13. VYCHÁZKA - PRAŽSKÁ NÁBŘEŽÍ A BLÍZKÉ OKOLÍ 

Husté osídlení podél vltavských břehů bylo podle Kosmovy kroniky už někdy v počátcích 12.st. Kronika popisuje škody, které napáchala povodeň 1172. Postupně se navážel terén, ale stále se dochovala na Starém Městě místa, kde je rozdíl v úrovni patrný: U Staronové synagogy, Anežského kláštera a Řásnovky a u kostela sv.Šimona a Judy. Někde byl terén zvýšen až o 6 metrů. 

PRAŽSKÉ NÁPLAVKY 

Až do pol. 19.st. nebyly břehy nijak regulovány, sloužily jako odkladiště a pracovní a průmyslové zóny. Často zaplavovány velkou vodou. Byly tu rozlehlé sklady dříví a množství mlýnů, haldy sanytru. To vše je dobře vidět na Langweilově modelu. Sanytr - dusičnan draselný (ledek) se používal na výrobu konzervantů nebo střelného prachu. Dá se mluvit o chemické výrobě v tehdejší Praze pol. 19.st. 

DOPRAVA PO VLTAVĚ 

Tradice plavby po Vltavě sahá do raného středověku. Vory připlouvaly z jihu a kotvily hlavně v Podskalí. JIní voraři se plavili až do Hamburku. Proplouvat propustěmi bylo složité a někdy nebezpečné. Vedoucí voru, tzv. vrátný musel mít vrátenský patent, který ho opravňoval splouvat určité úseky. 

1871 založen podpůrný spolek Vltavan. Uniformu tvoří modrý kabát, červenobílá košile a bílé kalhoty.V Podskalí vznikaly dřevařské ohrady 

Pražská lodní flotila má 27 lodí a ročně přepraví kolem půl milionu zájemců. Vltava + Vyšehrad jsou jediné a nejstarší české kolesové parníky. 

PRAŽSKÉ MLÝNY 

Na Vltavě jich bývaly desítky, dnes jen pár. Časté přestavby po požárech a povodních. Zpočátku náležely církevním řádům, později pražským obcím i soukromým podnikatelům. (Sova, Odkolek), bývalo jich několik vedle sebe, aby se využilo náhonu. Kromě mletí obilí se mlýny využívaly na pohon různých mechanizmů, třeba na čerpání vody, pohánění katrů (pily), hamry (buchary na kování), mohly se mlít i pigmenty do barev z minerálů. Mlýn načerpal vodu a vytlačil ji nahoru potrubím do vodárenské věže do nádrže, odtud pak voda tekla gravitačním potrubím do rozvodů ke kašnám. 

Staroměstské ( nové) mlýny 

V pol. 14.st byly postaveny staroměstské mlýny a patřily obci. Vystřídaly několik názvů - nové, mostecké apod. Věž měnila vždy po požáru zastřešení. Proč hořelo? V zimě nesměl rezervoár vody zamrznout, proto se tam topilo. Ve vnitřním hranolu na zemi rozdělali oheň, nahoru stoupal dým a horký vzduch.Novoměstská věž je z pol. 17.st, dnes přístupná, je tu Muzeum požárů. Má raritu, která nikde není - v posledním patře je lusthaus, letohrádek. Tím se velmi bohaté Staré Město chtělo za renesance vyrovnat panovníkovi a bohaté šlechtě, která si stavěla letohrádky za městem. Pozemky byly velmi drahé, tak se využila vodárenská věž. 

Sovovy mlýny 

na Malé Straně, název podle vlastníka ve středověku, proslavil je František Odkolekpodnikatel pekař a mlynář. Požár tu řádil několikrát, naposledy po požáru průmyslové části Odkolkovi ji prodali 1920 Praze, v obytné nadále bydleli do 1950. Pak budovy chátraly až do 2000kdy se mlýnů ujala Nadace Jana  a Medy Mládkových

ZANIKLÉ OSTROVY

Korunní (ze zkomoleniny Kren insel, později s přehláskou, z toho německy Koruna a to do češtiny)Jeruzalémský (podle Leopolda Jeruzaléma, který zde měl kartounku), Primátorský (patřil staroměstským primátorům) už zanikly mezi Karlínem a Holešovicemi. Jsou ještě na mapě z poč.19.st. Zbyla jen Štvanice. Na ostovech byly různé provozy - mlýny, papírny, později firma Kutina, dovoz ryb od Jadranu. Rohanský ostrov vznikl spojením dvou menších. Byly tu barvírny, koželužny, mlýny. Byl tu vybudován karlínský přístav.  1955 byl zasypáno poslední říční rameno, ostrovy zanikly

edit: 2022 - buduje se nové říční řameno a probíhá revitalizace Rohanského ostrova.....

