PANOPTIKUM KOLEM NÁS
                                               

Postřehy, úvahy a komentáře  k událostem v mém mikrokosmu

PROTIKUŘÁCKÝ ZÁKON

V momentě, kdy píšu tento text, uběhlo 11 měsíců od chvíle, kdy byl další (kolikátý už?) z jeho návrhů shozen z parlamentního stolu s průhlednou výmluvou, že letos - rozuměj v prosinci 2015 - už se to nestihne. Italové, které provádím po Praze, jen zírají, když nasají vzduch při vstupu do mnoha pražských restaurací. U nich tohle nekompromisně skončilo v roce 2003. Lépe řečeno, od té doby se v Itálii proti kouření jen přitvrzuje. Naposledy v únoru 2016, kdy byla přijata novela ohledně zákazu kouření v autě, kde je dítě nebo těhotná žena. Podle toho co vidím v italských městech, se nedá říct, že by se hroutilo pohostinství a podniky houfně zavíraly. Kuřáci si už dávno zvykli zajít na cigárko ven a život si běží dál po svém. Pravda, cigarety jako takové samozřejmě nezmizely z veřejného prostoru a občas se s nimi dá potkat na nečekaných místech. Vtipálci prostě nemohou odolat. Osobně si jen přeji, aby se kouření v českých restauracích (a na metalových koncertech včetně open air festivalů) stalo minulostí co nejdříve. Uvidíme, co přinese rok 2017.

ty kouříš, Neptune? a ví to táta?

JAK JEZDÍ ITALOVÉ

Na tuto otázku, stejně jako na mnohé jiné týkající se Itálie, nelze odpovědět jednoznačně. Nicméně existují zobecňující výroky, které musely vzniknout na základě nějaké zkušenosti, takže něco na nich bude. Třeba že „Ital pojede i padesát metrů pro noviny autem“ vypovídá o určité pohodlnosti, která však není vlastní jen Italům. Některé hlášky jsem měla možnost mnohokrát si ověřit na cestách po italských dálnicích, popřípadě mi je potvrdili naši řidiči. Tady je pár nejoblíbenějších:

Přerušovaná dělící čára je magnetická a je třeba ji mít přesně mezi koly

Ze tří pruhů se dají bez problémů vytvořit čtyři a více (v Palermu běžná věc)

Na jih od Říma je semafor považován za dekoraci křižovatky

Do odbočovacího pruhu se odbočující řidič zařadí zásadně až těsně před odbočením

Sledujte, co dělá řidič před vámi a zařiďte se podle toho

Na Vespu pro dva se vejdou minimálně tři (mimino, řidič, manželka – ano, v tomto pořadí, Neapol)

Na kruhovém objezdu  jede první ten, kdo tam bydlí, je-li to kratší, jede i do protisměru (signora ve fiátku, Vieste)  

Opět platí přímá úměrnost, čím jižněji, tím za volantem divočeji. Přitom nehod není nijak výrazně víc, než jinde v Evropě. Sami Italové se shodují, že největší džungle panuje na silnicích v Palermu a v Neapoli. Mohu to potvrdit z hlediska cestujícího, mé nevalné  řidičské umění a nemožnost praxe mě před lety donutily k neobvyklému kroku - vzdát se dobrovolně řidičského průkazu. Doma na to mám potvrzení od policie České republiky. O to víc obdivuju všechny řidiče neItaly, kteří kdy projeli jihoitalskými městy bez ztráty kytičky a nervů.  

 

STÁVKY KAM SE PODÍVÁŠ

Oblíbená parafráze se hodí, protože Italové stávkují opravdu často a nejen v městské hromadné dopravě. Zde je mé TOP 5:

1 – stávka toaletářek v Benátkách

Jen to zkuste, protlačit na toaletu do hotelu nebo restaurace 50 lidí. Toaletářky se tehdy nějak nepohodly s vedením města a tak jednoduše zavřely všechna veřejná WC na obvyklých trasách. Jestli tím něco získaly mi není známo, zato si dobře pamatuji chaos ve městě a neskutečné fronty na nádražní toalety. Když musíš, tak musíš.

