PANOPTIKUM KOLEM NÁS
                                               

Postřehy, úvahy a komentáře  k událostem v mém mikrokosmu

2021 - THE SHOW MUST GO ON

8.díl deníku Covid 19 - 6. září 2021

Rok jako na horské dráze. Někdy do května stát průvodce trochu podporoval, pokud dokázali poměrně komplikovaným způsobem pokles příjmů. Od léta však došlo k uvolnění, čísla nakažených postupně klesala, počet naočkovaných stoupal a vládní pomoc se zastavila. NIkdo nám už nezakazuje provádět. Akorát jaksi není koho...Zachránila mě on line výuka jazyků, mých denních 6 kilometrů a pevná víra, že bude líp. V červnu  jsem prováděla po Praze ZŠ. S radostí, ale zadarmo. Lépe řečeno za výborné peníze, protože 10 školních hodin (450 minut) bylo ministerstvem odměněno 10 000,- Kč. Jinak bychom dostali 40 000,- Takhle padesát. Docela by mě zajímalo, kolik myslí ministerští úředníci, že si průvodce vydělá za hodinu. 

16. - 22.srpna po sedmnácti měsících jsem konečně opět vyjela se skupinou do Itálie! Do krásného jižního Toskánska s 33 klienty na svůj 209. zájezd! Za pár týdnů mě čeká další, pak přijedou italští novináři. Tak ještě metalové festivaly a svět bude zase normální...?    

  

7.díl deníku Covid 19 - 6. února 2021

Máme dokonce nové mutace

Yes, show must go on. Aspoň to, co předvedla vláda v prosinci 20 a lednu 21 se ani jinak nazvat nedá. Po spadu všeříkajících čísel typu výška vodního sloupce a rosný bod, rozuměj nakazilo se, prodělalo nemoc, v nemocnicích a z toho ve vážném stavu došlo k uvolnění zákazů. Otevřely se restaurace, rozjely vleky na horách...na 8 dní. Další zákon do sbírky Dr. Murphyho: čím víc sněhu na horách, tím míň možnosti na hory jet. Nebo také: čím víc lyžařů na horách, tím míň vleků v provozu. Vánoční uvolnění si vybralo daň, čísla se dala do pohybu směrem hore a vleky se zastavily, restaurace a hotely zavřely, zoufalci opět shánějí barvy na vlasy a strojky. Služby zakázány. Přitom v mezidobí došlo k vybudování velkokapacitní nemocnice v Letňanech (ale vzhledem k nedostatku personálu v již stávajících nemocnicích se spíš jednalo o odkladiště osob s nákazou). Nyní se nemocnice v tichosti demontuje. Čech má pod čepicí a proto zapojí fantazii. Penzion na horách je zavřený pro turisty? Zařídím si tedy služební cestu a rodinu vezmu nádavkem. Nejde už ani to? Pojedu obytným vozem. Pro jídlo si dojdu do výdejního okénka a místo lyžování se bude bobovat, případně půjdeme na procházku. S tím posledním se svezlo i několik spoluobčanů neznalých zákonu hor a vyrazilo do závějí v teplácích a pantoflích (to jako vážně). Horská služba měla plné ruce práce.

Britská mutace je nakažlivější, dříve vir přeskakoval po cca 15 minutách , dnes to bere po sekundách. Copak poradí autority, třeba pan Fauci? Na jednorázovou roušku navlečte ještě jednu a jste skoro na úrovni FFP2 (to jako vážně). Trochu Fauciho podezírám, že to okopíroval od Babici: když nemáte parmazán, vražte tam eidam.

Do toho rozhádaná koalice, novináři dnes a denně strašící veřejnost, covid na vás vyskočí i z krabice papírových kapesníků. Co bude dál, nikdo neví. Odborníci si vzájemně odporují, éter je zahlcen zaručenými informacemi. Začalo se očkovat. Zatím jsou na pořadu dne senioři a zdravotníci, protože vakcím je málo. Takže si dál žijeme své soukromé životy a přizpůsobujeme se jak to komu jde. Konec hlášení.

 

2020 DIVNÝ ROK - PANDEMIE 

6.díl deníku Covid 19 - 6.října 2020

A máme tu druhou vlnu

Polovina národa je vyděšená, polovina znechucená. Ta první nosí roušky i do vany, ta druhá píše petice a organizuje bojkoty. Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch rezignoval, na jeho místo nastoupil epidemiolog Prymula a hned přitvrdil. Jinak to dopadnout nemohlo, protože po relativním klidu zbraní se hned od září začala čísla šplhat nahoru. Jak by ne, když začala škola. Nouzový stav od 5.října znamená uzavření středních škol na dva týdny, omezení shromažďování uvnitř na 10 osob (takže žádné vycházky od Pragosu), venku na 20. I to bude někdy problém, ale poslední dobou z cca 800 členů na vycházky stejně chodí stále ta samá parta cca 15 lidí. Skype buď požehnán, výuka on line pro JŠ Populo mi aspoň dá vydělat na chleba, tedy lépe řečeno na pojištění, které od října musí OSVČ platit, i když nevydělávají. Ber kde ber. Zdá se, že začíná ten nejhorší trimestr, kdy se bude sahat do zásob. Heslem doby je výrok "Čím víc volného času, tím míň peněz". Zatím ho říkám opačně. Zatím.