POVOLÁNÍ OD VODY

voraři

Tradice plavby na vorech po Vltavě sahá do raného středověku, plavecké řemeslo se dědilo jako u gondoliérů v Benátkách. Do Prahy vory připlouvaly z jihu a kotvily hlavně v Podskalí. Tam byly vory předány místním dřevařům, obchodníkům se dřevem. Vedoucí voru - vrátný, musel mít vrátenský patent. Ten mu umožňoval splouvat určené úseky řeky.

dřevaři

Dělníci, kteří dřevo z vorů rozebírali a skládali do ohrad nebo odváželi přímo na pily. Na březích Vltavy byly dřevařské ohrady. Dřevaři dokázali vyrovnat klády až do výšky 4 metrů. Podél břehů si postupně vystavěli poměrně výstavné domy. 

ledaři

Vltava pravidelně zamrzala, led potřebovali hostinští a pivovarníci. V ledu se vysekala jakási plavební dráha, tou se protáhly na břeh velké kusy ledu - lavice. Tam se rozbily na menší kusy - okenice. Ty se ručně nakládaly na povozy. Byla to velmi těžká a nebezpečná práce.  Za první republiky už se používala mechanizace, kladkou se po jakémsi podpůrném pódiu lavice vytahovaly až na nábřeží a nakládaly přímo na vůz

pískaři

Písek se těžil ze dna pomocí až 6 m dlouhých naběráků. V řece se zakotvil ponton, z něj se pak vytěžený písek nakládal na pramice. 

ŘÍČNÍ LÁZNĚ 

Už v 15.st. byly zbudovány lázně u kostela Matky Boží na louži, později u křižovníků. tyto říční lázně původně sloužily církevním účelům, později přešly pod správu města až do poč. 20.století. na molu byly kabinky na převlečení a schůdky pro sestup do vody. Fungovaly pro dělníky a slabší sociální vrstvy obyvatelstva, aby se mohly v létě umýt. Koupelny měli doma jen bohatí. 

1809 vojenská plovárnavedle 1840 občanská plovárnaMajetnější hosté si pronajímali kabinky. Ráda sem chodila i společenská smetánka. Lázní a plováren bylo spoustu - na Štvanici (Benátky), na Františku, na Smíchově, na Žofíně, v Podolí, pod Vyšehradem, jediné zachovalé - Žluté lázně. 

PRAŽSKÉ PŘÍSTAVY 

pro hausbóty a boathousy - podolský, smíchovský, libeňský, holešovická marina, do budoucna Rohanský ostrov 

PETRSKÁ ČTVRŤ

Ve středověku rozlehlá část města, Karel IV. ji včlenil do Nového Města. Původně se tu usadili a založili komendu němečtí rytíři, ti pak přešli ke sv. Havlu a vystřídali je křižovníci s červenou hvězdou, ti jsou tu doposud.Jedním ze slavných obyvatel bych od 1814 Mácha, rodina se sem přistěhovala z Malé Strany. Byla to tehdy chudinská čtvrť. Chodil sem do školy a pak na piaristické gymnázium a do kostela sv. Petra. Údajně byl jedním ze zvoníků a zvon ho udeřil do tváře a způsobil mu šrám v obličeji.

TĚŠNOV

Zde končilo Nové Město, stávaly tu bastiony a ve středověku Špitálská brána. Stála přesně v ose Petrské ulice. Druhá brána z 1663 pak v dnešní křižovatce se Sokolovskou ulicí. Brána byla velmi výstavná, vydržela do 1874. Na budově drážní inspekce je cedule s výškou Vltavy 2002.

hotel Hilton - dříve Atrium

hotel Opera - dříve hotel Hašek

V pasáži dříve bývaly obchody, počítalo se s cestujícími z těšnovského nádraží. Dnes jsou tu sklady v suterénu a různé instituce. Pasáž vede do ulice Biskupský dvůr.

PETRSKÉ NÁMĚSTÍ

2011 - Bytový dům - architekt Petr Burian za něj získal Národní cenu architektů. Jsou tu malometrážní byty pro učitele a městské strážníky, investorem je Praha 1. V domě je i tělocvična pro vedlejší ZŠ a může ji využívat i veřejnost.

KOSTEL SV.PETRA

Románská bazilika tu stála již 1086. Dvouvěžové západní průčelí nese románský charakter. Dochovala se i vnitřní úzká románská okénka. Neogoticky upravil architekt  Josef Mocker. Interiér barokní. Na oltáři obraz V.V,Reinera. Pod oltářem za odklopným víkem je ležící socha Krista - Boží hrob. Odkrývá se na Velikonoce. Od 1235 do současnosti s krátkými přestávkami zde sídlí řád křižovníků s červenou hvězdou.  1873 se tu hudební skladatel Antonín Dvořák  oženil s Annou Čermákovou.

Na místě parčíku býval hřbitov. 

TRUHLÁŘSKÁ 

První zmínky z doby kolem 1420kdy tu stálo několik gotických domů. Při rekonstrukcdomu č. 8 byly nalezeny krásné nástěnné malby, dřevěný strop a unikátní krov z 1688

1781 tu vznikla první evangelická modlitebna (umožněno tolerančním patentem). Modlitebna byla velmi navštěvována, ale bývalo tu na 300 lidí a přeplněno. V pol.19.st dostali evangelíci kostel sv. Salvátora a zde vznikly byty. Kromě toho tu byl taneční sál, hospoda a sedlářství. Praha 1 tu otevřela 2020 Dům dětí a mládeže a komunitní centrum.

