TÉMA SMRTI A VZKŘÍŠENÍ V UMĚNÍ

zkrácená verze knihy Morte e ressurezione

Téma smrti a umírání je v umění nesmrtelné… počínaje jeskynními malbami znázorňujícími lovecké scény přes Umírajícího Gala, slavné bitvy vyvedené v mozaikách  k ukřižování Krista a mučivým zabíjením křesťanů, ať je to stětí, lámání kolem nebo pálení na rožni ke Guernice, která je ovšem jen další v pořadí. Jak je zmíněno na začátku, téma smrti je nesmrtelné.

Bitvy

Válečné scény si po staletí udržely své ideologické vyznění, obrazy slavných bitev objednávali panovníci, diktátoři i papeži. Dějiny píší vítězové, a jedním z největších vítězů byl antický Řím – proto tu najdeme největší množství válečných scén, triumfů vojevůdců, detailní zobrazení poražených na triumfálních obloucích, sloupech, sarkofázích, pamětních deskách. Je to až Goya v 19. st., který se na válku dívá očima obětí. Do té doby najdeme jen sporadické případy, ale jedním z nejznámějších je Il Galata morente v Kapitolských muzeích. Atletický Gal se nevzdal života snadno, celkové vyznění sochy tak jen zvýrazňuje hodnotu vojenského vítězství protivníka.

Souboj

V antice je to Héraklés, který bojuje s lidmi i příšerami. známá dvojice Achilles – Hectór jsou symbolicky něco jako Sparta – Slavia, obě strany mají svůj tábor fanoušků. Z biblických dob k nám promlouvá David a Goliáš

Zbraně a nástroje smrti

Už od nejstarších civilizací bojovník nemůže být zobrazen bez svých zbraní, které jednak podtrhují jeho status, jednak ho zasazují do příslušné doby. Zbraně jsou na jedné straně nástrojem smrti a podrobení, na druhé straně prostředkem osvobození násilně porobených. Zbraně nechybí ani na náhrobcích a jezdeckých sochách (Verocchio, Gianbologna) a portrétech (Tizian, Vélasquez). Sečné a palné zbraně  jsou na obrazech (i skutečné ve vitrínách muzeí) nádherně vyzdobeny perletí, rohovinou, někdy polodrahokamy, jsou  zdobené rytinami. Při pohledu na ně je na jedné straně  obdivujeme jako umělecká díla, na druhé straně si uvědomujeme jejich poslání ničit a zabíjet… Ve společnosti která je schopná zabalit do konzumu cokoliv včetně smrti, je možná dobré si to někdy připomenout, a to umělci dělají šokujícím způsobem. Napadá mě polonahá žena s puškou (nebo co to je) Davida Černého ve Voršilské ulici v Praze, ovšem dech leckomu asi vyrazí Tom Sachs se svou Gilotinou Chanel.

Sebeobětující se hrdina 

Nositel ctností jako je odvaha, síla, spravedlnost, láska k vlasti promlouvá z mytologie k obyčejným smrtelníkům, je jim příkladem a to i svým obětováním se pro druhé. Dobro musí zvítězit nad zlem. A někdy jde stranou i katolické vychování, jako ve filmu se silným příběhem Vyšší princip, kdy gymnazijní učitel pronese k žákům v reakci na atentát na Heydricha, že „z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem“

Vražda

Antický svět pohlíží na vraždu jako na extrémní politický čin, který vede k rozuzlení jinak neřešitelné situace (zavraždění Ceasara, Caligula nařizující vraždy senátorů, Nero vraždící široké příbuzenstvo) Frida Kahlo se pro svůj obraz inspirovala článkem z černé kroniky.