5.díl deníku Covid 19 - 6.srpna 2020.

Člověk si zvykne na všechno.

Španělská chřipka trvala cca 2 roky. Teď je to jak na houpačce, kovidové zpravodajství tvoří podstatnou část televizních i tištěných novin. Chytrá karanténa má trasovat nakažené, někde to funguje, jinde méně. Stejně tak někde roušky ano, jinde ne podle toho, jak se zrovna rozlézají lokální ohniska. Hrajeme hru Na koho to slovo padne. Mluví se o druhé vlně, Že přijde a možná že už vlastně přišla. Vyberte si. Je to trochu ruská ruleta. Kluby jsou otevřené, ale nesmí tam dorazit ta дурочка, co s bolestmi hlavy a rýmou dorazila do klubu Techtle Mechtle a rozmetala virus na 200 spoluobčanů stylem kruhy na vodě. Je pravda, že ty bystré hlavy asi nemusely popíjet sangriu všichni jedním brčkem...

Roušky jsou ještě  stále v kurzu, bez nich nelze do metra a do lékárny, na podzim opět na čenich do uzavřených prostor a MHD. Bude to na dlouho. osobně si z toho beru to pozitivní, raduji se z každého dne bez covidu a s rodinou. Už totiž hřmí celkem blízko. Nebudu jmenovat, ale pár mých dobrých přátel je pozitivních.

4.díl deníku Covid 19 - 6.června 2020

Má tato "pandemie" nějaká pozitiva? Slovy našich fotbalistů: tak určitě!

Třeba o fous čistší ovzduší. Víc lidí začalo běhat, to si všímám už pár týdnů. V podstatě stranou pozornosti veřejnosti byl na Staroměstském náměstí vztyčen nový Mariánský sloup z  pískovce. Je krásný, vznikl z nadšení mnoha lidí a trpělivé práce pana sochaře Petra Váni a pochopitelně rozpoutal bouřlivou slovní válku pro a proti...Ale stojí, ať se hejtři třeba....cokoliv.  

Jinak to vypadá, že národ se přestal tolik děsit (včetně mě) neviditelného záškodníka. Začalo rozvolňvání (pěkné slovo) bezpečnostních opatření, kupodivu i v zemích, kde stále přibývá nakažených, a sice v Rusku a v Itálii. Ohledně Itálie si myslím, že 3.červen byl vybrán jako symbol, po oslavách státního svátku země 2.června. V roce 1946 byla v ten den vyhlášena republika a přijata nová  ústava. Začala poválečná obnova zdevastované země, v podobném duchu se nesly projevy politiků napříč politickým spektrem i letos. Zvládneme to...jako tehdy po válce. A jak s cestami za poznáním? Stále velká neznámá, i když světýlko na konci tunelu se mihotá, jisté CK zatím nezrušily zářijové zájezdy....

3.díl deníku Covid 19  - 20.května 2020.

Trochu se nám to komplikuje.

Na jednu stranu máme otevřené kadeřnictví a zahrádky restaurací, za pár dní mají otevřít restaurace i uvnitř, stejně jako hotely a penziony. Jen ti turisti budou zatím chybět. Na druhou stranu se stále víc ozývají podivné konspirační hlasy, které se stávají postupem času a přibýváním na síle stále méně konspirační. Když shrnu to podstatné, je to asi v tomto duchu: pandemie je uměle vyvolaná. Kovid je pouze jeden z dalších virů typu chřipky s nesmírně silným marketingem a silnými hlasy jednotlivců schopnými dát vlády do pohybu. Jedná se o spiknutí WHO a jejího chlebodárce Billa Gatese. Za vším hledej peníze a touhu po moci. Připravuje se supervakcína, která bude povinná. Nejen že nám pomůže proti viru, její přidanou hodnotou bude mutace naší imunity o 360 stupňů. Kdo byl dost nemocný, už to nerozchodí. Kdo byl zdravý, onemocní. A bude potřebovat léky...Nechceš vakcinu? Jistě, máš právo odmítnout. Ale v tom případě se nedostaneš do letadla, takže nepoletíš ani za prací, ani na dovolenou. Pracuješ s lidmi? Jsi doktor, učitel, řidič, prodavač...+ ix dalších povolání? Stále máš volbu. Buď budeš očkovaný,  nebo nezaměstnaný. Protože naprostá většina stáda si práci a možnost cestovat bude chtít udržet, těch neočkovaných bude naprostá menšina, a navíc se na ně ostatní budou dívat jako na nebezpečné vyvrhele, kteří je ohrožují nákazou. Covidem 19? Toť otázka...Takže v tomto ovzduší nyní žijeme. Já osobně bych si i tak ráda užívala každého dne, když slovy hlavního hrdiny filmu Blade Runner "nevíme, kolik času nám ještě zbývá", ale bohužel žiju v těsné blízkosti někoho, kdo je naprosto přesvědčen o výše uvedeném. Což neznamená, že nečtu a nesleduji zprávy z obou táborů a že o těch zprávách nepřemýšlím. 