SOUKENICKÁ 

Takové štěstí neměl dům č.8 s gotickými základy a mansardovou střechou, byl zbořen. Ve dvoře domu č15 je monumentální modlitebna Církve bratrské. 1907 církev prodala sídlo v Petrské 23 a koupila tento dům, na prázdném dvorku dala postavit výraznou kapli. Hotovo bylo za 7 měsíců! Dnes je tu hlavní sál a menší sály na přednášky a koncerty (klub Samaří). Bydlí tu i správce a kazatel. Na dvoře roste fíkovník!! V domku je křesťanské terapeutické centrum, i pro nevěřící. 

KOSTEL SV.HAŠTALA

Castulus žil ve 3.st. a byl umučen pro víru za císaře DiokleciánaByl vhozen do jámy a zasypán zaživa. Zde stál ve 12.st.kostel německých rytířů, špitální bratrstvo. Řád také bojoval proti nevěřícím. Za husitských válek odsud němečtí rytíři odešli a jejich majetek propadl králi. Později připadl do správy anežského kláštera. 2021 kostel dostal dva nové zvony, ty původní byly za 1.světové války zabaveny a roztaveny na zbrojní výrobu. Nové zvony odlila rodinná dílna Grasmayer z Insbrucku, která má tradici ze 16.st. Na plášti je vyobrazena sv.Anežka a další svatí, koruna je osazena lvími hlavami. Zvony jsou odlity s tzv. těžkým žebrem, neboli mají zesílený plášť. Zvuk je plnější a déle se nese. Největší zvon Haštal se rozeznívá ručně, zvoní v neděli a o svátcích. Menší, František, bude znít 3 x denně. .

V 19.st. bylo okolí kostela asanováno, domy chudiny bez kanalizace byly strženy a vystavěny nové pro movitější majitele. Domek s křížem za kostelem je bývalá márnice. 

VE STÍNADLECH 

spojuje Haštalské náměstí s ulicí Královodvorskou. Plechová cedule s názvem ulice byla už několikrát ukradena. To by se morálně bezúhonným Rychlým šípům asi moc nelíbilo. 

BENEDIKTSKÁ 

Bydlela tu rodina básníka Máchy. Během asanace židovského města tu vznikl prostor pro stavbu nových budov pro novou republiku. Kromě MPO je zde i Ministerstvo dopravy, dříve železnic a ministerstvo  zemědělství.

DLOUHÁ

Dům u zlaté štiky - 1915 se sem nastěhoval Franz Kafka. Býval tu pivovar.  

MINISTERSTVO OBCHODU A PRŮMYSLU

1928 - 35 Stavba budovy úzce spjata se založením ČSR. Budova má dva vnitřní trakty, výška s kopulí 35 m. Problém s tekutými písky v podloží se řešil stejnou technologií stavby jako mají mosty. Architektonickou soutěž vyhrál tehdy 70 letý Josef Fanta, jeho návrh v duchu historismu a secese budil emoce. Už se staví ve stylu funkcionalismu. Na sochařské výzdobě se podílelo 14 sochařů. Přes 120 soch, reliéfů. zdobných prvků. Nad hlavním vchodem sochy průmyslu, obchodu, řemesel a plavby. Do 1945 byl v jednom křídle Patentní úřad. Zde jsou sochy matematiky, fyziky, chemie, inženýrství. Budova má zvýšené hlavní patro jako šlechtické piano nobile. Materiál zásadně domácí - slivenecký červený mramor, pískovcové obložení. Ani na vnitřní výzdobě se nešetřilo. Pracovna ministra vyzdobena intarziemi. Kupole má připomínat zeměkouli. Nahoře je stěžeň z lodi ze sklolaminátu nesoucí vlajku 

KAPLE SV.MAŘÍ MAGDALENY 

Kaple u Čechova mostu byla postavena 1635kdo ji založil, se neví. Původně byůa zasvěcena Panně Marii. Je na oválném půdorysu. Patřila cyriakům, křižovníkům s červeným srdcem, kteří sídlili naproti. 1648 tu měli Švédové střílnu a stříleli na protější břeh. Za josefinských reforem byl řád cyriaků zrušen, kaple chátrala a sloužila jako sklad. 1908 byl otevřen Čechův most, město kapli opravilo a svěřilo do správy církvi starokatolické. V pol. 50.let se kaple stěhovala o 31 m dál, aby nebránila stavbě širší silnice. Je to první přesunutá zděná budova v historii Ćeskoslovenska. Pod kapli byly zasunuty železné rošty, hydraulickými zvedáky zvednuta a po kolejnicích přesunuta. Z původní výzdoby se mnoho nedochovalo, ta dnešní je moderní, vkusná.  

NEMOCNICE NA FRANTIŠKU

Ulice U milosrdných. Zde byla už ve 14.st.první pražská nemocnice, jejím patronem byl pražský měšťan Bohuslav Olbramovic. Kostel a špitál vysvětil  arcibiskup Arnošt z Pardubic. Po Bílé hoře 1620 věnoval císař Ferdinand II. celý komplex budov řádu milosrdných bratří. Bratři měli poznatky z ošetřovatelství, spolupracovali s lékaři, studenti lékařské fakulty zde přihlíželi první didaktické pitvě. 1847 zde proběhla první amputace nohy v celkové éterové anestezii v Evropě. Na balónkovou masku z tkaniny a mulu se kapal éter a podle reakcí pacienta se maska oddalovala nebo přibližovala k dýchacím cestám. Operovaný přežil. Postele byly ve velkém sále, ale oddělené od sebe závěsy, které pacient mohl zatáhnout.  

