PRŮVODKYNÍ PO ITÁLII
                                

...jsem už čtvrt století. Když se ohlížím zpátky v čase, trochu lituji, že jsem nezačala psát tento blog už od začátku mé průvodcovské kariéry. Jistě, tehdy pod banálním názvem "Zážitky z cest" , vždyť kdo v roce 1992 věděl, co je to blog. Na druhou stranu dnes mohu vzpomínat a hodnotit s odstupem a snad i víc zobecňovat. Za těch 25 let se Itálie změnila, tak jako my všichni a také homo turisticus, který už se dávno nesmíří jen tak s lecčím. Rozvrzaná Karosa s basic ventilací otevřenými okny zmizela v propadlišti dějin stejně jako open air WC muži napravo, ženy nalevo.

Inu, byly to divoké doby, které však z pohledu průvodkyně o 25 let starší měly i své kouzlo. Nové zájezdy překrývají ty staré a vzpomínky blednou. Aby nevybledly docela, zakládám tuto rubriku. Trochu z nostalgie,  trochu z ješitnosti. Pro sebe a pro všechny. které to zaujme... třeba pro novou průvodcovskou generaci s GPS a smart phonem, který jim ale vždycky nepomůže, jak se mohou dočíst v následujících příbězích. 

PÁR SLOV NA ÚVOD 

Importante:  z pochopitelných důvodů neuvádím jména osob ani názvy cestovních kanceláří 

V době moderních technologií to bude působit staromódně, ale je to tak. Několikastránkové itineráře poznávacích zájezdů mi za čtvrt století zabírají tři šanony. Přitom počítač a tiskárnu jsem si pořídila už v roce 1995 za  překlad seriálu Já Mattoni. No ano, toho, co letos uvedla Česká televize. Já ho tehdy překládala pro Krátký film PRAHA do italštiny dnem i nocí,3 měsíce, všech 13 dílů.

Ale zpět k tématu. Tisknout itineráře budu i nadále, potřebuji je na cestu. Šanony jsou ale plné a na nové není místo, takže se probírám tím čtvrtstoletím průvodcovského života a před očima mi vyvstávají dávno zasuté vzpomínky. Na pana Jahodu, který mi na zájezdu Velký okruh Itálií odevzdal klíč od apartmánu se slovy v kapse sem našel ňákej klíč“ o 700 km jižněji  a o 3 dny později, než všichni ostatní.

Na 10 bungalovů rozesetých po ploše velikosti fotbalového hřiště, všechny zvenku stejné, stmívalo se, lilo jako z konve a já je s baterkou obíhala, protože počtem pokojů se lišily. Mezi klienty se začala šířit fáma, že jen některé mají manželské postele a nemusí se dostat na všechny  dvojice. Jak to tehdy dopadlo, už si nevzpomínám, zato před očima stále vidím zmuchlaný roming list psaný inkoustovou tužkou, na který prší. Jména se pomalu rozpíjí  a tma houstne... 

Vzpomínám na bloudění italskými městy a městečky s hlavou vysunutou z okénka (Karosy) a přeochotné Italy, kteří neváhaji, sedají do auta a mění se na Follow me až  před hotel. Na metlu lidstva, která často spolehlivě vyřešila problémy s ubytováním, limoncello v Sorrentui a domácí slivovice na Sicílii. Na skvělé řidiče, kteří odevzdaně stěhovali pouliční kavárnu i s hosty, aby projeli úzkou uličkou, kam jsem je navedla. 

Zažila jsem opravdu vážné situace, kdy bylo třeba rychle jednat. O to víc mě stále překvapuje bohorovnost některých kolegů, kteří  klidně vedou zájezd do jižní Itálie, aniž by se domluvili italsky. Přitom s angličtinou si tam vážně nevystačí, zvlášť  když se hraje o čas. 