Itálie má 3.června otevřít hranice a má být možnost navštívit ji i bez povinnosti dvoutýdenní karantény. Ale poznávací zájezdy? Kdo pojede, když ho žádná pojišťovna na cestu do Itálie nepojistí?, Jistě, mým velkým přáním je zachránit zájezdy naplánované na září, ale jsem realista. Zatím stále věřím ve své soukromé datum - karneval v Benátkách 2021. Tam to pro Itálii začalo, tam by se to  mohlo uzavřít.

2.díl deníku Covid 19  -  30. dubna 2020.

Jeden doufá, druhý zoufá 

Přestože v kalendáři má 30.dubna svátek Blahoslav, noc na 1.května je známá jako Filipojakubská. Pálí se čarodějnice, skáče přes hořící vatru, země se otvírá a vydává své poklady. Ideálně by letos mohla světu dopřát funkční vakcínu, než nám koronavir stačí zmutovat. Na podzim se totiž očekává druhá vlna, pravděpodobně již zmutovaného viru. Tím se dostáváme do divného bezčasí, kdy se pohybujeme od data k datu. V různých zemích různá podle toho, jak tam nákaza postupuje nebo brzdí. Něco bude 15 května, něco dalšího 10.června, to otevřou v létě (blíže neupřesněno), ono v říjnu...Ještě jsem se nestačila "dotěšit" na Metalfest  4.června 2020 a už si píšu do kalendáře 3.června 2021. 

Co Itálie? Situace nadále vážná, aspoň už ne tragická. Teď se řeší možnost pobytu na plážích v horkém létě 2020. Chcete na pláž za pandemie? Living in the box...nebo tak nějak se jmenovala jistá písnička. Vymýšlí se plastové boxy kolem lehátek. Navrhl to někdo, kdo asi nikdy nezažil jízdu v autě bez klimatizace. Tohle mě ovšem nijak zvlášť netrápí, stačí mi opalování doma pod oknem - spíš mě zajímá, jestli projde vládou návrh 2. finanční pomoci OSVČ. Protože moje "provozovna" zůstane zavřená ještě dlouho potom, co se otevřou památky, restaurace a hotely...

1.díl deníku Covid 19

Tak tohle jsme fakt nečekali...

Ono to podle všeho začalo už v prosinci 2019 někde dáááleko od nás, v Číně, tak jsme zůstávali  klidní ještě dlouho poté, co se ve večerních zprávách začaly objevovat informace o nakažlivé epidemii. Začal Nový rok a já se těším na  22 zájezdů, bude to dobré, i když pár se jich klasicky neuskuteční pro malý zájem. Jak mě mohlo v lednu 2020 napadnout, že se uskuteční JEDEN?

Ještě jsem stihla benátský karneval 21. - 24.února, šla si celá šťastná zaběhat v Cavallinu k moři a užívala si s menší skupinou hezké počasí. První náznaky, že něco není v pořádku, přišly v podobě esemesky z CK Geops, že se ruší finále karnevalu, ať informuji skupinu. Ano, zrušilo se, ovšem až velké finále v úterý, volbu nejkrásnější masky mí klienti ještě v neděli odpoledne na náměstí sv.Marka v poklidu sledovali.

Po návratu do Prahy už to začalo. Denní mediální masáž, obavy o dceru v Anglii, shánění předražených respirátorů, roušek a desinfekce, rušení prvních zájezdů. Těšila jsem se na akci ve Veroně pro včelaře od 5. března, měsíc ležela v odborné terminologii a sledovala videa o včelách. Akce byla nejdřív posunuta, poté zrušena. V prvních březnových týdnech stále zůstávala naděje, že snad v květnu nebo při nejhorším v červnu, bude po všem. Brzy se ukázalo, že nebude. Zavřely se školy, restaurace, obchody, začala

karanténa a povinné nošení roušek. A dominový efekt, pád celého oboru cestovního ruchu od leteckých společností a dalších dopravců přes hotely a restaurace až k nám, pěšákům v první linii - průvodcům turistů. Nebudou turisté, nebude práce. Nebude práce, nebudou peníze. Jak dlouho? Co budeme dělat? Máme jít na úřad práce, čekat a žít z dávek, nebo se nechat někde zaměstnat?

