur jde o tzv.vysoké svátky. Věřící mají zpytovat svědomí a rozpomenout se na všechny své skutky vykonané v minulém roce. Zároveň se připomíná také uzavření smlouvy s Hospodinem na hoře Sinaj. Přitom se tradičně troubí na šofar, tedy beraní roh. Jeden takový je vystaven ve vitríně nalevo od schrány na Toru. 

Po dnech pokání přichází Jom kipur (Den smíření), den celodenního postu, při kterém je zakázáno pracovat. Židé se oblékají do bílého na výraz pokání. V tento den, nejvýznamnější židovský svátek,  se člověk smiřuje se všemi lidmi, aby se tak smířil se samotným Bohem.

Zůstaňme ještě chvíli u modliteb. V tradičních synagogách se ženy a muži modlí odděleně. Veřejné pobožnosti se mohou konat jen za přítomnosti tzv. modli tebního minima (minjan), tj. deseti dospělých mužů starších 13 let. Duchovním vůdcem obce je rabín, který má při bohoslužbě většinou funkci kazatele. Bohoslužbu vede kantor (chazan), který zná pořádek modliteb a jejich nápěvy. Muži jsou povinni v synagogách mít pokrytou hlavu a v tradičních kruzích nosí muži stále na hlavách čepičku, tzv. kipu či jarmulku. Tu pánové také vyfasují před prohlídkou Pinkasovy synagogy a starého hřbitova, pokud nemají vlastní pokrývku hlavy. Obě místa jsou pro židy posvátná a hodná úcty. K modlitební výbavě muže patří i modlitební řemínky tfilin a modlitební šál talit. Oba předměty jsou zde vystaveny, na obrázcích je vidět i způsob zavazování tefilin. Pravda, hodila by se názornější pomůcka. V synagoze v Toledu mají video.  

V jedné z vitrín může neznalé návštěvníky překvapit citron na stříbrné mističce a palmová ratolest. Takto je zde představen jeden z tzv.poutních svátků, Sukot. Svátek stánků připomíná čtyřicetileté putování Izraelitů po poušti, kde si stavěli  provizorní příbytky z větví zvané Suka. Tradičně se staví podobné přístřešky tak, aby skrze jejich střechu byly vidět hvězdy nebo nebe.  Po 7 dní trvání svátku je židům předepsáno v suce spát, modlit se i jíst. A proč ten citron? Předně – není to citron, i když tak vypadá. Jedná se o plod cedrátu. Ideální plodmusí být nepomačkaný, správného kónického tvaru, pěkný na pohled a s perfektním vrcholem, tedy košer, nejlépe, má-li pitom - pestík nesoucí bliznu, která zůstala srostlá s kůrou plodu. Nic jednoduchého. Kromě cedrátu(etrog) a datlové palmy (lulav)je třeba ještě opatřit snítku myrty (hadas) a proutek vrby (arava). Proč to všechno? Symbolika čtyř rostlin je velmi široká, moho představovat židovské praotce, pramatky, tělesné orgány, nebo typy lidí. Zůstaňme u symboliky posledně zmiňované. Některé z rostlin krásně voní, jiné chutnají, některé nemají ani chuť ani vůni. Jsou rozdílné tak jako lidé a jejich vlastnosti. Etrog voní i chutná a představuje tak moudrého a dobrého člověka. Datle má chuť, ale nevoní, je symbolem moudrého člověka s chladným srdcem. Myrta jen voní, je symbolem hloupého dobráka. A vrba nemá chuť ani vůni, jako jsou lidé hloupí a sobečtí. Přesto i oni, jako všichni výše jmenovaní, toří jeden celek, jeden národ. 

A CO RODINNÝ ŽIVOT?

 Pojďme si prohlédnout předměty vystavené v prvním patře. U některých je na první pohled jasné, k čemu slouží (roztomilá dřevěná kolébka) některé vzbudí rozpaky ( válečky s ostrými hroty a dlouhé nože) a jeden exponát pocity přinejmenším rozporuplné. Ale nepředbíhejme.

Začněme tedy od kolébky. Je maličká, stejně jako zdobený povijan a pruhy látky s vyšitým věnováním  a přáním, aby vše dobře dopadlo. Takové přání nebylo od věci. Kojenecká úmrtnost i úmrtnost rodiček byla vysoká po staletí a trvalo velmi dlouho, než se přišlo na příčinu horečky omladnic. To samozřejmě platilo univerzálně, nejen pro židovské ženy a děti. Vedle kolébky je vystavena obřízková souprava. Jedním ze symbolů judaismu osobního života je obřízka brit mila, která je prvním náboženským obřadem pro chlapce, kterého tak  vítá do svazku mezi Bohem a vyvoleným národem Izraelem. Provádí ji osmý den po narození mohel (obřezávač) a chlapec po ní dostává své jméno. Dívenky dostávají jméno dříve než chlapci při prvním šabatu po narození.