Sebevražda

V antice je nahlížena různě, někteří ji zatracují jako akt zbabělosti (Aristoteles), jiní stoicky přijímají jako odchod ze scény (Seneca, Kleopatra). Křesťanství sebevraždu odsuzuje (a sebevrazi jsou pohřbíváni za hřbitovní zdí do bezejmenných hrobů), Dante sebevrahy vidí ve druhém kruhu Pekla změněné na stromy bez listí. Romantismus oprašuje Romea a Julii (opět ukázka chyby v komunikaci), Smrt v Benátkách (když ve městě řádí cholera, necourám se po ulicích, jinak to vyzní jako sebevražda) a Utrpení mladého Werthera.

Krev a Mučednictví

Křesťanská ikonografie se bez ní neobejde, krev symbolizuje Kristovo utrpení a oběť, život a smrt. Hlavním tématem je ukřižování s krví prýštící z Kristových ran. Následují utrpení mučedníků jako je stětí sv.Jana Křtitele, sv. Januária, sv.Šebestián probodený šípy, ztýraná těla křesťanů v Koloseu….Krev teče i na obrazech s mytologickými tématy, velmi naturalisticky pojal zavraždění Holoferna Caravaggio.

Morová epidemie

Věřící ji vnímají jako trest Boží za hřešící lidstvo. Epidemie se vrací v cyklech. Známý je Justiniánův mor v 6.st., odraz v umění se datuje od 14 st., kdy černá smrt vyhubila takřka polovinu západoevropské populace. Pro tehdejší obyvatele je smrt všudypřítomná, jsou s ní v denním kontaktu. Umělci tento kontakt ztvárňují velmi věrně, protože je to Smrt, kdo bude vítězem v tomto nerovném zápase. Odtud fresky s tématem Triumf smrti, Setkání tří živých a tří mrtvých, Dance Macabre.

Vraždění neviňátek

Jedno realistické ztvárnění najdeme na nádherné mozaikové podlaze sienského dómu. Jde o kolektivní dílo. Autora frsky v Cappella degi Scrovegni v Padově známe, Giotto v kapli pracoval kolem roku 1304. Téma si zvolili také Guido Reni (Bologna, Pinacoteca Nazionale), Matteo di Giovanni (Napoli, Capodimonte) a další.

Trest Boží

Co nesmí zůstat nepotrestáno, je nerespektování Boží moci a  snaha se Bohu (bohům) vyrovnat. Odtud Ikarův pád (výš a ještě výš) , zavraždění Niobiných dětí (je snad počet dětí důvod ke chvastounství?) Arachné přeměněná v pavouka (jsem nejlepší v ručních pracích), Marsyas stažený z kůže (to už ale Apollon trochu přehnal, nicméně Tizian si mohl pohrát s barevnými odstíny). Bohové byli časem nahrazeni vrchností a mytologické příběhy trestů za vzpouru byly využívány jak moralistní příklady, kdyby se náhodou chtěl někdo vzpouzet proti zavedeným pořádkům. 

Ars moriendi 

Umění dobře zemřít, svého druhu návod, jak se důstojně  vypořádat s odchodem z tohoto světa, se objevuje bok po boku velkých epidemií, od pol.14.st. Postupy a doporučení pro umírající sepsané v traktátech byly určeny jak kněžím, tak laikům. Pro vyšší třídy byly texty doprovázené nákladnými iluminacemi,  pro nižší třídy se po objevení knihtisku tiskly letáky s karikaturou smrtky s kosou. Tématu se nevyhnuli ani umělci.  (Bosch, Smrt lakomce, 1490) 

Memento mori 

Pamatuj na smrt, tuto větu šeptal otrok vítěznému vojevůdci při triumfální cestě na Kapitol v antickém Římě. Jinými slovy – pamatuj, že jsi jen smrtelník a tvé činy, ať jsou jakkoliv slavné, jsou omezeny pozemskou existencí. Už na antických sarkofázích nacházíme loďky, plachty, dveře vedoucí do záhrobí. Ve středověku sužovaném epidemiemi a válkami si velmi názorně připomínal pomíjivost existence řád trapistů, založený 1140, mnichům nařizoval každý den vykopat kus vlastního hrobu…Do umění se memento mori promítá v podobě symbolických předmětů na obrazech sochách, tradičně na náhrobcích. Dohořívající svíčka, přesýpací hodiny, lebka i celá kostra, ale i motýl nebo mýdlové bubliny (hommo bulla)  připomínají pomíjivost lidské existence. Najdeme je na renesančních, ale především na barokních uměleckých dílech. Někdy jsou doprovázeny i pásy s textem nebo jen slovem Nihil. 