Stavební materiál byl vždy nákladný, proto řádoví bratři přijali i "smutné" dřevo, z popraviště 27 českých pánů. Z něj vytesány schody, možná i s krví nešťastníků. Nemocnice s lékárnou U granátového jablka přežila asanaci Josefova, o zrušení se uvažovalo i později. 1926 byla dokončena část směrem na nábřeží. Až do 18.st. byl špitál největší v Praze, dnes naopak nejmenší.  Pracuje tu 100 lékařů, pacientům je k dispozici 170 lůžek. V bývalém refektáři je nemocniční kantýna.

Jan Neruda sem umístil děj básně Před fortnou milosrdných, v Máchově povídce se tu léčí nemocná Márinka. Za 2.světové války nemocnice fungovala jako vojenský lazaret pro piloty luftwaffe. Poslední rekonstrukce 1999

Dnešní dochovaná budova směrem do Kozí ulice má  barokní vzhled po úpravách, které provedl vděčný pacient, italský stavitel a štukatér Tommaso Soldati. Spolupracoval také na výzdobě Vrtbovské zahrady a kostela sv.Ignáce.

Jednou z velkých osobností řádu byl bratr Ferdinand Opitz, lékař, který provedl v Praze první operaci v narkóze pomocí éteru. Součástí komplexu býval od počátku existence nemocnice i

kostel sv.Šimona a Judy

1716 zahájili stavbu Čeští bratři, ale přišli o něj po Bílé hoře. Kostel dostali Milosrdní bratři, řeholní řád, pocházející ze Španělska. Původně ještě gotický trojlodní chrám od základů přestavěli. Je to symbióza renesance ve vzhledu pilířů a jednolodního prostoru s gotikou v podobě klenby napodobující svatovítský chrám. Od 1993 po rekonstrukci je to druhá stálá scéna komorního orchestru F.O.K. (film-opera-koncert) vedle Obecního domu. Prostor byl nově nasvícen a ozvučen a má vytápění v podlaze. Okolní zástavba je poasanační, kostel ji přežil. Za své vzal vznosný gotický chrám sv.Kříže i malebné svatojanské náměstí. Dnes průčelí směřuje do proluky směrem k rozestavěnému ex-Interkontinenntalu, napravo brutalistní hotel Prezident, nalevo klasicistní činžovní dům.

KOZÍ 

č.15 - ikonický bar La casa blů, otevřeli Kubánec a jihoameričan, natáčeli se tu Samotáři. Dům se jmenuje U tří králíků a domovní znamení uvidíte, když hodně zakloníte hlavu. 

U OBECNÍHO DVORA

č. 7 má rozlehlý vnitřní dvůr, ve vedlejším domě s věžičkou se narodil malíř Josef Mánes

OBECNÍ DVŮR 

Komplex budov tu stál už ve středověku. Do 1763 byli hasiči v podstatě na hašení vycvičení metaři. Později tu byl zřízen profesionální hasičský sbor a hasiči tu i bydleli. Byla tu tedy první hasičská kasárna Prahy.Bylo tu ustájeno až 60 koní. 1874 sídlila tu Svatohaštalská škola v klasicistní budově. Problém byl s velkou vlhkostí objektu. Budova se za socialismu využívala různě. Byla tu nadále škola, zdravotní středisko, učňovské středisko, ale dokonce i byty...Před revolucí byla majitelem Pražská teplárenská, to už chátral. Zájem měla Městská část Praha 1, ale Magistrát budovu prodal. Nový vlastník Dvůr Josefov. Generální oprava proběhla až 2018. Rezidenční dům, 19 bytů. 

ANEŽSKÝ KLÁŠTER

1232 sv. Anežka Česká v těchto místech založila špitál, později vzniká špitální řád křižovníků, který se dočkal uznání papežem. Červená hvězda měla bratry odlišovat od jiných řádů podobného jména. Anežka požádala bratra Václava I., aby sem pozval klarisky z Tridentu a založila pro ně klášter, jehož první abatyší se stala. Sama ale používala titul starší sestra. Původně bylo sester 5, později 12.

Kdo byla Anežka?