Významnou událostí v životě dospívajícího chlapce je Bar micva („syn přikázání“), Při tomto obřadu se ze židovského chlapce stává muž, který přijímá odpovědnost za dodržování micvot – přikázání. Může se stát součástí minjan, skupiny 10 mužů, potřebných k modlitbě. Obřadu předchází nejméně jednoleté studium, kdy se hoch učí hebrejsky, studuje Tanach a učí se náboženským povinnostem dospělých. Teoreticky by se mohl podle židovského práva oženit. Třináct let jako věk, kdy je chlapec právně odpovědný, udává Talmud. Vzpomínáte na letošní (2016) tahanice kolem stanovení  trestní odpovědnosti u mladistvých? Tak tady je příklad, jak to dělají jinde. 

A jdeme pod chupu – totiž pod svatební baldachýn na čtyřech tyčích, který symbolizuje nový domov páru. Samotnému svatebnímu obřadu předchází dohodnutí svatebních podmínek (tnajim), půst snoubenců, návštěva rituální lázně  mikve a podpis svatební smlouvy (ketuba). Ketuba je aramejsky psaná listina, která stanovuje práva a závazky manželů. Obsahuje především příslib manžela, že se ke své ženě bude chovat s úctou a nikdy ji nenechá bez prostředků a to i v případě rozvodu, který židovství na rozdíl od katolictví povoluje. Příklad krásně zdobené krasopisně napsané ketuby je k vidění ve vitríně naproti baldachýnu. Je zde i zvláštní prsten, který zdobí domeček, symbol budoucího domova manželů.  Ženich (chatan) a nevěsta (kala) jsou po obřadu bedekn (pokrývání hlavy nevěsty závojem) přivedeni pod svatební baldachýn, který stojí buď uvnitř synagogy nebo pod širým nebem. Nejprve pod chupu přijde ženich v doprovodu rodičů, družbů a svědků. Potom přichází nevěsta, doprovázená rodiči a družičkami. Nevěsta sedmkrát obejde ženicha a tím začíná první část obřadu: zásnuby (erusin). Vše se odehrává za přítomnosti dvou mužských svědků, obřadníka (tím nemusí být nutně rabín) a minjanu, deseti dospělých mužů. Poté následuje požehnání nad vínem, požehnání zásnub a duchovní dá snoubencům napít z prvního poháru vína ve společném svazku. Zasnoubení nabývá právoplatnosti poté, co ženich navleče nevěstě prsten na ukazováček pravé ruky a pronese: "Budiž mi zasvěcena tímto prstenem podle zákona Mojžíšova a Izraele." Předělem mezi oběma částmi obřadu je předčítání svatební smlouvy. Poté proběhne vlastní sňatek, k němuž patří sedm požehnání (hebr. ševa b'rachot) a pití z druhého poháru vína. Na závěr obřadu dochází k symbolickému rozbití předmětu (sklenice, talíře), který ženich rozdrtí pravou nohou, na což svatebčané odpovídají zvoláním: "Mazal tov - hodně štěstí!" Roztříštění předmětu připomíná zničení jeruzalémského Chrámu. 

Po obřadu stráví novomanželé krátkou chvíli v soukromí odděleni od ostatních a toto odloučení je považováno za znak manželského spojení (jichud). Poté následuje hostina a svatební veselí, spojené s předáváním darů, zábavou a tancem. Při svatebních hostinách většinou hrála skupina židovských hudebníků zvaných klezmerim. Zábavu zajišťoval šprýmař (badchen). Ke zvyklostem při hostině patřilo také ženichovo kázání (deraša) na různá témata z Bible a Talmudu. Za toto kázání dostával ženich dar; v našich zemích to obvykle býval cínový talíř s rytým dedikačním nápisem. Ženich dostával během hostiny i další dary - většinou náboženské knihy a různé kultovní předměty. Dary nevěstě se často předávaly již týden před svatbou a pařily k nim šabatové svícny, šperky, modlitební knihy a předměty do výbavy domácnosti.

V židovství se po staletí udržovala tradice levirátního, švagrovského manželství (hebr. jibum). Tuto povinnost zakotvuje Starý zákon (Dt 25: 5-10). Pokud zemřel muž a jeho manželství bylo bezdětné, byl jeho bratr povinen oženit se s vdovou. Prvorozený syn z tohoto manželství potom nesl jméno zemřelého. Odmítnul-li bratr takový sňatek, musel podstoupit obřad zvaný chalica (vyzutí), při kterém mu vdova před svědky zula pravou botu, plivla před ním a pronesla obvyklý text: "Tak se děje muži, který nechce zbudovat dům svého bratra." K obřadu se používal rituální kožený střevíc, speciálně zhotovený pro obřad. Tímto aktem byli oba zproštěni vzájemného závazku a žena se mohla znovu provdat a to za kohokoliv s výjimkou kohena (příslušníka kněžského rodu). 