2 – stávky MHD v Římě

Množné číslo je na místě, zažila jsem jich řadu. Dnes už díky internetu a webové adrese http://www.cgsse.it/web/guest/elenco-scioperi, případně dalším podobným, mohu plánovat trasu a časový harmonogram v předstihu. Před lety to nešlo, takže to byla sázka do loterie, co zas Italové vymyslí. Pak to mohlo dopadnout všelijak. Jednou jsme takhle dorazili na vlakové a autobusové nádraží Saxa Rubra, odkud se dá do centra Říma na Piazzale Flaminio dojet za čtvrt hodiny. To by ovšem nesměla být stávka dopravců. Kasa zavřená a na  ní nápis: STÁVKA. NĚKTERÉ VLAKY JEDOU, JINÉ NE. Typicky italské. Co teď? Náš autobus jsme už využít nemohli, řidiči museli dodržet (tehdy) tzv. osmičku, osmihodinovou bezpečnostní pauzu. Napochodovali jsme tedy na nástupiště a já vyzvídala na čekajících otrávených Italech,  jak dlouho už čekají a jestli se podle nich stávka týká také vlaků příměstských. Nevypadalo to dobře. Padaly různé návrhy typu „pojedeme do Florencie a uděláme osmičku tam“ (proč ne, ve dvě ráno jsem si toto krásné renesanční město ještě neprohlížela)  nebo že půjdeme pěšky (cca 8 km po silnici). Zbývaly taxíky. Jejich řidiči na nádraží přijížděli postupně a nejdřív odmítali převézt 44 osob. Nakonec to dopadlo dobře, domluvili se, mí klienti obsadili všechny vozy, co byly k dispozici a vyrazili jsme jako svatba až na Piazzale Flaminio. Pro zajímavost dodám, že všichni platili stejnou cenu a při rozpočítání to vycházelo asi na 80 korun na osobu. Program byl zachráněn.

3 – stávka zaměstnanců přírodního parku Vesuv

V tomto případě postihla nejvíc turisty, kteří se nemohli vypravit k vrcholu  sopky a jejich cesta skončila už na parkovišti. Francouzi, Japonci, Holanďané, Češi, Američané – všichni svorně nadávali na italskou zabedněnost, ale nebylo jim to nic platné. V mém případě měli smůlu studenti gymnázia z Trhových Svin a mě jich bylo moc líto. Informační tabule s nápisem PODPOŘTE NÁS  v různých jazycích působily jako špatný vtip. 

4 – stávka lodní dopravy v Benátkách

Ones upon a time , v 90.letech  zažívali návštěvníci Benátek z ČSFR / ČSR následující scénář: Příjezd na parkoviště Tronchetto, pěšky na náměstí sv. Marka, cestou výklad na odlehlých místech, protože získat licenci bylo tehdy nemožné. Poté volno a pěšky zpět. Později se aspoň v jednom směru začalo jezdit lodí, to jízdenka ještě nestála 7 eur. Vozila jsem tehdy klienty z Bibione,  kteří si v rámci své dovolené u moře zaplatili jednodenní výlet do Benátek s průvodcem.  Obvyklý scénář, do centra pěšky, zpět lodí na Tronchetto. O internetu se nám ani nesnilo, takže neobvyklé situace se řešily až když na ně došlo. Stejně tak jsme se dověděli o stávce lodní dopravy  až odpoledne, kdy se zdálo, že jediným řešením bude vyrazit k autobusu  po svých. Já měla ten den na starosti kolektiv asi dvaceti Rusů, většinou mužů. Představa  hodinového pochodu ve třicetistupňovém vedru až na parkoviště se jim ani trochu nezamlouvala. Pověřili mě obstarat vodní  taxíky, které jako jediná plavidla nestávkovaly. Stalo se, ovšem domluvená cena se pánům zdála moc vysoká. Po kratší poradě vyslali ze svého středu zástupce, který sice neuměl ani slovo italsky, ale pomocí živé gestikulace a pádného argumentu v podobě dvou lahví vodky cenu srazil na polovic.   A tak jsme frčeli po Canale Grande, já mávala z lodi kolegům průvodcům, kteří se táhli po břehu a  marně přemýšlela, odkud ten Copperfield  ty vodky vyčaroval, když u sebe neměl žádný batoh ani tašku a na sobě jen bermudy a řídký bavlněný nátělník.

5 – ODstávka lanovky v Orvietu

Středověké město Orvieto s nádhernou gotickou katedrálou navštěvujeme během zájezdu do Toskánska a Umbrie. V katalogu Geopsu má tento zájezd své pevné místo a patří k nejoblíbenějším. Orvieto zaujme už svou polohou na vysokém skalním ostrohu, kam se z parkoviště dopravujeme lanovkou. Stejným způsobem se pak vracíme zpět, zájezdové autobusy nahoru nesmějí. Takhle to probíhalo do dne, kdy mi obsluha na HORNÍ stanici jen tak mezi řečí oznámila, že za chvíli začne  údržba a žádná lanovka už ten den nepojede. Ptát se, proč mi tuto milou zprávu neoznámili na DOLNÍ stanici, kde bylo možné dohodnout se s řidiči, bylo zbytečné.  Jako na potvoru jsem v autobuse zapomněla  mobil, takže mi nezbylo jít stopovat, abych se dostala z kopce dolů. Jako první mi zastavil taxík, který, jak známo, na prosebný pohled nejezdí.  

