PRAHOU KŘÍŽEM KRÁŽEM
                                   
HISTORIE LOBKOWICZSKÉHO PALÁCE NA PRAŽSKÉM HRADĚ

 

Jediný soukromý objekt na území Pražského hradu se nachází  hned za západní branou po výstupu zámeckých schodů od Klárova. Palác ukrývá mnohá překvapení a protože byl pro veřejnost otevřen teprve v roce 2007, jsem přesvědčena, že pro mnoho Pražanů zůstává velkou neznámou. Pojďme se tedy společně virtuálně projít místnostmi  druhého patra a povědět si něco k historii rodu Lobkowiczů, samotného paláce i vystavených uměleckých děl. 

Palác byl vybudován v polovině 16.století jako Pernštejnský Jaroslavem z Pernštejna, brzy však přešel do vlastnictví jeho bratra Vratislava. Název Lobkowiczský získal po sňatku Vratislavovy dcery Polyxeny se Zdeňkem Vojtěchem Popelem, prvním knížetem rodu Lobkowiczů. 

Vzhledem k tomu, že se palác  nachází na území Pražského hradu, jsou s ním spojeny důležité události českých dějin, především druhá pražská defenestrace 23.5.1618.  Je dobře známo, že císařští místodržící byli po bouřlivé výměně názorů vyhozeni protestantskými šlechtici z okna české kanceláře a přistáli na nevábném lůžku z odpadků a hnoje, které jim ovšem zachránilo život. Méně se už ví o tom, co následovalo. Poranění a otřesení místodržící byli i po přestálém 15 metrovém letu z okna nadále vystaveni nebezpečí, šlo jim o život. Protestantští šlechtici byli v mnohonásobné přesile. Kam se tedy ukrýt? Řešení bylo jediné – do Lobkowiczského paláce, neboť kněžna Polyxena i její manžel Zdeněk byli přesvědčenými katolíky. Slavata a Martinic zde skutečně pomoc našli, traduje se dokonce, že kněžna oba zkrvavené nešťastníky ukryla před protestanty pod své široké sukně a pevným hlasem vetřelce ze svého domu vykázala. Příběhem se nechal inspirovat malíř Václav Brožík, kopii obrazu se zmíněným výjevem najdete v lobkowiczské sbírce zde v paláci. 

Palác prodělal řadu změn, za vlády jediného syna Polyxeny Václava Eusebia byla přestavěna palácová kaple a Koncertní, Balkonový a Císařský sál ve stylu baroka. Krásné nástropní fresky jsou dílem malíře Harovníka. Další významná přestavba v roce 1791 byla spojena s nástupem Leopolda II.na český trůn. 7.kníže Josef František Maxmilián se před císařem hodlal předvést v co nejlepším světle.

 

Lobkowiczové drželi palác přibližně 300 let. Když byly po 1.světové válce v nově vzniklé československé republice zrušeny šlechtické tituly, tehdejší majitel paláce Maxmilián Lobkowicz poskytl prostory pro kancelář ministerského předsedy. Poté přišlo těžké období. Po okupaci v roce 1939 byl palác zkonfiskován nacisty, Lobkowiczové totiž odmítli přihlásit se k německé říši. Projevené vlastenectví ale po ukončení války nestačilo a po nástupu komunistů k moci byl nakrátko vrácený palác v roce 1952 zkonfiskován podruhé. Trvalo to 40 let, než se vrátil původním vlastníkům a další roky tvrdé práce, aby mohl být otevřen v roce 2007 veřejnosti jako soukromé rodinné muzeum.

Současný název muzea Poklady Lobkowiczských sbírek rozhodně není přehnaný, poklady v paláci skutečně jsou, ať už se jedná o obrazy, vzácné hudební nástroje, dobové zbraně nebo sbírky keramiky a porcelánu. 

RODINNÉ ALBUM –PODESTA VE 2.PATŘE

 

Než vstoupíme do prvního sálu paláce, zastavme se na chvíli u portrétu dědečka současného majitele paláce, Maxe Lobkowicze. (1888 – 1967). Po studiích práv na UK se stal majitelem bývalého tzv.roudnického fideikomisu, tedy rozsáhlého rodinného majetku – nemovitostí i uměleckých sbírek. Max později působil v diplomatickýhc službách v Londýně, kde se seznámil s budoucí manželkou Gillian Somerville. Svatba se konala v roce 1924. Za 2.sv.války působil jako vyslanec exilové vlády, německá okupační vláda mu zkonfiskovala veškerý majetek. Ten mu byl navrácen na krátko po válce, ale již v roce 1949 znovu bez náhrady zkonfiskován, tentokrát československými komunisty v rámci pozemkové reformy. Max nakonec republiku opustil a se ženou odcestoval do USA, kde se narodil syn Martin (1928 – 2014). V roce 1992 v rámci restitucí získávají Lobkowiczové majetek částečně zpět. Nyní ho spravují manželé  William a Alexandra Lobkowicz. 