Tři období 

Mládí, dospělost, stáří, i toto téma odkauje na nevyhnutelnost konce. Na obrazech bývají tři postavy nebo skupiny postav představující různé fáze života (Tizian, Klimt). 

Zátiší a Vanitas 

Téma se rozvíjí především v protestantských zemích, kde po církevním schismatu rapdně poklesla poptávka po náboženských tématech. Umělci se tedy soustředí na světské výjevy, rozvíjí se znovu žánr zátiší, ve zjednodušené podobě známý už v antice. Obrazy nesou moralistní vzkaz, že spásu nám nezaručí majetek, který je pomíjivý (vanitas znamená prázdnotu, marnost). Stejně jako u tématu Memento mori najdeme na obrazech předměty, odkazující na plynutí času a pomíjinvost. Čerstvé ovoce a květiny, mince, zrnka prachu, pavučiny, hudební nástroje – často nefunkční, se zlomeným smyčcem nebo prasklou strunou. Lidské postavy jsou na zátiších nahrazeny neživými předměty nebo zvířaty (zavěšená ulovená zvěřina, zajíci, bažanti, husy, kachny). Zátiší zažívá zlatou éru mezi 16. a 18.st, (Rembrandt) k jeho oživení dochází ve 20.st (Picasso, Damien Hirst).  

Kostra a lebka 

Symbolika zániku pozemské existence je známá všem civilizacím od prehistorie do současnosti (Andy Warhol, Marc Quinn). Římské kostely jsou plné náhrobků kardinálů a papežů, kde na náhrobku najdeme lebku se zkříženými hnáty, případně kostru s kosou (Santa Maria del popolo) 

Autoportrét se Smrtí 

Malíři zpodobňují sami sebe ve chvíli, kdy se vymaňují z role řemeslníka, uvědomují si svou cenu (a okolí je v tom podporuje) a staví se na intelektuální roveň literátům, vědcům, hudebníkům. Výjimečné umělecké dílo může umělce učinit nesmrtelným, je to určitá výzva Smrti, že nad ním nemá moc, přestože autora díla si vezme, až se naplní čas. (Michelangelo - Poslední soud, Caravaggio – David s hlavou Goliáše, Egon Schiele)  

Ježíšův příběh 

Zatímco Ukřižování (Duccio), Snímání z kříže (Rosso Fiorentino), Oplakávání (Mantegna), Ukládání do hrobu (Raffaello, Caravaggio) Zmrtvýchvstání a Poslední soud jsou témata v umění bohatě zastoupená, jiné příběhy týkající se Ježíšova života, se v uměleckém zpracování objevují zřídka – Spící Ježíšek, Veraikon (El Greco, Zurbarán) 

Pašijový cyklus 

Umělecká díla zobrazující Kristovo utrpení sloužila jako „didaktický materiál“ pro věřící, připomínají se symbolické předměty a činy – mísa, v které si Pilát myje ruce, třicet stříbrných,  Jidášův polibek, kříž, trnová koruna, hřeby, sloup, důtky. 