11.dítě Přemysla Otakara I. a Konstancie Uherské. Jako tříletá byla s osmiletou sestrou Annou poslána do Polska na výchovu do kláštera, dívky se měly provdat za polské prince. Anežšin nápadník po 5 letech zemřel, Anežka byla poslána zpět. Dále pobývá v premonstrátském klášteře v Doksanech.  Naučila se číst, psát, mluvila německy, latinsky, italsky. Poté je poslána do Babenberku, také zde jako nevěsta zaslíbená synovi tamního vládce. Ona už má ale jiné představy o svém životě. Celý svůj dosavadní život prožila kv klášteře, mezi dospělými. Snoubenec Jindřich si nakonec zvolil jinou nevěstu, Anežka poslána zpět do Čech, což vyvolalo poboužení a byla z toho krátká válka na jihu Ćech. Čtvrtým nápadníkem se stal  Jindřich Plantagenet, pátým Fridrich II, Anežka už není pod vlivem otce, novým českým králem se stal její bratr Václav II. Ten ji naštěstí do dalších eskapád nenutil. Anežka se vzdala všeho světského, v nádherném oděvu z Pražského hradu se odebrala do kláštera, nechala se ostříhat a přijala obláčky. Velký majetek zděděný po matce Kunhutě převedla na řád křižovníků. Prožila pak zde celý život, dožila se na svou dobu vysokého věku. Zemřela v roce 1282. Pro santifikaci je třeba doložit zázraky a alespoň část ostatků, což v případě Anežky byl problém. Zázraků je popsáno mnoho, brzy po smrti Anežky vznikla legenda. Tělo bylo pohřbeno v kostele sv.Františka, ale poté ostatky vyzvednuty, protože klášter často trpěl záplavami. Pohřeb byl velkolepou událostí, jeptišky přebíraly od lidí šátky, škapulíře a jiné předměty, dotkly se jimi těla Anežky a vracely tyto předměty lidem jako cennou dotýkanou relikvii.

Svatořečení

1 - Anežka zemřela 2.3. a již 17.5. 1282 minoritský provinciál žádá o svatořečení, To bylo zamítnuto 

2 - o svatořečení žádá Eliška Přemyslovna, ale doba jí nepřeje. Papež sídlí v Avignonu

3 - 1328 sepsána legenda Candor lucis eterne a zaslána papeži, bezúspěšně

4 -  1872 byl zahájen diecézní proces Anežčiny beatifikace, mohla tedy být uctívána

5 - 1948

6 - 1983 žádost posílá kardinál Tomášek. Konečně se ve Španělsku našel ostatek, část dolní čelisti, přivezla ho údajně Marie Španělská, manželka císaře Maxmiliána II..

12.11. 1989 svatořečí Anežku papež Jan Pavel II.

Klášter byl od počátku zamýšlen jako dvojklášteří, žili tu vedle sebe klarisky a minorité, oba řády měly vlastní kostel. Klarisky sv.Františka, minorité sv.Salvátora, který byl dokončen jako poslední v komplexu. Jinak zde byla kuchyně, refektář, dormitář, kapitulní síň, dochoval se prostor kde byla oratoř sv. Anežky. Před dostavbou kostela sv.Salvátora s velkou pravděpodobností kostel sv.Františka užívali i minorité. Pro sestry sloužili bohoslužby, klarisky byly na empoře, oddělené pravděpodobně závěsem, tak jak je nařízeno, že mají žít v klausuře a nesmí vidět muže. Sv.Anežka jako stavebnice kláštera měla výjimku, 5 x ročně se mohla s muži setkat, i tak je obdivuhodné, že celou stavbu dokázala řídit. 

Přímluvná modlitba sester kontemplativních řádů měla ve středověku velikou cenu, vyžádali si ji kupci, vydávající se na cesty, i panovníci před významnou bitvou. Těchto přímluv si ovšem považovali i obyčejní lidé, sestrám za to nosilo, co bylo potřeba. Dary se předávaly pomocí otočného kola, jak připomínalo donedávna krásné domovní znamení restaurace U červeného kola. Nešlo tedy o dům tesaře (jak jsem se dlouhá léta sama domnívala), ale právě na upomínku na tento důmyslný systém, umožňující sestrám hmotný kontakt s vnějším světem. Kolo i restaurace už jsou pryč, o to důležitější je zachovat na ně vzpomínku.

Klarisky zde působily do počátku husitského hnutí, poté odešly do Panenského Týnce a klášter byl vyrabován. V pol. 16.st. ho získali dominikáni, kteří museli uvolnit kostel sv.Klimenta u Karlova mostu pro nově příchozí jezuity. Dominikáni se ovšem do žádné větší obnovy nepustili, v kostele sv.Františka se probořila klenba, stal se z něj otevřený prostor zarostlý trávou a využívaný jako pohřebiště. 1626 mniši odcházejí ke sv.Jiljí, klarisky se vracejí. Poslední kapkou bylo zrušení kláštera za josefinských reforem. Prostory byly využívány jako skladiště, dílny, docházelo k zazdívání vchodů a probourávání jiných. Byly tu i byty chudiny a klášter byl v dezolátním stavu, uvažovalo se o zbourání. 

K pokusům o záchranu došlo už před oběma světovými válkami, až citlivá rekonstrukce pro potřeby NG v 80.letech klášteru vrátila aspoň podobný vzhled jako kdysi.

Ve volně přístupném přízemí je čtvercový ambit, původně arkádami otevřený do rajské zahrady. Tento prvek je přítomen v architektuře už od starověku, v římské říši byly zahrady součástí domů bohatých občanů. Ćasto byly za domem. S příchodem křesťanství se napodobuje biblický eden jako místo rozjímání a osobní rozmluvy s Bohem. Nechybí vodní prvek - jezírko, fontána. Často se objevuje fíkovník, vinná réva, bílé růže jako symbol nevinnosti Panny Marie, červené růže jako symbol krve Kristovy. V našem prostředí je stromem života černý bez - když se zasadí korunou do země, kořeny obrostou listovím.