PERNŠTEJNSKÝ SÁL 

Na počátku  cesty Lobkowiczů do stávajícího paláce na Pražském hradě je třeba povědět si něco o Pernštejnech. Tento významný jihočeský rod je zastoupen v prvním sále rodinnými portréty a portréty významných osobností doby. Největšího rozkvětu rod dosáhl v 16.století, kdy vedle Rožmberků patřil k nejbohatším a nejvlivnějším v českém království , což dokazuje i fakt, že pouze tyto dva rody mohly vlastnit palác na území Pražského hradu. Obrazy zde vystavené se do sbírek dostaly z majetku rodu Pernštejnů, představují jednak členy rodiny, jednak významné osobnosti doby. Přímo proti vchodu do sálu je vyobrazen Vratislav z Pernštejna, zvaný Nádherný. Vratislav se už ve 13 letech dostal na vídeňský dvůr  budoucího císaře a krále Maxmiliána Habsburského , kterému dělal společníka, později s ním strávil 4 roky ve Španělsku. Vratislav se s Maxmiliánem spřátelil a to zcela jistě usnadnilo Pernštejnovu politickou kariéru. Pro svého vládce vykonával důležité mise na mezinárodním politickém poli a za své zásluhy byl  jako první Čech přijat mezi rytíře Řádu zlatého rouna. V letech 1566 – 82 dokonce zastával nejvýznamnější funkci kancléře českého království – dnes bychom tuto funkci mohli srovnat s funkcí předsedy vlády. 

V roce 1555 se Vratislav oženil ve Vídni s dvorní dámou císařovny Marie, Marií Manrique de Lara y Mendoza.  Jazyková bariéra mezi manžely zcela jistě nestála, po španělském pobytu Vratislav ovládal řeč své ženy. Nejen to, byli to právě Vratislav z Pernštejna a Marie Manrique, kteří stejně jako jejich přítel Adam z Dietrichsteina přenesli duch Španělska do svého pražského paláce. Rodina mluvila i psala španělsky, přejala i dvorský ceremoniál a styl  oblékání. Krátké kalhoty „bubny“, plášť cappa, bohatý skládaný límec „gorguera“ nebo boty kordovánky lze ostatně vidět na obrazech členů rozvětvené (21 potomků) rodiny od předních španělských umělců.  Sice jen málo dětí Vratislava se dožilo dospělosti,  podle tehdejšího zvyku však uzavřelo výhodný sňatek s cílem rozmnožit rodinné jmění a společenskou prestiž. Nejstarší dcera Jana z Pernštejna je vyobrazena vedle portrétu svého španělského manžela vévody Villahermosa, Do vlasti své matky se Jana vrátila s doprovodem  ovdovělé královny Marie Španělské po smrti  císaře Maxmiliána II. Jana se bohužel také stala vdovou, když byl její manžel popraven za zradu španělského krále Filipa II. Její sestra Bibiana pak zamířila do Itálie na panství vévody Francesca z Gonzagy, s nímž měla 8 dětí. Francesco sloužil císaři Rudolfu II., nějakou dobu i v Praze. Orientace Vratislavovy rodiny na Španělsko dokládá symbolicky i zde umístěná kopie pražského jezulátka. Originál přivezla jako rodinnou relikvi do Prahy právě Maria Manrique. 

Na dalších obrazech můžeme vidět portréty členů císařské rodiny i dalších evropských dvorů. Je zde císař Ferdinand I, císařovna Marie, dcera Karla V. a manželka Maxmiliána II. Muž v oděvu rytíře řádu maltézských rytířů je nepříliš známý arcivévoda Václav Rakouský. O to zajímavější osobností je autor obrazu španělský malíř Alonso Sánchez Coello (1531 – 88), který byl pro svou zálibu v šedé barvě znám jako mistr šedých odstínů. (bylo jich 50 nebo snad víc?). Pracoval na dvoře portugalského krále Jana a později přes 30 let v Madridu pro krále Filipa II, který na trůně setrval plných 42 let. Coello mj. provedl nové instalace obrazů a úpravy v Pradu. Jeho vzorem byli Tizian a Coreggio. Je autorem mnoha portrétů, např. českého krále a císaře Rudolfa II, k vidění bohužel až v Hampton court, zde v Lobkowiczském paláci vedle již zmiňovaného Václava Rakouského je to i 4.manželka – a současně neteř – Filipa II., Anna Habsburská. Příbuzenské svazky nebyly při uzavírání manželství pro Habsburky žádnou překážkou. Jen pro představu – Filip II.byl  bratrancem Annina otce a bratrem její matky Marie. Navíc si Anna měla původně vzít Filipova syna Karla, který však ještě před sňatkem zemřel. 

ROŽMBERSKÝ SÁL 

Druhý sál je věnován rodu Rožmberků. Z tohoto rodu pocházel Vilém, který začal spravovat rodový majetek již v 16 letech.  Ukázal se jako velice shcopný, za jeho působení se rozvíjelo rybníkářství, pivovarnictví i dolování drahých kovů. Dal přebudovat českokrumlovský hrad v novém stylu, který na svých cestách poznal v Itálii – v renesanci. Vilém zastával vysokou funkci nejvyššího purkrabího a působil jako diplomat pro císaře Maxmiliána II. stejně jako Vratislav z Pernštejna, jehož dcera Polyxena se stala Vilémovou 4.manželkou. Netřeba zdůrazňovat značný věkový rozdíl snoubenců, sňatky z rozumu byly na denním pořádku. Polyxeně bylo lehce přes dvacet a kdo ví, jak se cítila vedle muže ve věku jejího otce. Svatba nicméně byla velkolepá, oslav se zúčastnil i císař Rudolf II. Svatební dar pro snoubence, skvostný oltářík vykládaný polodrahokamy z dílny bratrů Castrucci  si  můžete prohlédnout zde v Rožmberském sále. Sv.Markéta, ochránkyně těhotných žen, není na oltáři náhodou. Byl to jasný odkaz na Vilémova tři předchozí  manželství bez dědice. Bohužel se Vilém z Rožmberka syna nedočkal ani s Polyxenou. Když v roce 1566 zemřel, stal se dědicem Vilémův bratr Petr Vok, nicméně ke švagrové se zachoval velkoryse, vdova získala nejen  zámek Roudnice, ale vok jí přidal i 25 000 zlatých. 