Smrt Panny Marie 

Bývá zobrazena na lůžku, obklopena dvanácti apoštoly (Duccio, Mantegna, Caravaggio) 

Pohřeb 

Časté téma, poskytující umělcům širokou možnost vyjádření. malířská a sochařská díla jsou zaplněna postavami truchlících nad smrtí světce, papeže, vládce nebo vojevůdce, tomu pak odpovídá i pozadí (drahé látky, výstavné interiéry, zbroj) 

Zádušní mše a ex voto 

Hříšníci čekající v očistci na očištění, aby se mohli dostat do Ráje, potřebují přímluvu prostřednictvím zádušní mše. Na obrazech vidíme jasné ikonografické schéma – odzdola nahoru duše hříšníků v pekelných plamenech, o něco výš přímluvci, tedy svatí nebo příbuzní, zcela nahoře Panna Maria jako prostředník mezi hříšníky a Kristem. Očištěnou duši pak anděl provází do Ráje  

Svatí léčitelé 

V době, kdy byla medicína bezmocná proti většině nemocí a pravidelně se opakovaly epidemie, poslední nadějí bylo modlit se ke svatým pomocníkům. V první řadě ke sv.Šebestiánovi, dále ke sv.Rochovi a sv. Karlu Borromejskému.    

Vládkyně světa a Triumf Smrti 

Nebo také Černá paní, Smrt, v jejíž náruči nakonec všichni skončí, chudák i bohatý. Nezáleží na pohlaví, rase, věku, sociálním původu.  Na obrazech a karikaturách je zpodobněna jako kostra s kosou, přesýpacími hodinami, s želzem a korunou na hlavě. Stojí, kráčí, tančí (danza macabre), jede na koni (čtyři jezdci Apokalypsy). Bývá ústředním tématem freskové výzdoby kaplí, kostelů, špitálů, ale i na obrazech a iluminacích. Skoro tři století zůstává personifikace Smrti stejná nebo podobná. Smrt má podobu kostry, většinou ženského těla, může mít dlouhé bílé vlasy a je oblečena cárech černých šatů. Nehledě na úpěnivé žádosti o milost kostí všechny. Kosou, srpem, šípy…(Breughel st., Triumf Smrti, Prado) 

Mrtvé tělo jako umělecký námět 

Pitva mrtvého těla jako metoda poznání se objevuje v antickém Řecku, ale Římané zaujímají opačný postoj, zachovávají integritu těla. Ve středověku  katolická církev nebyla pitvám nakloněna, ale oficiálně je nikdy nezakázala. Tělo mělo zůstat po smrti celistvé tak, aby člověk po Zmrtvýchvstání mohl dál existovat. V renesanční Florencii církev přivřela oči a pitvy byly prováděny v klášterech. Díky svým známostem se jich účstnil i Michelangelo a detailní poznání lidského „stroje“ pak přenesl do svých děl. Stejně tak se dochovaly detailní kresby svalů, šlach a kostí od Leonarda. (Rembrandt, Lekce anatomie) 

Fragmenty těla

Zobrazení částí lidského těla je úzce spojeno s kultem svatých relikvií a praxí ex voto. Prostřednictvím relikvií se věřící dostávají do užšího kontaktu se světcem, konkrétní zobrazení části těla (končetin, orgánů) pak v lidové praxi slouží jako názorná pomůcka k vyjádření prosby o uzdravení toho kterého orgánu. (poutní kostel Panny Marie, Pompei, Neapol)

Obětování 

Antický svět vnímal obětování (zvířat, pokrmů) jako smlouvu s Bohy a prosbu o ochranu. Symbolem oběti v křesťanství je eucharistie, přijímání Těla Kristova, který se obětoval za hříchy lidstva. 

Hřbitov

Anglicky cemetery, italsky cimitero – výraz pochází z řečtiny (koimeterion) a znamená „místo, kde se spí“. Pohřbívat mrtvé je jeden ze sedmi křesťanských skutků milostrdenství. Antické civilizace stavěly hřbitovy jako kopie měst živých (Etruskové – Banditaccia, Cerveteri), ve středověku bývaly hřbitovy u kostelů a často se pohřbívalo do společných hrobů (nejnižší nemajetná vrstva, období epidemií), významné osobnosti (vládci, šlechta, církevní představitelé) měli hrobky v kostele. 1804 zakázal Napoleon z hygienických důvodů ediktem ze Saint Cloud pohřbívat ve městech, hřbitovy se přestěhovaly mimo městské hradby. I zde je patrný rozdíl v sociálním postavení zesnulých (kolumbária, nákladné hrobky, mauzolea (Milano, Janov, atd.) Anglosaský svět volí přírodní hřbitovy s velmi jednoduchými deskami nebo náhrobky. osobité jsou pak památníky padlým ve válkách (Lipsko, Ŕím – Vittoriano