ZPÁTKY DO MINULOSTI

Cesta  zpět časem může být plná překvapení. Album zažloutlých fotografií, sbírka školních vysvědčení, diplomy z lyžařských kurzů…nebo poznámky z mých prvních cest  do Itálie. Leccos působí komicky, zvlášť ve srovnání s dneškem. Třeba poznámka v úvodu: rozdat pojištění, projít bus, zjistit orientaci klientů osobním hovorem. Tohle tu fakt mám, předpokládám, že šlo spíš o preference v programu, zkrátka, jestli půjdou do Kolosea nebo třeba na gelato. 

Těch pětadvacet let poznámek nabízí také  srovnání, kolik stála vstupenky do památek v roce 1995 a kolik v roce 2015. Tehdy samozřejmě v lirách, dnes v euru. Rozdíl enormní.

Září 1995 - SICÍLIE

můj první poznávací zájezd v roli průvodkyně a hned na Sicílii. Autobusem. 38 klientů. Jen dvě opravy spojky někde u Agrigenta. Nic podrobnějšího už nevím, ale rozhodně jsem musela leccos řešit, jak usuzuji podle přezdívky, kterou mi dali klienti. Ŕíkali mi „mistr improvizací“. 

Říjen 1995  - ŘÍM BEZ NOČNÍCH PŘEJEZDŮ

CK, která mě vyslala velkým autobusem do Říma s 12 lidmi na palubě, neměla to srdce zrušit svým stálým klientům zájezd. Všechna čest, to už se dnes neděje, ekonomické hledisko  je prvořadé. Vzpomínám na starší paní, která dostala zájezd jako dárek "od mladejch". Mladý to možná mysleli dobře, babička byla ale naprosto nesamostatná, o jazykovém vybavení nebo základní orientaci nemohlo být řeči. A tak zatímco ostatní klienti vyrazili po skončení společné prohlídky po vlastní ose, já se s dotyčnou paní vydala směrem k hotelu, aby si odpočinula. Šly jsme skoro  hodinu, i když to bylo kousek, v jednu chvíli jsem měla vážné obavy o její zdraví. Naštěstí všechno dobře dopadlo a já mám varování pro "mladý". Cestu jako dárek věnujte příbuzným jen v případě, že na to stačí a nebude to jeden velký stres. 

Tato římská cesta byla vyjímečná i z jiného důvodu, byla bez nočních přejezdů a nocovali jsme v příjemném hotýlku v Carnii, což už se mi nikdy potom nepodařilo... 

Rok 1996  - 6.9.  - GEMELLI LUKÁŠ A ELIŠKA

rok dvojčat,  „zájezdy“ se tudíž omezily na okruhy po katastrálním území Královské Vinohrady    

Říjen 1997  - ŘÍM PRIVÁTNĚ

Kéž bych tehdy věděla o Římu co vím dnes. Můj třetí zájezd byl VIP – letecky, do Říma, počet klientů 2. Dámy dostaly zájezd jako dárek k narozeninám včetně služeb průvodce, dárce nám věnoval pár peněz „na hrášek do polévky“, jak se vyjádřil. Proto si také tuto akci dobře pamatuji, protože to bylo poprvé  a naposledy, co jsem měla v peněžence 1 000 000 (pravda, lir, ale i tak…) 

Květen 1998  - ŘÍM A JIH BEZ VESUVU

Řím, Neapol Capri. Autobus plný učitelek, zvyklých známkovat i na dovolené. K tomu přidejte nezkušené řidiče, nezkušenou průvodkyni, neexistenci GPS a mobilů a je zaděláno na problém. První nastal hned v Římě, kde se tehdy ještě dalo jezdit bez poplatku zájezdovými autobusy. Že něco není v pořádku, mi došlo ve Via del Tritone směrem na Benátské náměstí. Protijedoucí řidiči zuřivě gestikulují a vrtí hlavou. Tak tudy se asi ke Koloseu nedostaneme… Jako ještě mnohokrát potom vyskakuje celý zájezd za mohutného troubení ze všech stran co nejrychleji   na nejbližší chodník, autobus mizí a já si uvědomuji, že jsme se zrovna jasně nedohodli o čase srazu. Nakonec je z toho hodina čekání a výjezd z města šnečím tempem směr Sorrento. To nejhorší je teprve před námi. Hotel není v Sorrentu, jak ujišťovala CK, ale na druhé straně Sorrentského poloostrova. Rychle se stmívá, stoupáme, klesáme, pak zase stoupáme, jedna zatáčka navazuje na druhou. Hlášky z nitra busu tudy už jsme jeli před hodinou“, případně „budeme vás žalovat zrovna nepřispívají ke klidu. Půlnoc dávno minula, třeštím oči na proužek osvětlené silnice, když tu náhle rána a celý autobus se naklání na bok směrem ze svahu. Velím zachovat klid, zastavujeme a všichni vystupují. Praskl vzduchový měch, autobus může maximálně svézt kufry k hotelu, kam je to asi 500 metrů. Odevzdaně vyrážíme pěšky, vypadáme jak sedláci po Chlumecké bitvě. Konečně je vidět hotel, nic jiného tu také není, protože jsme na konci světa, silnice ze Sorrenta tu končí ve skále a dál nic nevede. 