Letopočet 1603 je pro původní Pernštejnský palác důležitý, mění se jeho název -  tehdy se Polyxena z Pernštejna vdala podruhé, za 1.knížete z Lobkowicz Zdeňka Vojtěcha Popela. S trochou nadsázky se dá říci, že Polyxenu přitahovali muži ve vysokých funkcích – 1.manžel byl purkrabím, druhý kancléřem českého království – jako Polyxenin otec  Vratislav z Pernštejna. I jediný syn manželů Václav Eusebius dosáhl významného postavení v habsburské říši. Byl členem císařské rady Ferdinanda III. a Leopolda I., stal se tak jedním z nejvlivnějších evropských státníků 17. století. Během třicetileté války stál v čele vlastního regimentu. Po válce pak ve Vídni vedl důležitá jednání v pozici předsedy císařského válečného kabinetu (od roku 1652) a předsedy tajné císařské rady (od roku 1669). Své schopnosti prokázal i ve správě rodinného majetku. Na jeho přání byli do Čech pozváni italští umělci a architekti, pod jejichž vedením byly v Lobkowiczkém paláci a na zámku v Roudnici provedeny rozsáhlé barokní úpravy. 

V roce 1624 byl Zdeněk za své zásluhy jmenován knížetem Svaté říše římské, první tohoto titulu v rodě Lobkowiczů. Dnes bychom Zdeňka nazvali diplomatickým atašé, z titulu své funkce hodně cestoval. Polyxena, spojená rodinnými vazbami s významnými evropskými rody, se také dobře vyznala v politice a ve své době zaujímala v Praze významné postavení, pro ženu tehdy vyjímečné. O pevném vztahu manželů vypovídá ukázka korespondence vystavená vedle dveří do dalšího sálu. Je úsměvné zjistit, že manželé používali vtipné, často lehce hanlivé přezdívky, když se zmiňovali o tehdejších mocných, třeba o Valdštejnovi. V neklidné době kolem pražské defenestrace Polyxena neochvějně zůstávala věrná katolické víře. To připomíná výjev na kopii obrazu Václava Brožíka, kde statečně vykazuje ze svého domu protestanty, hledající zraněné místodržící Slavatu a Martinice. V rodě se později tradovalo, že je, otřesené po pádu do hradního příkopu a zkrvavené, ovázala pásy látky ze své spodničky a ukryla pod objemnými sukněmi, dokud protestanti neodtáhli s nepořízenou. 

Prohlédněme si další obrazy. Malý portrét Rudolfa II. je dílem již zmiňovaného Alonsa Sanchese Coella, je zde i půvabná infantka Margarita Teresa, s velkou pravděpodobností přímo od Velazqueze. Tento dvorní malíř španělské královské rodiny v době Filipa IV se proslavil mj. obrazem Dvorní dámy (Las meninas), kde v centru obrazu stojí právě infantka Margarita.

Stejnou dívenku najdeme na obraze v Lobkowiczském paláci, jen v zrcadlově převráceném pohledu. A jak se obraz dostal do sbírky? Jediný syn Polyxeny a Zdeňka Václav Eusebius (portrét staršího muže vedle obrazu infantky) se s Margaretou znal z Vídně, kam přijela jako mladá dívka, aby se stala ženou Leopolda I. U jeho dvora pak Václav Eusebius působil a díky přátelství s mladou císařovnou nejspíš získal i slavný obraz.  Margareta Teresa přišla do Vídně ve věku 15 let přímo z Madridu od otce Filipa IV. S důležitým úkolem – postarat se o dědice. Leopold byl o 11 let starší, nápadně ošklivý a navíc její vlastní strýc. Přesto bylo manželství šťastné, manžele spojoval zájem o poezii, hudbu a divadlo. Bohužel několik těhotenství rychle za sebou Margaretu vyčerpalo a zemřela ve věku 21 let. Zůstala však navždy živá na dojemných obrazech, které jí zachycují jako tříletou a šestiletou holčičku. Velasques, Kunsthistorische Museum, Vídeň. 

 

MÍSTNOST S KERAMIKOU 

V dalším sále se opět setkáme s rodiči Polyxeny v podobě portrétů nad vitrínou s jejich „svatební“ keramikou. Jedná se o majolikové mísy italské výroby z Castelli v kraji Abruzzo , které zdobí erby rodu Pernštejnů – zubří hlava – a DeLara. Dekor také připomíná důležitou  událost – v roce 1556 dostal Vratislav z Pernštejna jako první Čech od Filipa II.řád zlatého rouna. Tento rytířský řád patří k nejvýznamnějším v Evropě a jeho historie sahá až do roku 1429. Založil ho Filip III. Burgundský pro původně 31 rytířů ze starýhc a váženýhc šlechtických rodů. Sám se prohlásil velmistrem. Řád později přešel na dědičku burgundských zemí Marii a jejím sňatkem s Maxmiliánem I. na Habsburky. Postupně se zvýšil počet členů, kteří se rekrutovali především z obou habsburských větví - rakouské i španělské. Nicméně Filip II. získal od papeže Řehoře XIII. právo jmenovat do řádu osoby dle svého uvážení. Řád nadále existuje, dodnes čítá na 1000 členů. Z rodu Lobkowiczů řád získalo 16 osob, ze známých osobností řád získal Karel Schwarzenberk, Otto von Habsburg, královna Alžběta, císař Hirohito a další. Řádový svátek se slaví ve Vídni 30.11. na den sv.Ondřeje. 