Hrob

Zvyk pohřbívat své zesnulé byl a je vlastní všem civilizacím. Čím významnější osoba, tím nákladnější hrob (egyptské pyramidy a mauzolea, obelisky, stély, chrámky, etruské nekropole). Od renesance se vrací inspirace antikou, s chrámky a pyramidami se můžeme setkat i v současnosti (Cimitero monumentae, Milano). Nechybí alegorické postavy, andělé, zvláštní je na katolických hrobkách přtomnost boha Chrona, který v antické mytologii symbolizoval plynutí času (Santa Maria del Popolo, koste sv.Jakuba, Praha, hrobka Václava Vratislava z Mitrovic). Rodinné kaple se na hřbitovech objevují vesměs od 19.st.

Urna

Kremace těl zesnulých se prováděla od nejstarších dob, zesnulý se tak nemohl vrátit do světa živých. Z archaického Řecka i od Etrusků se dochovalo množství terakotových váz a uren s popelem. Tento zvyk byl s šířením křesťanství postupně nahrazen pohřbíváním do země, i když původně nebyla kremace výslovně zakázána. Zpopelnění ale neumožnilo zmrtvýchvstání o Soudném dni. V Evropě se provádělo v dalších stoletích velmi zřídka, většinou jen při šíření epidemií. 

Posmrtná maska

Nejstarší masky se dochovaly z neolitu nešlo o realistické, ale o idealizované portréty. Byly vyráběny z terakoty, vosku, kovu, světoznámá je maska faraona Tutanchamona ze zlatého plechu. Řecká civilizace tuto praxi obešla, ale Etruskové a Římané ji převzali z Egypta. Kult předků se projevil ve výrobě posmrtných masek předků. Tato výroba trvala asi do 2.st. V každém římském domu (domus romanum) byly kromě sošek bůžků Lárů a Penátů vystaveny voskové posmrtné masky předků, které si rodina brala při příležitosti pohřbu dalšího člena rodu. Připomínali tak okolí svůj vznešený původ. Tradici obnovila renesance (posmrtná maska Danta)

Posmrtný portrét 

vychází ze snahy zachovat fyziognomii zesnulého těsně  po odchodu ze života prostřednictvím kresby, obrazu nebo sochy a později fotografie. Jednalo se vesměs o známé osobnosti – malíře, spisovatele, herce, nebo jejich blízké. 

Relikviář 

Současně s šířením křesťanství se šíří i kult ostatků svatých a pro něž jsou zhotovovány nádherné relikviáře nejrůznějších tvarů ze vzácných materiálů a bohatým zdobením. Oblíbeným materiálem je průhledný horský křišťál, který umožňuje věřícím relikvii si dobře prohlédnout. Relikvie bývají vystavovány o svátku světce, nošeny v průvodech, slouží se  u nich bohoslužby. Samotné relikviáře jsou v kostelích umístěny v nejhonosnějších kaplích. Za jedny z nejcennějších relikvií jsou považovány předměty spojeny s Pašijemi (hřeby, trny z trnové koruny, třísky z Pravého kříže…). Relikviáře postupně získávají tvar té které relikvie (Loreta, stylizované předloktí, bysty apod.). S nástupem protestantismu se pohled na uctívání ostatků mění, protestanté se staví ostře proti tomuto uctívání. 