Druhá polovina března byla pro mě osobně velmi emotivní, jak se postupně rozkrýval rozsah tragédie desítek tisíců lidí a rostly počty nakažených a zemřelých, přišla úzkost, strach o sebe a svoje nejbližší. A také nesmírný smutek, protože patřím k těm vyvoleným,  kteří svou práci opravdu milují. Itálie je můj druhý domov. Jak dlouho se tam teď nepodívám, nedám si espresso v 6 ráno na benzínce v Sesto Fiorentino?  Kdy uvidím své přátele, Umberta ze Sorrenta, Gastona z Florencie, Lindu ze San Gimignana? Letos si nezaběhám na pláži v Rimini za východu slunce, nedám si se svými klienty skvělé rosso di Montalcino, nebudu jim sugestivně  líčit lesk a bídu středověku při cestách autobusem...  Hlavně, aby už přestali umírat, protože počty v Itálii, pak ve Španělsku a ve Francii v prvních  dubnových dnech jdou stále nahoru...

Já nemůžu do Itálie, Italové nemohou k nám. Bůh ví, kdy je zase provedu zkratkami na Starém Městě a pasážemi na Novém? Nemůžu provádět ani dětičky ZŠ, všechny vycházky jsou zrušené, ostatně Pražský hrad je nedobytná pevnost. Firma mi zrušila výuku jazyků svých zaměstnanců, aby ušetřila...Na jak dlouho mi vystačí úspory?

Jsou Velikonoce roku 2020 a šílení průvodci dělají šílené věci. Místo po Florencii chodím po obýváku, zase mám ale čas na velikonoční výzdobu, tak natírám vajíčka dceřinými starými laky na nehty. Výsledek je trochu Dva v jednom, vejce se lesknou jak skleněné vánoční koule...

Lidé si pomalu zvykají na nový povinný módní doplněk - roušku -  a aspoň přestali brát útokem obchody s potravinami, jako v prvních dnech. Zajímalo by mne, kolik našich spoluobčanů už hubí moly, líhnoucí se z těch metráků nasyslené mouky, co mají doma. Všude je zavřeno, žádné srocování na náplavce, vysedávání v restauracích. Památky, kina a divadla, bazény, nikam se nemůže. Lehký problém začínají být zavřená kadeřnictví, ženy 29 + začínají vypadat jako stříbrné lišky. ˇAž se otevřou papírnictví, zajdu si koupit tlustou hnědou fixu na odrosty.

Musím se smířit  s tím, že letos nebude žádný metalový festival ani koncert live. Metalfest začátkem června určitě ne, jsem realista. Ostrava v plamenech v srpnu? Nejspíš asi také ne. Na oba mám lístek...Sedíme doma, ale můžeme aspoň do parku nebo do lesa, můžu chodit běhat, jinde  nemohou ani to. Dcera se v pořádku vrátila z Anglie, aspoň mám rodinu pohromadě a to mi dává sílu. Nějak bylo, nějak bude. Myslím, že hodně lidí teď pochopí význam starého českého slova "uskrovnit se". Já už s tím začala. 

Je Velikonoční pondělí, 13.dubna  a bilancuji. Něco si vydělám překlady, něco výukou žáčků po Skypu, díky aspoň za to. Pomáhá denní režim - práce, péče o domácnost, sport, studium jazyků a mé milované historie..Ta nakonec jasně ukazuje, že zatím se lidstvo ze všeho nějak dostalo. A pomáhá humor, protože jak říká moudrý pán Zdeněk Svěrák, je to jediný důstojný soupeř té zubaté s kosou. Snad ji ještě nějakou dobu udrží daleko od nás. 

přišla doba covidová. O CO  PŘICHÁZÍME? 

Svět na dosah – reklamní slogan jedné cestovní kanceláře  v současné době už bohužel neplatí. Hranice se zavřely a s nimi i možnost navštívit jednu z nekrásnějších zemí světa, která toho má tolik co nabídnout…. Itálii. 