K nejstarším servisům  ve sbírce patří Dietrichsteinský servis z konce 16.století, moravská habánská fajáns. Adam z Dietrichsteinu s manželkou Margaretou z Cardony byl blízkým přítelem Vratislava z Pernštejna a spoluvytvářel tzv.španělskou frakci na Pražském hradě. Působil jako diplomat ve službách císaře Maxmiliána II, jeho syna Rudolfa II (jako vychovatel mladého prince) a během svého působení u španělského dvora si získal důvěru Filipa II. Jednal také s papežem  a zajímavostí může být jeden z bodů tohoto jednání – zrušení celibátu kněží (mluvíme o 16.století!). Papež ovšem tento návrh z pochopitelných důvodů  zamítl  a tak dalšího půl tisíciletí celibát trvá dál. 

Rodovým sídlem Adama z Dietrichsteinu byl Mikulov, ostatně tam se také nachází rodová hrobka. Do 2.pol.19.st. patřil rod k nejmocnějším a nejbohatším na Moravě. Syn Adama František Serafínský se věnoval , jak napovídá jméno, kněžské dráze. R.1599 byl zvolen olomouckým arcibiskupem a za svou věrnost Habsburkům ho císař FerdinandI roku 1624 povýšil do šlechtického stavu. 

Keramický servis ve vedlejší vitríně patřil rodině Trčků z Lípy, do kterého se přivdaly členky Lobkowiczů Alžběta a Marie Magdalena, která servis dostala jako svatební dar. Tato žena, dcera Ladislava Popela z Lobkovic,  se později osvědčila jako velice schopná hospodyně a podnikatelka. Zbohatla nákupem zkonfiskovaných pobělohorských majetků takovým způsobem, že ji v Čechách předčil jedině hrabě Valdštejn. Zajímavostí je, že když musela z bezpečnostníhc důvodů Polyxena z Lobkovic prhcnout do Vídně za anželem, českým kancléřem, svěřila panství Roudnici právě Marii Magdaleně Trčkové, přestože byla evangelička.Polyxena si byla dobře vědoma Mariiných schopností.

K velmi cenným patří také delfská keramika, kterou Lobkowiczové získali přechodem majetku bílinské větve. Svazek mezi Dietrichsteiny a Lobkowicz zde připomíná portrét Eleonory Karolíny z Dietrichsteinu, která se provdala za 4.knížete Lobkowicz Filipa HyacintaVystavená habánská fajáns je zdobena erbem Dietrichsteinů. Je zde zastoupena také krásná barevná keramika z Lombardie z okolí Pavie a města Savony. Soubory pochází z konce 17. a poč.18.století. Nechybí ani raný míšenský porcelán, jedná se o dva soubory známé jako Deutsche Blumen a Servis létajícího psa s čínskými motivy. V Míšni se začal vyrábět první evropský porcelán.

K vystavené týnecké keramice se váže zajímavý příběh. Továrnu na kameninu v Týnci nad Sázavou založenou na konci 18.století zdědil roku 1888 po smrti majitele Františka Josefa z Vrtby Jan Nepomuk Karel z Lobkovic. Údajně za to, že byl ve správnou chvíli na správném místě – na ulici, kde starý pan Vrtba upadl a zranil se. Jan Karel mu pomohl a pečoval o něj. Uběhlo několik let a mladému důstojníkovi přišel dopis. V něm stálo, že se stává majitelem panství Křenice, Nekmíř, Žinkovy a Konopiště. Druhorozený syn z roudnické větve se tak dostal nečekaně k významnému majetku. Tak to aspoň vyprávěl zámecký myslivec na Konopišti. 

Vedle míšeňského porcelánu je známý také pojem delfská fajáns. Fajáns (také se používá výraz majolika) se rozšířila v renesanci. Jde o  jemný keramický materiál, který se po prvním vypálení namáčí do olovnatocíničité glazury a po jejím vsáknutí je za syrova malován čtyřmi barvami: kobaltovou, zelenou, žlutou a manganově fialovou. Název pochází od italského města Faenza, proslulého glazovanou keramikou. V 17. století značné ovlivnil evropskou výrobu keramiky čínský porcelán, zejména modrobílý porcelán dynastie Ming. Ten také významně ovlivnil výrobu a dekor další proslulé keramiky, delfského fajáns v holandském městě Delft. Modrobílý ušlechtilý fajáns se zde začal vyrábět v bělosivě bílé glazuře zdobené kobaltovou modří, a vyráběly se nejen vázy, ale i celé jídelní sety, s motivy orientálního zvířectva, ptáků, stromů a květin. V Delftu vyrábělo koncem 17.století fajáns asi 30 dílen a v jedné z nich, se zajímavým názvem „U kovového hrnce“ si Lobkovicové objednali proslulý servis, který je vystaven zde v paláci. Bylo to poprvé, co delftská dílna vyrobila kompletní jídelní servis o asi 150 kusech. Kromě tradičních talířů, táců, mis a šálků zde najdeme i krabičky na čaj, nádobky na ocet a chladiče na víno. Servis objednal Václav Ferdinand z Lobkovic a když si vystavené kusy nádobí pozorně prohlédneme, najdeme na nich jeho monogram WFL. Uvádí se, že servis takového rozsahu je jediný na světě. 