Poslední soud 

Podle Písma k němu dojde po druhém Ježíšově příchodu na zem a Zmrtvýchvstání. V Apokalypse sv.Jana Kristus zvítězí nad zlem, usedne na trůn obklopen anděly a bude soudit každého člověka jako vyvoleného nebo zatraceného. (Giotto, Cappella degli Scrovegni, Michelangelo, Sixtinská kaple ) 

Psychostáze

Znamená doslova vážení duší. Téma známé ze starověkého Egypta, kde bývá součástí výzdoby hrobek bůh Anubis se šakalí hlavou držící váhy a vážící srdce zesnulého. Misku vah se srdcem vyvažuje miska s pštrosím perem. Bůh Thor zapisuje výsedek. Je-li srdce lehčí, zesnulý se dostane do království mrtvých boha Osirida, je-li těžší, pozře ho obluda, nebo je reinkarnován do vepře a poslán znovu do světa živých. V křesťanském pojetí váží duše archanděl Michael.(Torcello, katedrála Assunta) 

Kniha mrtvých 

V egyptské tradici kniha tvoří „povinnou výbavu“ zesnulého na cestě do záhrobí. Texty byly původně vytesány do stěn hrobky nebo na víko sarkofágu, později zapisovány na papyry. Šlo o jakési návody, jak „žít“ v záhrobí, ale také o popis činů za života a tedy podklad pro hodnocení dotyčného, které provedl bůh Osiris. Křesťanství vkládá Knihu živých a mrtvých se jmény Zatracených a Vyvolených do rukou Krista při Posledním soudu. (Benátky, Accademia) 

Božstva smrti 

V mytologii antického Řecka a Říma to jsou vládci Podsvětí (Hádés-Pluto a Persefoné- Proserpina), převozník Cháron, a jeho druh Hermés, posel Bohů. Za božstva této skupiny byli považovaní i bratři Hypnos a Thanatos (Spánek a Smrt) a Nemesis, bohyně pomsty. Symbolem Thanata je pochodeň sklopená k zemi. Spolu s bratrem dopravuje do podsvětí těla padlých v boji. Hádovy dcery by bylo lepší minout obloukem – Erinie a Fúrie mluví samy za sebe. Ve vlasech mají hady stejně jako nejznámější z gorgon, Medůza. Na koho pohleděla, zkameněl.(Caravaggio, Uffizi, Bernini, Galleria Borghese) 

Očistec a Peklo 

Podle sv. Augustina není Očistec konkrétní místo, ale stav duše, podle sv. Tomáše je v podzemí blízko Pekla. Dante ho v Božské komedii líčí jako horu. Peklo je v antickém světě totožné s Hádovým královstvím, Dante popisuje obrácený trychtýř (Michelino, Santa Maria del Fiore, Florencie, Giovanni da Modena, san Petronio, Bologna), tvořený devíti kruhy podle smrtelných hříchů, což odpovídá devíti kůrům andělským v Ráji. Vstup do Pekla byl v různých dobách situován na různá místa (jezero Averno)  

Ráj 

V raně křesťanském pojetí symbolizují duše vyvolených holubice nebo jeleni pijící z pramene věčného života, kde Ráj tvoří krásná zahrada plná ovocných stromů. Někteří umělci se inspirují Nebeským Jeruzalémem a vykreslují Ráj jako město s mnoha věžemi plné světla, které obklopují hradby.Velký vliv na uměce měla Dantova Božská komedie. Ráj tvoří devět andělských kůrů, v centru obrazů sedí na trůně Kristus a Panna Maria. 

Katabáze 

Tento řecký termín znamená obecně sestup, v antické mytologii do podsvětí (Aeneas, Orfeus), v křesťanství sestup Krista do Limbu (předpeklí). Toto téma nebývá časté, zmiňuje se o něm apokryfní  Nikodémovo evangelium, ale také Legenda Aurea Jacopa da Voragine. (Santa Maria Novella, Florencie, Duccio, Maestá, Siena). 