Ve vstupním ambitu je patrná osekaná gotická klenba, prostor byl přepatrován, v 19.st. tu byly chudinské byty. V mabitu jsou vystavena různá sochařská díla, kopie bust z triforia svatovítské katedrály a příklad madony krásného slohu. Zde je váha postavy na jedné noze, vlasy a u mužů vousy jsou umně spleteny do loken.

S dřevěnými soškami se ve středověku hrály vánoční hry, bříško těhotné Madony bylo otvírací, aby se 25.12. mohl objevit Ježíšek.

Při stavbách klášterů se začínalo stavbou kostela, také zde se jako první pro klarisky buduje kostel sv.Františka. Z původního zdiva  se zachovalo něco málo v průčelí ve dvorku vedle vstupu. Kostel byl obnoven tak, že je patrné původní i nové zdivo, stejně jako moderní střecha. Dnes se v prostoru konají koncerty. V presbytáři kostela je pohřben bratr Anežky Václav I.

Dochovalo se tu gotické okno, údajně nejstarší v Praze

Anežský klášter je první gotickou stavbou v Praze. Začalo se stavět z opuky, jak je patrno u základů, poté Anežka pozvala stavitele z Francie, zvyklé již na cihlové stavby.

Klášter měl i část mužskou pro minority, tuto část zničili husité. Minorité měli kostel sv. Salvátora, který založil až synovec Anežky, Přemysl Otakar II. Dochoval se vítězný oblouk, nahoře na konzolích portréty Anežky římské i české. Kostel byl později zamýšlen jako pohřebiště Přemyslovců, ale nakonec zvolena Zbraslav. Je tu pohřbena Kunhuta Uherská, matka Anežky.

Mužský klášter se nezachoval, zůstal půdorys (dnes boční zahrada) Jsou přístupné klášterní zahrady, dětský domek imituje stavbičky chudiny z 19.st. nalepené jako vlaštovčí hnízda na zdi kláštera. Autorem je  František Skála.

OKOLÍ DUŠNÍ 

Dnes jsou zde školní budovy a kostel sv.Śimona a Judy, ale býval tu rozlehlý klášter cyriaků s kostelem sv.Kříže. Zde byly také dočasně pohřbeny ostatky sv.Jana Nepomuckého, když bylo jeho tělo nalezeno u břehu.

Kostel sv.Ducha dnes stojí osamoceně, do 1914 na straně směrem k Vltavě stály nízké domky. 

RUDOLFINUM 

1874  budovu prosadil nejstarší peněžní ústav Českého království. Sfingy mají mezi předními tlapkami emblém včely , symbol České spořitelny / Bohmische Sparkasse. Architekti Josef Schulz a Josef ZítekSochy před vchodem - hudba světská a duchovní, autor Antonín VagnerSochy sfing a lvů Bohuslav Schnirch

UMĚLECKOPRŮMYSLOVÉ MUZEUM 

2017 hotová dvouletá rekonstrukce. Architekt Josef Schulzsloh neorenesance přímo pro potřeby muzea. Obnoveny lampy darované Křižíkem i vitrajové okno od Vojtěcha rytíře Lanny jr. ( 1900). Právě on byl hlavním patronem muzea a věnoval mu své sbírky. 

PRÁVNICKÁ FAKULTA

Původně sídlila v Karolinu. Nový projekt vypracoval Jan Kotěra, ale návrh se nelíbil arcivévodovi Františku Ferdinandovi archtekt projekt přepracoval, ale ke stavbě se nedostal, zemřel 1923. Pokračuje jeho spolupracovník Ladislav Machoň 1924 - 31. Průčelí je ve stylu moderního klasicismu. Vstupní aula je osvětlena proskleným stropem, kudy proudí denní světlo. Oblíbený prostor filmařů. Obložení z různých vzácných materiálů. Jednou ze studentek byla Milada Horáková, má zde pamětní desku.

EX - HOTEL INTERKONTINENTAL 1968 -1974

Na konci 19. století zde bylo několik křivolakých ulic bývalého židovského ghetta. Cikánská, Masařská s pláckem a drůbežími jatkami nebo Rabínská s renesanční Velkodvorskou synagogou zmizely během asanace Josefova v prvních letech 20. století. Hygienicky nevyhovující uličky nahradily nové širší ulice s modernějšími měšťanskými domy podobnými nedalekým honosným stavbám Mikulášské třídy, dnešní Pařížské. Ty ale vltavský břeh nezdobily příliš dlouho. Většinu z nich smetly boje během Pražského povstání. V budově sousedící Právnické fakulty totiž sídlilo posádkové velitelství SS. V době uvolnění přichází do Prahy americká společnost Pan am a nabízí spolupráci Čedoku. Turisty může vozit jen tam, kde jsou kvalitní hotely, tudíž má zájem mít jeden ze své sítě i v Praze. Na pravém předpolí Čechova mostu se bourají staré domy, vzniká staveniště. 