Žijeme teď v době rozbouřených emocí a cestování se ocitlo u mnohých na černé listině. Vždyť kdyby všichni pěkně seděli doma, nemuseli jsme teď zažívat podobnou apokalypsu… Ano, takové názory čtu dnes a denně na sociálních sítích. Na jednu stranu ty lidi chápu, na druhou stranu jako historik vím, že cestovalo se od té doby co je svět světem.  Itálie byla od počátku křižovatkou kultur, cestovalo se za obchodem, na poutní místa i za vzděláním – vždyť tu byly založeny první evropské university. Tady vzniká renesance, která dala světové kultuře taková jména jako Michelangelo, Leonardo nebo Raffael. O 500 let později tu smysl pro krásu vtěluje do módy Gucci, Fendi, Versace, ale také pan Enzo Ferrari, protože jeho rudé vozy z Maranella jsou nejen rychlé, ale také krásné… 

Itálie má pro každého něco, každý teď o něco z té pestré mozaiky přišel. Budeme postrádat písečné pláže v Rimini stejně jako na Garganu, úchvatnou scenerii Capri s Vesuvem na obzoru, vůni citrusů a jasmínové zmrzliny v Palermu, šumivé prosecco, toskánská vína, nejmenší espresso na světě z Neapole… a tak by se dalo ještě dlouho pokračovat. Protože Itálie nabízí potravu pro všechny smysly – je to potěcha pro oko, chutná, voní a zpívá. Je toho tolik, co nám bude chybět. 

Moc si přeju, stejně jako ostatní mí kolegové průvodci, aby tahle noční můra co nejdřív skončila a my se mohli znovu s našimi klienty radovat z krás této země, protože Itálie je prostě jedinečná.

 PROTIKUŘÁCKÝ ZÁKON

V momentě, kdy píšu tento text, uběhlo 11 měsíců od chvíle, kdy byl další (kolikátý už?) z jeho návrhů shozen z parlamentního stolu s průhlednou výmluvou, že letos - rozuměj v prosinci 2015 - už se to nestihne. Italové, které provádím po Praze, jen zírají, když nasají vzduch při vstupu do mnoha pražských restaurací. U nich tohle nekompromisně skončilo v roce 2003. Lépe řečeno, od té doby se v Itálii proti kouření jen přitvrzuje. Naposledy v únoru 2016, kdy byla přijata novela ohledně zákazu kouření v autě, kde je dítě nebo těhotná žena. Podle toho co vidím v italských městech, se nedá říct, že by se hroutilo pohostinství a podniky houfně zavíraly. Kuřáci si už dávno zvykli zajít na cigárko ven a život si běží dál po svém. Pravda, cigarety jako takové samozřejmě nezmizely z veřejného prostoru a občas se s nimi dá potkat na nečekaných místech. Vtipálci prostě nemohou odolat. Osobně si jen přeji, aby se kouření v českých restauracích (a na metalových koncertech včetně open air festivalů) stalo minulostí co nejdříve. Uvidíme, co přinese rok 2017....a ano, stalo se. Jenže jsme v roce 2019 a už se řeší, jak zákon změkčit...

ty kouříš, Neptune? a ví to táta?

JAK JEZDÍ ITALOVÉ

Na tuto otázku, stejně jako na mnohé jiné týkající se Itálie, nelze odpovědět jednoznačně. Nicméně existují zobecňující výroky, které musely vzniknout na základě nějaké zkušenosti, takže něco na nich bude. Třeba že „Ital pojede i padesát metrů pro noviny autem“ vypovídá o určité pohodlnosti, která však není vlastní jen Italům. Některé hlášky jsem měla možnost mnohokrát si ověřit na cestách po italských dálnicích, popřípadě mi je potvrdili naši řidiči. Tady je pár nejoblíbenějších:

Přerušovaná dělící čára je magnetická a je třeba ji mít přesně mezi koly

Ze tří pruhů se dají bez problémů vytvořit čtyři a více (v Palermu běžná věc)

Na jih od Říma je semafor považován za dekoraci křižovatky

Do odbočovacího pruhu se odbočující řidič zařadí zásadně až těsně před odbočením

Sledujte, co dělá řidič před vámi a zařiďte se podle toho

Na Vespu pro dva se vejdou minimálně tři (mimino, řidič, manželka – ano, v tomto pořadí, Neapol)

Na kruhovém objezdu  jede první ten, kdo tam bydlí, je-li to kratší, jede i do protisměru (signora ve fiátku, Vieste)  

Opět platí přímá úměrnost, čím jižněji, tím za volantem divočeji. Přitom nehod není nijak výrazně víc, než jinde v Evropě. Sami Italové se shodují, že největší džungle panuje na silnicích v Palermu a v Neapoli. Mohu to potvrdit z hlediska cestujícího, mé nevalné  řidičské umění a nemožnost praxe mě před lety donutily k neobvyklému kroku - vzdát se dobrovolně řidičského průkazu. Doma na to mám potvrzení od policie České republiky. O to víc obdivuju všechny řidiče neItaly, kteří kdy projeli jihoitalskými městy bez ztráty kytičky a nervů.  