Zmrtvýchvstání Krista 

Evangelia se nezmińují přímo z této události, popisují ale zjevení se Krista matce, Maří Magdaleně a apoštolům. Proto je umělecké ztvárnění  pojato velmi volně, někdy se Kristus vznáší nad otevřeným hrobem, někdy se opírá o víko ve své stále ještě fyzické podobě. Často drží bílý prapor s červeným křížem, symbol vítězství nad smrtí (Piero della Francesca, Borgo san Sepolcro, Damien Hirst) 

Večeře v Emauzích 

Ježíš se přidá cestou z Jeruzaléma do Emmaus ke dvěma pocestným, kteří ho nepoznají a říkají mu, že pochybují o Kristově Zmrtvýchvstání. Ježíš je napomíná za malověrnost. Při společné večeři v Emauzích ho poznají ve chvíli, kdy láme chléb, ale už je pozdě, Ježíš jim zmizí (Veronese, Caravaggio) 

Noli me tangere 

Jedno z nejznámějších témat v umění podle evangelia sv.Jana. Maří Magdalena oplakává Kristovu smrt u jeho prázdného hrobu. Postavu, která se jí zjeví, má za strážce zahrady a ptá se ho, zda on ukryl Kristovo tělo. Kristus ji osloví jménem, ale nedovolí, aby se ho dotkla, protože ještě nevstoupil na nebesa k otci. (Correggio, Beato Angelico) 

Nevěřící Tomáš 

Stejného večera, kdy se zjevil Maří Magdaleně, se Ježíš zjevil i aoštolům, mezi nimiž chyběl Tomáš. Ten ostatním učedníkům neuvěřil se slovy, že až se Kristus zjeví i jemu, teprve uvěří. Za týden došlo k novému setkání a Kristus zavedl Tomášovu ruku do rány na svém boku se slovy: Uvěřils, protože jsi mě uviděl. Blahoslavení ti, kteří uvěří, aniž mě uviděli. (Luca della Robbia, Cima da Conegliano) 

Nanebevstoupení 

Podle evangelia sv. Lukáše čtyřicátý den po svém Zmrtvýchvstání shromáždil Ježíš na hoře Olivetské své učedníky, pobídl je k šíření Slova Božího ve světě, slíbil seslání Ducha svatého na Letnice a vstoupil na nebesa. (Rembrandt) 

Nanebevzetí Panny Marie 

Na Kristův pokyn odnesou učedníci Mariino tělo na hřbitov v údolí Josafat. Později Ježíš spojí matčinu duši s tělem a Maria je vzata na nebesa. V hrobě zůstane rubáš a několik růží. V umění se objevuje hlavě téma Marie stoupající na nebesa, někdy postava nevěřícího Tomáše, kterému Maria shodila svůj opasek (Tizian, Benátky, Poussin, Correggio, Parma)

Apoteóza 

Termín v řečtině znamená zbožštění, přijetí či vyzdvižení mezi bohy. V antické mytologii se bohové pokládali za součást světa a od lidí se lišili nesmrtelností.lní. Velcí hrdinové jako Héraklés a panovníci  (Alexandr Veliký) tak mohli být přijati mezi nebeské bohy, stát se nesmrtelnými a často se ztotožňovali s hvězdami. (Andromeda, Orion nebo Castor a Pollux v souhvězdí Blíženců). V císařském Římě se od r. 44 př. tedy od zavraždění Caesara konala apoteóza (deificatio) zemřelého císaře: pohřební průvod šel na fórum, kde se přednášely chvalořeči, a pak k místu, kde byla mrtvola spálena na hranici. Přitom se vypustil orel, který představoval zemřelého. V křesťanské tradici se v umění oslavují svatí, kteří vstupují na nebesa )Andrea Pozzo, kostel sv.Ignáce, Řím) 

Zázrak Vzkříšení 

Tento zázrak navrácení do života může vykonat Kristus nebo svatí (sv. Dominik, sv. Mikuláš), jimž se zželelo dobrého křesťana, žijícího příkladným životem. (Tabita, Lazar, tři mládenci). Katolická doktrína Zmrtvýchvstání po Posledním soudu tvrdí, že těla obživnou, spojí se s dušemi v očekávání konečného určení cíle: Ráje nebo Pekla. (Luca Signorelli, Orvieto)