Autoři Karel Filsak, žák Josefa Gočára, a Jan Šrámek. Stavba trvala 9 let, otevření provázel nesmírný zájem Pražanů. Dlouho bylo možné zajít si sem na kávu i na oběd. Bydlela tu Barbra Streisand, malíř Jean Effel, Těreškovová, Michael Jackson, Elton John, Luciano Pavarotti....  Intercontinental představoval kus západu v Praze. Zůstal členem IHC i po okupaci a jeho typologie odpovídala americkému pojetí hotelové architektury. Byla zde luxusní restaurace a noční klub na střeše, řada dalších občerstvení, barů a obchodů, klimatizované pokoje vybavené koupelnou, telefonem a televizí. Hosté pili ze sklenic Moser a obdivovali panorama Starého Města. Kochali se obrazy, sklem, keramikou či kovovými instalacemi z rukou těch nejvýraznějších umělců....Personál tvořil jednu velkou rodinu, panovaly zde přátelské vztahy, což je vidět na pravidelných setkáních vývalých zamstnanců. Pracoval zde bylo otázkou stavovské cti. .....Někdo v pol. 70.let tu měli svatební hostinubu maminčini příbuzní a já tam na červeném běhounu dělala kotrmelce....Po 1989 začíná mizet vybavení interiéru, 2018 zmizelo i logo. Budoucnost  se jmenuje Fairmont...uvidíme. Toto je stav v roce 2022

BELLEVUE 

1934 si tu pronajal ateliér s výhledem na Prahu malíř s českými kořeny Oskar Kokoschka. Přátelil se se členy výtvarného spolku Mánes, Osvobozeného divadla, malířem Emilem Fillou i s Masarykem, kterého portrétoval. Díky tomu získal později čs.občanství a pas, což mu pak ulehčilo útěk před nacisty. Namaloval pohledy na Prahu z různých vyvýšených míst, z Letné, ze Strahova. 1938 odešel z Prahy do Londýna a zpaměti zde namaloval pohled na Prahu s názvem Nostalgie. V Praze také poznal svou budoucí ženu Oldu Palkovskou. Život s ním nebyl podle pamětníků jednoduchý, byl trochu despota, nechtěl mít děti, ty by ho rušily v práci. Manželka mu byla velkou oporou, starala se o jeho výstavy a o to, aby měl klid  k práci. Po válce se zajel do Prahy podívat za nemocnou sestrou, ale atmosféra města ho zklamala. V Londýně pak požádal o anglický pas a poté se usadil ve Švýcarsku, kde žil až do své smrti 1980.  

MASARYKOVO NÁBŘEŽÍ 

Masarykovo nábřeží 10 - v tomto domě žil pianista Jiří Malásekmalíř Adolf Zábranskýarchitekt Karel Honzík. Dnes tu sídlí různé firmy

MÁNES 

Když se v 2.pol. 19.st. uvolnila v Rakousku Uhersku politická situace, mohly vznikat různé spolky. Založen byl také výtvarný spolek Mánes 1887 v restauraci U ježíška ve Spálené ulici. Název odkazoval k pravdivosti výtvarného umění a k vlastenectví. Ustavujících členů bylo 18, předsedou zvolen Mikoláš AlešPrvní výstava (Mikoláše Alše) uspořádána v Topičově salonu 1896Spolek prezentoval i zahraniční umělce, Rodena, Muncha, francouzské impresionisty. Roky usiloval o to mít důstojné sídlo a společenské centrum. Pro výstavu Augusta Rodina v Kinského zahradě byl postaven pavilon, další pak zbudoval Gočár ve Vodičkově ulici. Zbouráno.1930 projektoval u vodárenské věže funkcionalistickou budovu architekt Otakar NovotnýDům je vlastně most, vznikl na místě Šítkovského mlýna. Stavba byla velmi nákladná, přispěl i TGM nebo Rotschild. Mánes poskytoval umělcům podporu, zázemí a spolky tu měly své kanceláře. Pořádaly se výstavy, vydával časopis.  Scházeli se tu umělci z celé Prahy, ale i herci a hudebníci. 1956 byl spolek násilně rozpuštěn. Budovu dostal Svaz čs.výtvarných umělců. Činnost spolku obnovena, ale budovu Mánesa zpět nedostali. Dnes mají galerii Diamant ve Spálené ulici. 2014 dokončena rekonstrikce firmou Skanska. Nadace českéího výtvarného umění se kriticky zadlužila, smlouva byla napsaná špatně. Dluh je cca 125 milionů. Bude třeba propojovat umělecké akce s komercí. 

Text na webu svu Mánes:  

Dne 30. října 2020 si Spolek výtvarných umělců Mánes společně s celou kulturní veřejností a svými příznivci připomíná devadesáté výročí otevření slavné spolkové budovy Mánes na Masarykově nábřeží.  