Tak co vy na to? Zajímavý zvyk, není liž pravda. Mimochodem, v jedné z vitrín byl k vidění předmět doličný - značně rozšmajdaný škrpál. Pak zmizel, naštěstí je zpět v nové podobě. Bu´d opravený, nebo ho nahradil jiný, zachovalejší. Ve sbírkách Židovského muzea v Praze je rituálních střevíců pro chalicu naštěstí dost. 

Přesuňme se teď na balkon, kd esi můžeme povědět něco o neméně zajímavých předmětech. Tak třeba: víte, na co jsou válečky s ostrými hroty jako z muzea  tortury? Nebojte se, o žádné mučení nejde.  Jedná se o kuchyňské náčiní, nezbytné pro přípravu macesů, nekvašených chlebů. Připravují s ena svátek Pesach, jeden ze tří poutních svátků,  svátek překročení. (pass over). Židé slaví vysvobození z egyptského zajetí a název svátku souvisí s desátou egyptskou ranou, kterou Bůh usmrtil všechno prvorozené, ale ušetřil,doslova „překročil“ domy Izraelitů. Obyvatelé museli odejít co nejrychleji, aby si faraon své rozhodnutí zase nerozmyslel (což se stejně stalo, ale to už je jiný příběh, ano, ten o rozestoupení vod). Těsto k pečení chleba nestačilo vykvasit, proto si židé na cestu  napekli nekvašené chleby – macesy. Na Pesach se tedy nesmí jíst nic kvašeného a na zpracování těsta se používají již zméněné válečky s hroty. Které proděravějí těsto, z něhož uteče vzduch potřebný ke kvašení.

V předvečer svátku se musí z domácností odstranit všechen chamec (i ty nejmenší části potravin, které by mohly obsahovat kvásek a jeho symbolická část se spálí. V první a druhý večer probíhá slavnostní večeře tzv. seder (pořádek, řád), uprostřed stolu je sederová mísa se symbolickými pokrmy: tři macesy, pečená kost (symbol beránka, kterého Izaelité před odchodem z Egypta obětovali), vejce (symbol celistvosti života), hořké byliny (symbol hořkosti otroctví), petržel nebo brambor (symbol jara), sladká směs ovoce a mandlí a vína (symbol malty, ze které Izraelité vyráběli cihly), 4 poháry vína a 5. pohár pro případnou návštěvu proroka Eliáše, který má zvěstovat příchod Mesiáše. Při hostině se předčítá z Hagady – zvláštní knihy modliteb, požehnání a příběhů o útěku z Egypta.

Křížek na stěně a obrázek Panny Marie – to je tradiční výzdoba domácnosrti praktikujících katolíků. Co mají židé? Mezuzu a mizrah. Mezuza je malá schránka s posvátným pergamenem umístěná na pravé veřeji dveří při pohledu z ulice. Na židovské radnici najdete hned dvě, další je na domě v Široké ulici naproti restauraci King Solomon.

Mizrah je ručně malovaný obrázek, v jehož středu je ozdobným písmem napsáno totéž slovo, které v hebrejštině znamená východ. Umisťuje se, jak jinak, na stěnu směrem na východ, k Jeruzalému.

 KOŠER KUCHYNĚ 

V oblasti jídla je třeba zachovávat rituální čistotu, tzv.kašrut. Podle tohoto zvyku se pokrmy dělí na rituálně čisté (povolené) a nečisté (zakázané) a dále pak na masité, mléčné a neutrální. K zakázaným surovinám patří například vepřové maso, plody moře nebo králík. Povolená zvířata musejí být absolutně zdravá a být zabita předepsaným způsobem (šchita), jedním řezem. Všechna krev musí být z masa odstraněna tak, že se buď zavěšuje, nebo nakládá do soli. Dále je zakázáno míchání mléčné a masité stravy, proto bývají v kuchyni dvě oddělené sady nádobí.

Není to rozhodně jednoduché, být pravověrným židem. Zvlášť v Praze. Doba však pokročila, židy pro jejich víru už nikdo nestíhá, naopak se otvírají nové restaurace s košer nabídkou a Praha myslí i na návštěvníky z řad ortodoxních židů. Řešením, kde se ubytovat, je pro ně hotel King David

ZDROJE

materiáy PŽM a vlastní přípravy ke zkoušce na průvodce PŽM

www.chewra.com 

pokračování příště.....