 KLENOTNICE 

Tak jako mnozí jiní šlechtici své doby, i Lobkowiczové se věnovali sběratelství, i když zpočátku víceméně náhodně, stejně jako se jejich sbírka obrazů plnila hlavně podobiznami členů rodu. Prvním skutečným sběratelem byl 3.kníže Lobkowicz Ferdinand August. Vejděme tedy do klenotnice, kde můžeme obdivovat zdobené procesní  kříže, relikviáře i obrazy s náboženskou tematikou.  Jeden z nejcennějších předmětů je zde románský procesní a ostatkový kříž z pozlaceného stříbra, zdobený horskými křišťály a filigránem. Nad ním visí obraz od Lucase Granacha  st. z poč.16.st, který znázorňuje Madonu s dítětem, sv.Barboru a sv.Kateřinu. Velmi cenná je také relikviářová busta světice, asi sv. Uršuly, zhotovená kolem r. 1340. Předměty ve vitrínách nás přenesou do dob dávno minulých a přiblíží i každodenní činnosti. Renesanční železné klepadlo pochází z konce 17.století, o sto let starší je bronzová olejová lampa. Je zde vystaven maličký tkalcovský stav z želvoviny - jedná se vlastně o naviják na přízi. Tkaly tedy i šlechtičny, ovšem předměty, které používaly, byly současně uměleckým dílem. Lobkowiczové jako pravověrní katolíci měli ve sbírkách také liturgické předměty. Zde můžeme vidět monstranci z plátkového zlata s lobkowiczským znakem z roku 1723 nebo domácí oltářík, zdobený emailem a drahými kameny. Krásná je také kolekce rubínového skla ze 17. a 18.st.

1.SÁL SE ZBRANĚMI 

Ozbrojené konflikty mezi lidmi asi jen tak nevymizí a zbraně se od nepaměni považovaly za naprostou nutnost. Panovník, rytíři a šlechtici, kteří si to mohli dovolit, od zbrojířů požadovali zbraně nejen technicky dokonalé, ale také umělecky zpracované. Proto dnes vidíme v historických zbrojnicích, tu lobkowiczskou nevyjímaje, zbraně nákladně zdobené, s vyřezávanou rukojetí, s pozlacenými kovovými ornamenty, s cizelováním apod. Velkou část lobkowiczské zbrojnice tvoří lovecké pušky. Lov byl vyhledávanou činností vysoké šlechty, vedle zábavy poskytoval zásoby masa a pro mladé šlechtice byl i určitou možností vojenského výcviku, který se pak hodil v případném ozbrojeném konfliktu. 

V první místnosti na obraze mezi okny vidíme 2.knížete z Lobkowicz, Václava Eusebia, který roku 1632 založil vlastní regiment a účastnil se aktivně bojů na polích třicetileté války. Na dalších obrazech jsou otec Marie Manrique don García, vnuk Václava Eusebia Josef z Lobkowicz a bratr Polyxeny Jan Z Pernštejna. Ten zahynul v bitvě u Rábu při dělostřelecké palbě. Vystavené brnění je ukázkou toho, jakou tíhu musel jeho nositel na sobě strpět. Navíc bylo velmi nepohodlné a koncem se 17.st. s používáním střelných zbraní nedalo mluvit o spolehlivé ochraně. 24 loveckých  pušek s křesadlovými zámky má turecké hlavně a jsou krásnou ukázkou skvělé práce zbrojařů v 17.st. 

Většina pušek ve sbírkách byla pro Lobkowicze vyrobena mezi lety 1650 – 1750 v Čechách ve vyhlášených zbrojařských dílnách. Lovecké pušky mají vesměs kolečkové zámky, ale bohužel se nedochoval žádný speciální klíč. Kolečkový zámek  se poprvé objevuje na přelomu 15. a 16.st. Celý mechanizmus byl před výstřelem natažen prostřednictvím klíče, podobně jako hodiny. Stisknutí spouště  uvolnilo a pootočilo rýhované kolečko, ke kterému byl současně pomocí pružiny sklopen kohout s křesacím kamínkem. Jiskry vznítily střelný prach na pánvičce a způsobily výstřel.  Jako materiál křesacího kamínku byl používán nejprve křemen, později pyrit. Zbraně s kolečkovým zámkem měly pohodlnější obsluhu, byly pohotovější ke střelbě a nepotřebovaly  doutnák citlivý na změny počasí. Byly ale příliš drahé, konstrukčně značně složité a citlivé na znečištění.  

Většinu návštěvníků při vstupu do zbrojnice upoutá zlacený lobkowiczský erb a kolem něj zavěšených 24 loveckých pušek s křesadlovým zámkem.  Mají turecké hlavně, které byly získány na bojištích nesčetných konfliktů s tureckou říší na Balkáně.