V hotelu nás vítají s otevřenou náručí, zvou ke stolu a už se nese  pasta. V hromadě špaget jsou zapíchnuté dvě vlaječky, česká a italská. Škoda, že to nemůžeme náležitě ocenit, většině hostů padá do těch špaget hlava únavou. Jak by ne, je půl druhé v noci…

Snídani oznamuji na 10.00 a od půl deváté se snažím  vyřešit, jak se dostaneme na Vesuv a do Pompejí bez autobusu. Řidiči budou spravovat, až se vyspí. Ze všech stran slyším nelze, nemáme nic volného, možná zítra. Bude deset, zívající klienti se   trousí na snídani. Náhle před hotelem zastavuje autobus. Linkový, do Sorrenta. Řítím se ven s dotazem, kdy jede další. Lakonická odpověď zní, že odpoledne. Tohle je jediná šance, jak se dostat do Sorrenta a odtud vlakem aspoń do Pompejí. Tohle je také přesně ta chvíle, kdy se v průvodci budí herec a manipulátor. Nejdřív se lísám k řidiči a žadoním, zda by „pár minut“ nepočkal na 50 lidí. Není z toho nadšený, nicméně kývne, snad na něj zapůsobil zoufalý pohled mých krásných modrých očí. Nebo je to dobrý křesťan, který mě nechtěl mít na svědomí. Výborně, odpravu máme, teď ještě cestující. Pevným krokem vcházím do jídelny, kde si nic netušící kleinti právě mažou housky, nalévají kávu, někteří teprve usedají. Měním taktiku a rozhodným tónem pronáším nabídku, která se neodmítá: "Kdo chce vidět Pompeje, bude za 10 minut v autobuse". Věřte nevěřte, byli tam všichni. Začíná to vypadat slibně, za hodinu vystupujeme v Sorrentu, kupuji všem lístky na vlak do Pompejí, které si beze spěchu procházíme, vždyť náš autobus dorazí až ve čtyři. Bohužel do Sorrenta, ne do Pompejí. To mi došlo až později, takhle se opět vlakem vracíme do Sorrenta, abychom naším opraveným busem zamířili na Vesuv. A je zle. Jsme jediní, kteří jedou nahoru. Proti nám se vracejí ze sopky všichni ostatní. Vyhýbáme se v úzkých zatáčkách Němcům, Holanďanům, Francouzům, Japoncům. Všichni řidiči na nás dělají prstem kolečko, jehož význam je jediný: otočte to, Vesuv zavírá. Ano, i na sopce to mohou zabalit. Kdybychom aspoň dojeli na parkoviště, odkud začíná samotný výstup, tam je už vidět láva. Po osmém kolečku to vzdávám, míříme k observatoři, kde si dáme rozchod. Bohužel jediné, co je tu vidět, je hustý porost, borovice, sem tam kaštanovník setý, láva nikde. Schlíple velím k odjezdu do hotelu, nálada je mrazivá.  Po večeři jsem  sebrala odvahu a vydala se na obchůzku kolem stolů s cílem vyžehlit co se dá.  Paní učitelky měly jasno: „ty Pompeje, to jste zabodovala, to je za jedna, ale ten Vesuv!!“ Následují výčitky, že sem jely jen kvůli němu a mou vinou se nahoru nedostaly. Vyklízím bojiště, u rohového stolu předstírám, že si píšu  poznámky a snažím se nebrečet moc nahlas. Naštěstí jsou v kolektivu i zástupci silného pohlaví, jeden pan učitel mě přijde utěšit: „Nic si z toho nedělejte, paní průvodkyně, to víte, kolegyně jsou za celý rok nervózní, každá druhá v přechodu, dejte si se mnou radši víno“. Poučení? Nepodléhat emocím a zjistit si předem maximum informací (no jo, kde byl tehdy internet). Hned po návratu jsem si šla koupit svůj první mobil. 