Vzkříšení Lazara 

Téma mající pro církev velkou symbolickou hodnotu: kdo v Boha věří, dojde po smrti nového života. Přestože Lazar byl mrtvý čtyři dny, Kristus svého přítele před odvalenou náhrobní deskou vyzval k životu slovy: Lazare, vyjdi ven (Bloch, Caravaggio) 

UMĚNÍ MOZAIKY  

LUCCA - kostel San Frediano 

Zdobná umělecká technika známá už ve starověku. Původně zdobené podlahy, později i stěny + strop. Barevné tessere  (destičky) mají rozměr asi 1 cm2. Ve starověku mozaiky často kopírovaly velké řecké nístěnné malby

Středověká technika: Lepidlem rozpustným ve vodě barevná sklíčka nalepena na dřevěnou desku,  přes ně se přelepilo silné plátno. Mozaika  sejmuta z desky, plátno se srolovalo, přiložilo se na čerstvě nahozenou omítku a sklíčka se do ní vmáčkla. Po zaschnutí se plátno namočilo vodou a sejmulo. Nebo se tessere přikládaly na stěnu přímo a vtlačovaly do omítky. Pro mozaiku je typické kombinování různých technik.        

Opus musivum - V antice  - využití kamene především v grottách, na stěnách či stropech. Ve středověku - mozaika obsahuje zlatý plíšek či zlato,na stěnách či stropech. 

kostel santa Prassede, Řím   

Opus signinum -  vytváření jednoduchého ornamentu ve vápenném loži. Jednotlivé kostky (či oblázky) nejsou opracované. Mohou být barevné.  

Opus tesselatum - rozsáhlé obrazy na stěnách a podlaze z pravidelně opracovaných kostiček, tzv. teser. Převládala černobílá s případnými několika barveným odstíny. 

Opus vermiculatum - složitější než předchozí typ. drobné tessere  a barevná sklíčka různých tvarů a velikostí, celek je jako tah štětcem, ve snaze co nejvíc vystihnout originál. 

Opus sectile  - podlahové mozaiky z velkých kusů kamene - geometrické motivy.        

Terrazzo mozaika - nepravidelně opracované drobné kameny, podklad vápno, hlína nebo sádra.    

Lithostroton   mozaika složena z větších kamenů. 

Kamenné mozaiky - 9.–8. stol. př., oblázky od 0,5 cm – 9 cm. V 5. a 4. stol. př převažují černé a bílé, pozděi barevné oblázky - červené, žluté a hnědé. 2. stol. př -místo oblázků  polygonální nebo krychlové kamenné kostky. Použití oblázků později hlavně ve smíšených technikách. 

Další fází ve vývoji kamenných mozaik je využití vápence, mramoru, travertinu, břidlice.   Červená barva - pomocí oxidů železa. Mramor - mimořádně vhodný materiál pro tvorbu mozaiky pro jeho optické vlastnosti. Teplý optický tón mramoru je dán mnohočetnou reflexí světla těsně pod povrchem. V římských dobách se rozlišovaly následující mozaiky podle barevnosti použitého mramoru: Rosso antico (červená), Cipollino (žlutá) a Portasanta. Ostře barevných tónů se i v krajinách, bohatých na mramor, docilovalo použitím např. porfyru (červená), serpentinu (zelená), jaspisu a alabastru. Pavimentální mozaika v chrámu Hagia Sofia z 6. stol. n. l. obsahuje tesery mramorové, alabastrové, z jaspisu, porfyru a serpentinu. Porfyr a serpentin často používán na podlahách římských kostelů a na Sicílii - San Clemente, SM in Cosmedin v Římě, Capella Palatina v Palermu. Polodrahokamy  - onyx a achát  - zdůraznění očí. Itálie: Ravenna, Aquileia, Venezia, Roma, Pompei, Monreale, Piazza Armerina, Palermo. 

Největší raně křesťanská mozaika - 760 m2 - bazilika v městečku Aquileia.