Nade dveřmi do 2.zbrojnice je vystaveno 12 karabin s křesadlovými zámky.  Tento typ zámku se objevil  téměř současně s objevem kolečkového zámku, v pol.16.st  Po stisknutí spouště došlo k uvolnění napnuté vzpruhy, která uvedla do pohybu kohout s křesacím kamínkem upevněným v jeho čelistech. Ten udeřil do ocelové destičky - ocílky, která způsobila vykřesání jisker a zároveň se odkryla pánvička se střelným prachem. Jiskry vznítily prach na pánvičce, který  zažehl prach v hlavni a došlo k výstřelu. Zbraně s křesadlovým zámkem byly pohodlnější na obsluhu a rovněž rychlost palby vzrostla ve srovnání s doutnákovými zbraněmi více než dvakrát - interval mezi dvěma výstřely se nyní zkrátil na 1 minutu. 

Nechybí ani zajímavosti, třeba velká lovecká kuše ze dřeva  ovocného stromu, vykládaná rohovinou. Kuše se používala na lov jelenů na malou vzdálenost. Dětská kuše s bambulkami je z hruškového dřeva. Malé karabiny sloužily k lovu z výšky, kdy lovec střílel ze stromu.
BEETHOVENŮV SÁL 

Inter armae silent musae, v tomto sále už ale žádné zbraně nenajdete e muzika zní ze všech stran. Hudební archiv dochovaný ve sbírce roudnické větve Lobkowiczů obsahuje na 4 000 položek. Systematicky se sběru hudebnin začíná věnovat 3.kníže z Lobkowicz, Ferdinand August od roku 1700. Sám byl velmi uznávaným hráčem na loutnu, stejně jako 4. kníže z Lobkowicz Filip Hyacint. S manželkou Marií Vilemínou mohl pořádat domácí koncerty a dobová svědectví hodnotí jejich hru velmi vysoko. Sbírka drnkacích nástrujů a loutnové hudby je největší soukromou sbírkou na světě. K vidění jsou tzv.tabulatury (rozkreslení stisku hmatníku drnkacích nástrojů) , kterých je celkem 28 – 20 rukopisných a 8 tištěných. Drnkací nástroje jako mandolína, loutna a kytara byly v baroku velmi populární. Velmi vzácný je soubor šesti trumpet, vyrobených ze stříbra a částečně zlacených a zdobených almandiny. Podobný soubor je vystaven v uměleckohistorickém muzeu ve Vídni. Jedná se o trumpety fanfárové, později používané lobkowiczkou kapelou. 

Další z knížat, Ferdinand Filip, 6. 3.kníže z lobkowicz, hodně cestoval a z jedné londýnské cesty přivezl vzácnost – 1.tištěné vydání Handelových oratorií. Setkání s Handlem zprostředkoval přítel Ferdinanda Filipa, hudební skladatel Christoph Willibald Gluck. Gluckův otec působil v knížecích službách jako lesník na panství Jezeří a předpokládalo se, že syn se bude držet rodinné tradice. Gluck ale tíhl k hudbě. Zběhl, studoval nějakou dobu v Praze, pak v Milaně a skládá svou první operu. S ní přišel úspěch a otevřená cesta k vídeňskému dvoru. Celkem Gluck složil na 35 oper, k jeho přátelům patřil třeba Salieri, jeho slavnou žačkou byla nešťastná Marie Antoinetta.   Mezi lety 1734 – 35 působil Gluck v Lobkowiczském paláci ve Vídni. 

A jak souvisí slavný hudební skladatel Ludwig van Beethoven s Lobkowiczi? 7. kníže z Lobkowicz Josef František Maxmilián se s Beethovenem seznámil ve Vídni a později se stal jeho mecenášem. Skladatel tak získal ojedinělou možnost psát hudbu podle vého, nikoliv na objednávku, jak bylo tehdy zvykem. Svému mecenáši se odvděčil tím, že mu věnoval některé ze svých nejslavnějších skladeb. (Symfonieč.3,5,6, smyčcový kvartet, opus 18 a opus 74 a další) 

Partitury opisovali profesionální opisovači pro potřeby hudebních představení, vystavená díla jsou často opatřena poznámkami samotných skladatelů. Ve vitrínách jsou vystavena tato díla: část Handlova Mesiáše, kterou upravil Mozart pro obnovené, „modernizované“ představení. 1.vydání Haydnova oratoria Stvoření z r.1800. Zajímavostí je dvojjazyčná verze, originální anglická a překlad do němčiny. Oba texty odpovídají hudbě tak, aby se z uvedení mohlo těšit vídeňské i londýnské publikum. Oratorium Stvoření ovšem zaznělo i v českém překladu. Na své náklady ho dal pořídit právě Josef František Maxmilián, který byl i schopným zpěvákem - v premiérovém provedení v roce 1805 na Roudnici se zhostil partu Rafaela. Český překlad je zde též vystaven. Následuje  smyčcové kvarteto op.77, které Haydn věnoval 7.knížeti z Lobkowicz, a Beethovenova symfonie č.4. V malém památníku ve tvaru mauzolea s věžičkami je uschován chorobopis knížete a lékařská zpráva.

Zajímavý je osud 3.symfonie zvané Eroica. Původně byla věnována Napoleonovi, Beethovena ovšem velmi rozzlobilo císařovo gesto, kdy si sám vložil na hlavu korunu. Věnování skladatel změnil a své dílo věnoval Josefu Františku Maxmiliánovi. Premiéra symfonie se konala v roce 1804 v Lobkowiczském paláci ve Vídni.  Následuje asi nejslavnější symfonie, Osudová, smyčcové kvarteto a dvě zajímavé listiny - první je se skladatelovým vlastnoručním podpisem, kdy potvrzuje přijetí pravidelné renty, druhý je účetní doklad z pera kapelníka lobkowiczské kapely Antonína Vranického. Jedná se o účet za dva koncerty.