 

STÁVKY KAM SE PODÍVÁŠ

Oblíbená parafráze se hodí, protože Italové stávkují opravdu často a nejen v městské hromadné dopravě. Zde je mé TOP 5:

1 – stávka toaletářek v Benátkách

Jen to zkuste, protlačit na toaletu do hotelu nebo restaurace 50 lidí. Toaletářky se tehdy nějak nepohodly s vedením města a tak jednoduše zavřely všechna veřejná WC na obvyklých trasách. Jestli tím něco získaly mi není známo, zato si dobře pamatuji chaos ve městě a neskutečné fronty na nádražní toalety. Když musíš, tak musíš.

2 – stávky MHD v Římě

Množné číslo je na místě, zažila jsem jich řadu. Dnes už díky internetu a webové adrese, případně dalším podobným, mohu plánovat trasu a časový harmonogram v předstihu. Před lety to nešlo, takže to byla sázka do loterie, co zas Italové vymyslí. Pak to mohlo dopadnout všelijak. Jednou jsme takhle dorazili na vlakové a autobusové nádraží Saxa Rubra, odkud se dá do centra Říma na Piazzale Flaminio dojet za čtvrt hodiny. To by ovšem nesměla být stávka dopravců. Kasa zavřená a na  ní nápis: STÁVKA. NĚKTERÉ VLAKY JEDOU, JINÉ NE. Typicky italské. Co teď? Náš autobus jsme už využít nemohli, řidiči museli dodržet (tehdy) tzv. osmičku, osmihodinovou bezpečnostní pauzu. Napochodovali jsme tedy na nástupiště a já vyzvídala na čekajících otrávených Italech,  jak dlouho už čekají a jestli se podle nich stávka týká také vlaků příměstských. Nevypadalo to dobře. Padaly různé návrhy typu „pojedeme do Florencie a uděláme osmičku tam“ (proč ne, ve dvě ráno jsem si toto krásné renesanční město ještě neprohlížela)  nebo že půjdeme pěšky (cca 8 km po silnici). Zbývaly taxíky. Jejich řidiči na nádraží přijížděli postupně a nejdřív odmítali převézt 44 osob. Nakonec to dopadlo dobře, domluvili se, mí klienti obsadili všechny vozy, co byly k dispozici a vyrazili jsme jako svatba až na Piazzale Flaminio. Pro zajímavost dodám, že všichni platili stejnou cenu a při rozpočítání to vycházelo asi na 80 korun na osobu. Program byl zachráněn.

3 – stávka zaměstnanců přírodního parku Vesuv

V tomto případě postihla nejvíc turisty, kteří se nemohli vypravit k vrcholu  sopky a jejich cesta skončila už na parkovišti. Francouzi, Japonci, Holanďané, Češi, Američané – všichni svorně nadávali na italskou zabedněnost, ale nebylo jim to nic platné. V mém případě měli smůlu studenti gymnázia z Trhových Svin a mě jich bylo moc líto. Informační tabule s nápisem PODPOŘTE NÁS  v různých jazycích působily jako špatný vtip. 

4 – stávka lodní dopravy v Benátkách

Ones upon a time , v 90.letech  zažívali návštěvníci Benátek z ČSFR / ČSR následující scénář: Příjezd na parkoviště Tronchetto, pěšky na náměstí sv. Marka, cestou výklad na odlehlých místech, protože získat licenci bylo tehdy nemožné. Poté volno a pěšky zpět. Později se aspoň v jednom směru začalo jezdit lodí, to jízdenka ještě nestála 7 eur. Vozila jsem tehdy klienty z Bibione,  kteří si v rámci své dovolené u moře zaplatili jednodenní výlet do Benátek s průvodcem.  Obvyklý scénář, do centra pěšky, zpět lodí na Tronchetto. O internetu se nám ani nesnilo, takže neobvyklé situace se řešily až když na ně došlo. Stejně tak jsme se dověděli o stávce lodní dopravy  až odpoledne, kdy se zdálo, že jediným řešením bude vyrazit k autobusu  po svých. Já měla ten den na starosti kolektiv asi dvaceti Rusů, většinou mužů. Představa  hodinového pochodu ve třicetistupňovém vedru až na parkoviště se jim ani trochu nezamlouvala. Pověřili mě obstarat vodní  taxíky, které jako jediná plavidla nestávkovaly. Stalo se, ovšem domluvená cena se pánům zdála moc vysoká. Po kratší poradě vyslali ze svého středu zástupce, který sice neuměl ani slovo italsky, ale pomocí živé gestikulace a pádného argumentu v podobě dvou lahví vodky cenu srazil na polovic.   A tak jsme frčeli po Canale Grande, já mávala z lodi kolegům průvodcům, kteří se táhli po břehu a  marně přemýšlela, odkud ten Copperfield  ty vodky vyčaroval, když u sebe neměl žádný batoh ani tašku a na sobě jen bermudy a řídký bavlněný nátělník.