NŮŽKY NOŽE BROUSÍM

Specialita českého turisty? Kapesní nožíky, vidličky, malé nůžky, případně rovnou celé manikury v pouzdru. Stokrát můžu upozorňovat na fakt, že všechny tyhle věci začnou pískat v detekčních rámech italských galerií a muzeí a bude třeba je nechat v šatně, je-li k dispozici. Ohledně nožíků a nožů mohou nastat i potíže, protože je na ně nahlíženo jako na zbraně. Je tedy lepší nechat je rovnou v autobuse. Ale kdepak, muži se zjevně řídí heslem, že každý správný muž…znáte to.

Kdo se vydá do Itálie na poznávací zájezd, zřídka se detekčním rámům vyhne. A vzhledem k tomu, co se děje ve světě v posledních pár letech se dá předpokládat, že kontrol bude jen přibývat. Tašky a batohy prověřují v galeriích (Uffizi, Accademia, Pitti, Bargello), v antických památkách (Koloseum, Forum Romanum)  i v kostelích (bazilika sv.Petra v Římě). Pro svou dvorní CK Geops na výše uvedená místa vozím její klienty. Kdysi jsem upozorňovala na detektory kovů až v den, kdy byla plánována prohlídka. Nestačilo to. Teď už tuto informaci vkládám do úvodního povídání k organizaci zájezdu někde u Průhonic a pak ji několikrát zopakuji. Často ani to nestačí. Někdo je zkrátka zvyklý nožík u sebe nosit a hotovo. Jelikož v interiérech mohou vykládat pouze místní průvodci s licencí (na rozdíl od Prahy, kde vykládá úplně každý licence nelicence), vystojím obvykle se skupinou frontu, zařídím vstupenky a pak už klienti jdou sami. Jsem tedy ta správná osoba, která jim jejich nožíky může vzít do úschovy, a také to dělám. Chodím pak po Římě či Florencii s plnou taškou nejen rybiček, ale občas i slušně velkých  kuchyňských nožů (proboha proč to s sebou tahají?). Bývají dva, ale také šest a víc. Rekord zatím nepadl, drží ho skupina ze září 2008. Ve frontě do slavné florentské galerie  Uffizi jsem jich posbírala jedenáct. Málokdy se stane, že nenosím nic, většinou ke mně na poslední chvíli někdo přijde a s provinilým pohledem pronese: "Je to blbý, ale… ". A já s kyselým úsměvem nastavím tašku.

NĚCO PRO MILOVNÍKY ŽELEZNIC

Projet se v Itálii rychlovlakem FrecciaRossa je bezesporu zážitek, který ovšem něco stojí. Na druhou stranu je vyšší cena vyvážena možností koupit si lístek u vyhrazené pokladny, kde většinou nebývají fronty. Co ale v případě, že potřebujete vlakem překonat vzdálenost do 10 kilometrů? Pak se připravte na intenzivní zážitek a vyhraďte si na něj dost času. Vítejte v Absurdistánu.

Přitom by se zdálo, že díky moderním technologiím může být jen lépe - chytré telefony kam se podíváš. Nikomu nevymlouvám, že i v Itálii se přes takový telefon dají lístky na vlak koupit, pokud máte příslušný program a  "vyznáte se v tom". Bez mučení přiznávám, že já se v tom zrovna dvakrát nevyznám ani v češtině, nemám internetové bankovnictví a pokud jde o moderní technologie, jsem dost konzerva. Takže zbývá  varianta koupit lístek u kasy na nádraží. Což o to, na mnoha italských vlakových  nádražích pokladny skutečně najdete, jde-li o větší města typu Florencie nebo Verony, dokonce mají i otevřeno už v 8.00. Tím ale veškerá podobnost s těmi našimi končí. Už fakt, že pokladny fungují současně jako infokanceláře a příslušní zaměstnanci mají svatou trpělivost, mizernou angličtinu a pohybují se jakoby ve vatě, vás nesmí zaskočit. Z míry zájemce o lístek třeba ve Florencii trochu vyvede, že nejprve si musí vystát frontu na číslo, s číslem se zařadit do další fronty k - většinou jediné otevřené - pokladně a vzít si něco na čtení. Zanechte veškeré naděje, vy kteří vcházíte, chtělo by se zadeklamovat spolu s Dantovou Božskou komedií, když na tabuli svítí 125 a vy držíte v ruce 147. Většina lidí před vámi jsou cizinci, rozhovor bude dlouhý. Je nějaká jiná možnost, jak si koupit lístek na vlak z Florencie do pár kilometrů vzdáleného Sesto Fiorentino, kde cestovky při poznávacím zájezdu parkují autobus? 