V místnosti jsou vystaveny i cenné hudební nástroje – dvě violoncella, jedno z dílny Guarneriho z Cremony. Guarneri se stejně jako Antonio Stradivari vyučil v dílně u Amatiho. Všechno to jsou jména, která ve světě smyčců mnoho znamenají.

SÁL PIETERA BREUGHELA ST.

 

Breughel (1530 – 69)  je považován za nejvýznamnějšího nizozemského malíře 16.století. Usadil se v Antverpách a podobně jako mnoho jeho kolegů podnikl studijní cestu do Itálie. Během dvou let pobýval v Římě, Neapoli, Messině a Palermu. Jsou známé především jeho krajinky, kde dokázal jedinečným zpúsobem zachytit atmosféru přírody a velmi realisticky ztvárnit venkovany při práci na polích. Při bližším pohledu však divák objeví i groteskní prvky, zde je patrná inspirace obrazy Hyeronyma Bosche Ctnosti a neřesti. 

Mnoho Breughelových děl měl ve svých sbírkách císař Rudolf iI, ta se dnes nacházejí převážně ve Vídni. Obraz Senoseč v pražském Lobkowiczském paláci patří do šestidílného cyklu obrazů měsíců, z nichž 3 jsou ve Vídni, jeden v New Yorku a jeden zde v Praze. Šestý obraz je pokládán za ztracený. 

SÁL CARLA ROBERTA CROLLA 

Německý krajinář Carl Robert Croll (1800 – 63) působil hlavně v Teplicích a také v Praze, kde i zemřel. Působil jako učitel kreslení a vychovatel u Lobkowiczů,  bylo tedy přirozené, že byl roku 1840 pověřen 8.knížetem z Lobkowicz  Ferdinandem Josefem  namalovat jednotlivá rodová sídla. Jednalo se vlastně o zdokumentování tehlejšího vzhledu panství a obrazy jsou dnes cenným historickým materiálem. Na obrazech vidíme hrady a zámky Jezeří, Střekov, Nelahozeves, Bílinu, Roudnici nad Labem a Vysoký Chlumec. Hlavní sídlo roudnické větve, Roudnice nad Labem, je zde zachycena třikrát. Dnešní zámek se nachází na místě původné románské falce, přebudované ve 14.století na gotický hrad. Na kopci nad Labem působil se svými baštami a kulatou věží sice impozantně, ale k obývání se už nehodil. Vilém z Rožmberka k němu bez rozpaků nechal přestavět obytné křídlo v renesančním stylu. Dnes má zámek raně barokní podobu z doby působení Václava Eusebia (1652 – 84), který zadal projekt italskému architektu Francescu Carratimu. Po 12 letech Caratti z lobkowiczskýhc služeb odešel a velkolepé plány na přestavbu nebyly zcela uskutečněny. Z dalších architektů v Roudnici pracovali Orsolini a Porta.    

Roudnickým Lobkowiczům patří také zámek Nelahozeves, jedna z nejvýznamnějších renesančních staveb v Čechách. Počátky zámku sahají do roku 1553, kdy se začalo stavět podle velkorysého projektu. Občas se stávalo, že stavebník neodhadl výši nákladů a ve snaze držet se původního projektu, upadl do velkých dluhů a nakonec o svůj majetek přišel. To je třeba případ palazzo Pitti ve Florencii, kdy konkurent vládnoucího rodu Medici Luca Pitti požadoval na architektovi okna paláce velká tak, jako mají u Medičejských dveře.  Dosáhl svého, ovšem během stavby se zadlužil a nakonec palác koupil jeho největsí konkurent, rodini Medici. V Praze stihl podobný osud Černínský palác na Loretánském náměstí. V Nelahozevsi  na stavbu nestačil královský dvořan Florián Griespek z Griespachu a v roce 1623 koupila zadlužené panství Polyxena z Lobkowicz. 

Smutný je osud zámku v Jezeří. Původně gotický hrad získal během přestavby z konce 17.století zajímavý půdorys ve tvaru písmena H. K nejvýznamnějším majitelům zde patřili právě Lobkowiczové. Za druhé světové války „získal“ zámek zelený maskovací nátěr a bylo zde zřízeno vězení pro prominentní osobnosti. Byl zde vězněn třeba bratr generála DeGaulla, syn frncouzského politika  a žurnalisty Clemenceaua. Bohužel období komunismu nevěnovalo znárodněnému zámku náležitou péči, v 80.letech budově hrozilo dokonce zboření, přednost dostala těžba v bezprostředním okolí. Z toho pak vyplynuly problémy se statikou budovy. Zámek nebyl dokonce ani zakreslen na mapách. 

Roku 1989 vznikla Společnost za obnovu Jezeří, od roku 1996 je zámek ve státní správě. Martin z Lobkowicz se rozhodl pro tento krok, protože budova byla příliš zdevastovaná a pro rodinu nebylo finančně možné zahájit byť základní obnovu. Dnes je otevřen v omezeném rozsahu návštěvnický okruh.  Podle originálního vybavení interiérů - nábytku a závěsů, na obrazech, byly zhotoveny i závěsy a nábytek v této místnosti.