5 – ODstávka lanovky v Orvietu

Středověké město Orvieto s nádhernou gotickou katedrálou navštěvujeme během zájezdu do Toskánska a Umbrie. V katalogu Geopsu má tento zájezd své pevné místo a patří k nejoblíbenějším. Orvieto zaujme už svou polohou na vysokém skalním ostrohu, kam se z parkoviště dopravujeme lanovkou. Stejným způsobem se pak vracíme zpět, zájezdové autobusy nahoru nesmějí. Takhle to probíhalo do dne, kdy mi obsluha na HORNÍ stanici jen tak mezi řečí oznámila, že za chvíli začne  údržba a žádná lanovka už ten den nepojede. Ptát se, proč mi tuto milou zprávu neoznámili na DOLNÍ stanici, kde bylo možné dohodnout se s řidiči, bylo zbytečné.  Jako na potvoru jsem v autobuse zapomněla  mobil, takže mi nezbylo jít stopovat, abych se dostala z kopce dolů. Jako první mi zastavil taxík, který, jak známo, na prosebný pohled nejezdí.  

NŮŽKY NOŽE BROUSÍM

Specialita českého turisty? Kapesní nožíky, vidličky, malé nůžky, případně rovnou celé manikury v pouzdru. Stokrát můžu upozorňovat na fakt, že všechny tyhle věci začnou pískat v detekčních rámech italských galerií a muzeí a bude třeba je nechat v šatně, je-li k dispozici. Ohledně nožíků a nožů mohou nastat i potíže, protože je na ně nahlíženo jako na zbraně. Je tedy lepší nechat je rovnou v autobuse. Ale kdepak, muži se zjevně řídí heslem, že každý správný muž…znáte to.

Kdo se vydá do Itálie na poznávací zájezd, zřídka se detekčním rámům vyhne. A vzhledem k tomu, co se děje ve světě v posledních pár letech se dá předpokládat, že kontrol bude jen přibývat. Tašky a batohy prověřují v galeriích (Uffizi, Accademia, Pitti, Bargello), v antických památkách (Koloseum, Forum Romanum)  i v kostelích (bazilika sv.Petra v Římě). Pro svou dvorní CK Geops na výše uvedená místa vozím její klienty. Kdysi jsem upozorňovala na detektory kovů až v den, kdy byla plánována prohlídka. Nestačilo to. Teď už tuto informaci vkládám do úvodního povídání k organizaci zájezdu někde u Průhonic a pak ji několikrát zopakuji. Často ani to nestačí. Někdo je zkrátka zvyklý nožík u sebe nosit a hotovo. Jelikož v interiérech mohou vykládat pouze místní průvodci s licencí (na rozdíl od Prahy, kde vykládá úplně každý licence nelicence), vystojím obvykle se skupinou frontu, zařídím vstupenky a pak už klienti jdou sami. Jsem tedy ta správná osoba, která jim jejich nožíky může vzít do úschovy, a také to dělám. Chodím pak po Římě či Florencii s plnou taškou nejen rybiček, ale občas i slušně velkých  kuchyňských nožů (proboha proč to s sebou tahají?). Bývají dva, ale také šest a víc. Rekord zatím nepadl, drží ho skupina ze září 2008. Ve frontě do slavné florentské galerie  Uffizi jsem jich posbírala jedenáct. Málokdy se stane, že nenosím nic, většinou ke mně na poslední chvíli někdo přijde a s provinilým pohledem pronese: "Je to blbý, ale… ". A já s kyselým úsměvem nastavím tašku.

NĚCO PRO MILOVNÍKY ŽELEZNIC

Projet se v Itálii rychlovlakem FrecciaRossa je bezesporu zážitek, který ovšem něco stojí. Na druhou stranu je vyšší cena vyvážena možností koupit si lístek u vyhrazené pokladny, kde většinou nebývají fronty. Co ale v případě, že potřebujete vlakem překonat vzdálenost do 10 kilometrů? Pak se připravte na intenzivní zážitek a vyhraďte si na něj dost času. Vítejte v Absurdistánu.