Pokud vás cestuje jen pár, jízdenky si můžete vytisknout v automatu. I zd esi na akci vyhraďte dostatek času, systém  si s vámi bude košatě povídat. Rozhovor zahájí ve vámi zvoleném jazyce hlasitým varováním, abyste si rozhodně dali pozor na zloděje, kteří touží po vašihc proprietách. Poté vás čeká důležitý úkol – bezchybně zadat název výchozí i cílové stanice. Pozor na záludné zdvojené souhlásky ve slovech, leckdy s tím mají problém i Italové, systém pak hlásí, že stanice neexistuje a vy musíte začít znovu. Další v pořadí je výběr časového pásma, kdy si přejete jet. Vy byste rádi za pět minut, systém je však neoblomný. Dokud nezaškrtnete od-do, dál vás nepustí. Následuje sposta dalších otázek – kolik vás pojede, budete si přát platit v hotovosti či kartou, vlastníte nějakou průkazku na slevy, přejete si účtenku atd atd. Najednou lze koupit pouze 6 jízdenek, takže tisknout lístky v automatu pro skupinu 50 klientů, kteří vás hustě obstoupí, ptají se, radí, dýchají vám na zátylek a sledují každý váš pohyb, je pouze pro průvodce flegmatiky. Flegmatik nejsem. 

V létě 2015 byla zrušena možnost nakoupit si lístky do foroty podobně jako jízdenky na tramvaj třeba v říjnu ( na konci sezony) a frajersky je rozdat klientům ještě v autobuse v dubnu následujícího roku.  Bohužel tzv. kilometrická pásma do vzdálenosti 10 km se už v trafice neprodávají. Je možné nechat si lístek vytisknout, stále však platí, že od momentu vytisknutí neoznačený lístek platí pouze omezenou dobu, nepřeklene tedy  říjen-duben. Proč lístky trafiky nemají v dostatečné zásobě? Inu, ony nějaké mají, ale když se přižene průvodce s požadavkem 50 jízdenek, odmítnou prodat veškeré zásoby a raději se pustí do tisku. Připočtěte minimálně 15 minut, další čas bude potřeba na označení té hromady ve strojku na nástupišti, než se klienti začnou scházet. Papír o gramáži účtenky ze samoobsluhy musíte nacpat do strojku tak, aby se neshrnoval a přitom se celou levou stranou dotýkal nějakého čidla, které ne a ne zabrat, když to není dostatečně nalevo. Čas běží, nervy tečou, za vámi se tvoří fronta zoufalců, kterým vlak odjíždí za minutu. Z toho důvodu už chodím na nádraží aspoň půl hodiny předem, označuji na etapy a milosrdně pouštím ty nejzoufalejší za mnou před sebe. Ve finále s milým úsměvem rozdávám lístky se slovy : třetí nástupiště, lístek už je označený“. Nejkrásnější chvíle je, když mi v ruce zbyde vlastní lístek, což znamená jediné – skupina je ve vlaku, nikdo nechybí.  Takže přátelé pozor nejen na časté stávky na italské železnici, ale i na krátké vzdálenosti!

ITALOVÉ MILUJÍ BAMBINI

Berou je všude s sebou, nákladně oblékají, vozí v golfových holích minimálně do pěti let věku (ovšem pro své vlastní pohodlí), vozí ke autem do školy a na kroužky. Fotek dětí mají plný mobil, možná jsou méně přísní, více s dětmi diskutují a berou je jako rovnocenné partnery už od útlého věku. Tolik pár osobníhc postřehů.

Jedna věc mě vždycky dokáže dojmout - oznámení světu, že na něj přišel nový človíček. Růžová nebo modrá mašle na venkovních dveřích zůstává několik týdnů a v kombinaci s místem je nesmírně působivá. Zvláště tam, kde má to místo bohatou a dlouhou historii.