 SÁL ANTONIA CANALETTA

Jedním z lákadel, především pro italské návštěvníky, je plakát s pohledem na Londýn, kopie obrazu benátského malíře Canaletta. Stejně zajímavý je příběh, jak se originál obrazu do paláce dostal. Stopy vedou k  6.knížeti z Lobkowicz, Ferdinandu Filipovi. Tak jako mnoho ostatních šlechticů jeho doby i on mnoho cestoval, v jeho případě byly zahraniční cesty svým způsobem nutností. V době války o Rakouské dědictví ve snaze zachránit své panství ve Slezsku se Ferdinand Filip přiklonil k podpoře pruského krále Fridricha Velkého proti Habsburkům. Tím se tento roudnický Lobkowicz připravil o možnost udělení vysokého řádu Zlatého rouna, protože pochopitelně u Habsburků upadl v nemilost. Rozumně tedy zvolil cestu mimo habsburské državy a odjel do Londýna. Původním záměrem byl nákup ušlechtilých koní. Tehdy bylo Ferdinandu Filipovi 24 let a podle dobových svědectví byl velmi pohledný. Účelem tohoto textu není uvádět nepodložené zprávy, diplomaticky se snad lze zmínit o velké popularitě mladého knížete u londýnských dam z vyšší společnosti. Jednou z nich byla údajně i manželka benátského vyslance v Londýně, která se znala s Canalettem. Ten tehdy  díky kontaktům s britským obchodníkem s uměním Johnem Smithem získal místo malíře v britské metropoli a záhy se stal velmi žádaným. Odtud tedy vede cesta dvou jeho nejrozměrnějších pláten, pohledy na Londýn s řekou Temží, až do Prahy.

PRAKTICKÉ INFORMACE

ADRESA: Jiřská 3, Pražský hrad, Praha 1

OTVÍRACÍ DOBA: denne 10.00 - 18.00

VSTUPNÉ : 275 Kč / zlevněné 200/ rodinné 690 Kč

web

 PRAHA MYSTICKÁ

Pro hledající má Praha mnoho tajemných souvislostí, mnohem víc než jiná města. Naše krásné hlavní město zažilo dva zlaté věky, dobu Karla IV a dobu Rudolfa II. Za vlády obou panovníků se stává hlavním městem  svaté říše římské. Pokud však jde o mystickou stránku Prahy, bývá spojována spíš s Rudolfem. Nakonec  rudolfínská Praha zahrnuje  legendu o Golemovi, zlatou uličku plnou alchymistů a císařovu touhu po elixíru věčného mládí. Přitom i doba  Karla IV. má svá tajemství, legendy a astronomické zvláštnosti. Je to třeba osa, která vychází ze svatovítské katedrály, prochází přes Malostranskou mosteckou věž, Novým Městem přes rotundu sv.Kříže k rotundě sv.Longina. Osa naznačuje azimut letního slunovratu.

Svoji symboliku měla i výzdoba staroměstské mostecké věže. Průchod tvoří triumfální oblouk, pod kterým panovník procházel při cestě na korunovaci na Pražském hradě. Samotný most byl viděn symbolicky jako cesta ke spáse. Je zde 14 volných pilířů. Na 12. musí být ukřižování, aby Kristus mohl být dále sňat z kříže a uložen do hrobu.

Numerologickou hříčkou je datum položení základního kamene. Letopočet 1357 a datum 9.7. v 5 hodin a 31 minut. Stačí všechna čísla napsat do řady za sebou…Most byl založen v době letního slunovratu, kdy došlo ke konjungci Saturnu se Sluncem. Byl to nejšťastnější den roku. Daný čas byl navíc v nejpříznivějším astrologickém bodě, v ascendentu bylo znamení lva, heraldický symbol českého království.

Východní strana věže je rozdělena na 4 sféry, z nichž nejnižší je pozemská sahající po konzole na začátku klenutí s dvojicí nárožních plastik, znázorňujících lidské hříchy -  filosofa Aristotela svádí kurtizána a stařena laškuje s vojákem. Následuje sféra lunární, knížecí. Římsu klenutého průchodu zdobí 28 krabů, číslo měsíčního cyklu. Původně ve vchodu byla na sloupu socha sv.Václava a nad ní v klenbě svatováclavská koruna. Třetí část tvoří sféra sluneční se sochami panovníků a sv.Víta. Ze znaků je zde říšská orlice a  český dvouocasý lev, vzdávající úctu plamenné svatováclavské orlici nad nimi. Dole jsou erby zemí, které tehdy patřily České koruně. Nejvyšší, hvězdná sféra se sochami zemských patronů má 24 slepých kružeb, po 8 ve 3 řadách. Znamená 24 hodin, za něž se země otočí kolem své osy. Jde o průřez celým vesmírem, který je při tom, když král v triumfálním korunovačním průvodu jde z Vyšehradu na Hradčany. I v Římě vedla korunovační cesta přes Tiberu. Přejít most znamenalo dokázat, že i vodní živel podléhá svrchovanosti panovníka. Sluneční symbolika měla pro Karla IV obrovský význam. Slunce má v době slunovratu největší sílu. Postavíme-li se v této době k portálu mostecké věže, slunce zapadá přesně nad svatováclavskou kaplí katedrály. Kult sv.Víta má patrně předobraz v keltském božstvu čtyř tváří, Svantovítovi. Ve jménu Lucemburků lze najít slova lux-světlo, a burg-hrad. Hrad světla. Světelný jinotaj tak propojuje kult svantovíta se jménem Lucemburků.