Přitom by se zdálo, že díky moderním technologiím může být jen lépe - chytré telefony kam se podíváš. Nikomu nevymlouvám, že i v Itálii se přes takový telefon dají lístky na vlak koupit, pokud máte příslušný program a  "vyznáte se v tom". Bez mučení přiznávám, že já se v tom zrovna dvakrát nevyznám ani v češtině, nemám internetové bankovnictví a pokud jde o moderní technologie, jsem dost konzerva. Takže zbývá  varianta koupit lístek u kasy na nádraží. Což o to, na mnoha italských vlakových  nádražích pokladny skutečně najdete, jde-li o větší města typu Florencie nebo Verony, dokonce mají i otevřeno už v 8.00. Tím ale veškerá podobnost s těmi našimi končí. Už fakt, že pokladny fungují současně jako infokanceláře a příslušní zaměstnanci mají svatou trpělivost, mizernou angličtinu a pohybují se jakoby ve vatě, vás nesmí zaskočit. Z míry zájemce o lístek třeba ve Florencii trochu vyvede, že nejprve si musí vystát frontu na číslo, s číslem se zařadit do další fronty k - většinou jediné otevřené - pokladně a vzít si něco na čtení. Zanechte veškeré naděje, vy kteří vcházíte,chtělo by se zadeklamovat spolu s Dantovou Božskou komedií, když na tabuli svítí 125 a vy svíráte v ruce 147. Většina lidí před vámi jsou cizinci, rozhovor bude dlouhý. Je nějaká jiná možnost, jak si koupit lístek na vlak z Florencie do pár kilometrů vzdáleného Sesto Fiorentino, kde cestovky při poznávacím zájezdu parkují autobus? 

Pokud vás cestuje jen pár, jízdenky si můžete vytisknout v automatu. I zd esi na akci vyhraďte dostatek času, systém  si s vámi bude košatě povídat. Rozhovor zahájí ve vámi zvoleném jazyce hlasitým varováním, abyste si rozhodně dali pozor na zloděje, kteří touží po vašihc proprietách. Poté vás čeká důležitý úkol – bezchybně zadat název výchozí i cílové stanice. Pozor na záludné zdvojené souhlásky ve slovech, leckdy s tím mají problém i Italové, systém pak hlásí, že stanice neexistuje a vy musíte začít znovu. Další v pořadí je výběr časového pásma, kdy si přejete jet. Vy byste rádi za pět minut, systém je však neoblomný. Dokud nezaškrtnete od-do, dál vás nepustí. Následuje sposta dalších otázek – kolik vás pojede, budete si přát platit v hotovosti či kartou, vlastníte nějakou průkazku na slevy, přejete si účtenku atd atd. Najednou lze koupit pouze 6 jízdenek, takže tisknout lístky v automatu pro skupinu 50 klientů, kteří vás hustě obstoupí, ptají se, radí, dýchají vám na zátylek a sledují každý váš pohyb, je pouze pro průvodce flegmatiky. Flegmatik nejsem. 

V létě 2015 byla zrušena možnost nakoupit si lístky do foroty podobně jako jízdenky na tramvaj třeba v říjnu ( na konci sezony) a frajersky je rozdat klientům ještě v autobuse v dubnu následujícího roku.  Bohužel tzv. kilometrická pásma do vzdálenosti 10 km se už v trafice neprodávají. Je možné nechat si lístek vytisknout, stále však platí, že od momentu vytisknutí neoznačený lístek platí pouze omezenou dobu, nepřeklene tedy  říjen-duben. Proč lístky trafiky nemají v dostatečné zásobě? Inu, ony nějaké mají, ale když se přižene průvodce s požadavkem 50 jízdenek, odmítnou prodat veškeré zásoby a raději se pustí do tisku. Připočtěte minimálně 15 minut, další čas bude potřeba na označení té hromady ve strojku na nástupišti, než se klienti začnou scházet. Papír o gramáži účtenky ze samoobsluhy musíte nacpat do strojku tak, aby se neshrnoval a přitom se celou levou stranou dotýkal nějakého čidla, které ne a ne zabrat, když to není dostatečně nalevo. Čas běží, nervy tečou, za vámi se tvoří fronta zoufalců, kterým vlak odjíždí za minutu. Z toho důvodu už chodím na nádraží aspoň půl hodiny předem, označuji na etapy a milosrdně pouštím ty nejzoufalejší za mnou před sebe. Ve finále s milým úsměvem rozdávám lístky se slovy : třetí nástupiště, lístek už je označený“. Nejkrásnější chvíle je, když mi v ruce zbyde vlastní lístek, což znamená jediné – skupina je ve vlaku, nikdo nechybí.  Takže přátelé pozor nejen na časté stávky na italské železnici, ale i na krátké vzdálenosti!

ITALiani MILUJÍ BAMBINI

Berou je všude s sebou, nákladně oblékají, vozí v golfových holích minimálně do pěti let věku (ovšem pro své vlastní pohodlí), vozí ke autem do školy a na kroužky. Fotek dětí mají plný mobil, možná jsou méně přísní, více s dětmi diskutují a berou je jako rovnocenné partnery už od útlého věku. Tolik pár osobních postřehů.

Jedna věc mě vždycky dokáže dojmout - oznámení světu, že na něj přišel nový človíček. Růžová nebo modrá mašle na venkovních dveřích zůstává několik týdnů a v kombinaci s místem je nesmírně působivá. Zvláště tam, kde má to místo bohatou a dlouhou historii.