Na budově je dodnes umístěn nápis, který zmínil ve svém projevu v den otevření Otakar Novotný: „Dej bůh štěstí domu tomu, vystavěl jsem, nevím komu. “ Architektovo proroctví se 3. 3. 1956 neblaze naplnilo. ÚNV hl. m. Prahy protiprávně rozpustil S. V. U. Mánes, a jeho likvidátorem ustanovil Český fond výtvarných umění. 20. 11. 1990 se usneslo dvacet původních členů S. V. U. Mánes obnovit činnost spolku a vstoupit do svých práv a závazků v souladu se stanovami a požádat o navrácení spolkové budovy. ČFVU svou činnost pod nátlakem nové politické situace ukončil 31. 12. 1994 a transformoval se v Nadaci ČFU. Ta se po desetiletí právních sporů o spolkový dům stala rozsudkem Nejvyššího soudu ČR jeho vlastníkem.  

S. V. U. Mánes svůj spolkový dům, který si postavil vlastní vůlí ke svým potřebám, byl nucen opustit 30. 1. 2004. Mánesáky postavený dům byl politickou zvůlí ukraden a dosud nebyl vrácen. Přísloví, které dodnes připomíná tragický osud spolkového domu, se naplnilo. „Vystavěl jsem, nevím komu“. Křivda zůstane křivdou, nespravedlnost nespravedlností a krádež krádeží. Se smutkem a rozčarováním sledujeme dění v „našem domě“, které popírá smysl a podstatu mánesáckého chrámu, který vybudovali naši předci nejen jako spolkovou budovu, ale i jako místo zasvěcené umění nezávislého na penězích a zakázkách byznysu. Nezbývá nám nic jiného než si přát, aby v budoucnu tato nám vzácná budova, opět sloužila původní myšlence a vymanila se z područí konzumu. S tímto rozsudkem se Spolek Mánes nikdy nesmíří!  

SLOVANSKÝ OSTROV  

Vznikal postupně během 17. a 18.st. Původně to byl malý ostrůvek. Dnes délka 350 m, v nejširším místě má 95 metrů. Do 1760 patřil Novému Městu. To ho pak prodalo barvíři Zengerovi, vzniká tu osada barvířů. Odtud také název. Barvíři tu pracovali i bydleli, byla tu hustá zástavba. Navíc tu bal řada mlýnů na kůlech. Známý byl Šítkovský mlýn, dnes po mlynáři nazván přilehlý jez. 1928 mlýny zde zbořeny. Nový majitel ostrova pan Novotný tu vystavěl hostinec a říční lázně, přeměněné na na přelomu 19 / 20.st na plovárnu, kde se scházela herecká elita. Mít placenou kajutu / převlékárnu byla skoro nutnost pro herce ND. Plovárna nesla název Žofínka. 1840 ji navštívil otec Franze Josefa arcivévoda František Karel. Podle jeho manželky ostrov přejmenován na Žofín. Konaly se tu plesy, tančila tu třeba Božena Němcová s básníkem Bolemírem Nebeským, který ji přesvědčil, ať se dá na spisovatelskou dráhu.  

1841 byla tu představena první parní lokomotiva  

1848 se tu konal Slovanský sjezd a do Vídně putoval dopis s žádostí o schválení přejmenování ostrova.  

1881 sál osvětlen elektrickými světly z dílny Františka Křižíka jako první v Praze.  

1884 budovu koupilo hl.město. Budova byla zvýšena a přestavěna neorenesančně. Poprvé tu zazněla celá Má vlast za účasti Bedřicha Smetany. Vzlétl odtud 1.horkovzdušný balon   

2002 Žofín poničen povodní

PODSKALÍ 

Ve Svobodově ulici za podskalskou celnicí velký balvan připomíná spolek plavců a vorařů Vltavankterý podporoval sociálně slabší členy a jejich rodiny, když se stalo nějaké neštěstí. Tento spolek kupodivu přežil všechny režimy, často pod křídly různých jiných organizací. Podskalská celnice ukazuje původní úrověň zdejšího terénu, stejně jako kostelík Nejsvětější Trojice a dva domky za hřištěm. Rohový domek je bývalý mlýn. Terén se navýšil při stavbě nábřeží. V suterénu bývalé celnice je hospůdka, kterou projektoval David Vávra. Je zde také stálá expozice spolku.  

RAŠÍNOVO NÁBŘEŽÍ  

Dva secesní činžovní domy stavěl dědeček Václava Havla. V domě, kde Havlovi bydleli, měla ateliér jedna z prvních českých sochařek Karla Vobišováje autorkou sochy Elišky Krásnohorské na Karlově náměstí. Manžel paní Karly byl také sochař, jeho žena byla  nadanější a on ji velmi podporoval. Nicméně uživit se tím moc nedalo, syn vzpomínal na polévku z charity. 

vila Libušinka 

1913 ji postavil Emil Králíček pro rodinu Mellanovu. Jaroslav Mellan byl lázeňský lékař, dcera Míla  byla velmi emancipovaná a věnovala se divadlu pro děti. Žila zde s manželem, advokátem. Ten zde měl svou kancelář a manželku v její činnosti velmi podporoval. Po válce zde jako jejich nájemník bydlel herec Stanislav Fišer, známý jako dabér Vinnetoua. Vila je velkou terasou propojena s vilou sousední, kubistickou. Dříve tu byly jesle a tam pracovala manželka Ladislava Fišera.