Srpen 1998 – ŘÍM A JIH ANEB KDE JE MICHELANGELO?

Celkově pátý zájezd byl můj první pro dnes již mou dvorní CK. Přitom stačilo málo, a byl by to současně zájezd poslední. Co se stalo? Většinu od CK zapůjčených materiálů včetně objemné monografie o Michelangelovi na křídovém papíře jsem nechala ležet na Budějovické na lavičce a ani po nich nevzdechla (což také o něčem vypovídá), dokud jsem onu drahou knihu nezaznamenala v CK, kam jsem si přišla pro honorář. Dodnes nechápu, že ji nikdo neukradl. Naštěstí kniha pokojně ležela na lavičce ještě celou hodinu, dokud se u ní nesešli klienti dalšího zájezdu, odjíždějící ze stejného místa. Průvodce skupiny ji naložil, povozil Michelangela po jeho rodné vlasti a zase vrátil do Prahy 7. Ano, dostala jsem ještě jednu šanci a jsem za to moc vděčná. 

Co se nepovedlo: Průšvih s ubytováním v Sorrentu. Místo objednaných 8 dvojek nám hotel poskytl 4 čtyřky, rozuměj na průvodci je přesvědčit 16 klientů vytvořit 4 skupiny po čtyřech, ideálně stejného pohlaví. Úkol nelehký, třeba 4 muži, kteří jeli sólo, odmítali vytvořit jeden pokoj s odůvodněním, že tam bude jen jedna koupelna. No pochopitelně. Zaskočilo mě, že stejnou námitku nevznesly 4 sólo dámy, které vyhověly bez diskuzí. Nicméně když se záležitost protahovala, recepční zmizel vzadu, aby se po chvíli objevil s tácem plným šťopiček limoncella. A hle, jako mávnutím kouzelného proutku za pár minut všichni bydleli. A pak že alkohol škodí. Někdy sakra pomáhá.

Září 1998 - KAM VLASTNĚ JEDEME?

Po příchodu na Florenc, odkud se odjíždí, překvapeně zjišťuji, že mám v autobuse klienty dvou cestovek. Té, která vyslala mě a té, která vyslala klienty – bez průvodce. Nu což, adoptujme je, proč ne. Je v tom však zádrhel. My jedeme do Říma, oni také, ale s pauzou ve Florencii. Kdo se komu přizpůsobí se řeší následující dvě hodiny, výsledkem je odchod několika klientů domů a mrazivá nálada až do Florencie. I kdybych chtěla pozvednout morálku vyprávěním zábavných historek, nešlo by to, někde u Průhonic se rozbil mikrofon. Že je rozbité i video, vyšlo najevo před Lincem, když jsem chtěla promítat dokument o antickém Římu.  

Co se ještě může přihodit na pětidenním zájezdu. To vám hned prozradím, milí čtenáři. Počasí pod psa, z 5 dnů čtyři leje a jeden mrholí. V hotelu je plíseň. Ztratí se jeden či více klientů (ale pozor, může se stát i opak. Před lety jsem u fontany di Trevi potkala zoufalou průvodkyni, která se ztratila své skupině). Mně se tehdy ztratila paní K u Pantheonu. Bylo to odpoledne, paní neměla mobil, adresu hotelu a cestovala sama. Když se neobjevila ani na večeři, vypravila jsem se na nádraží Termini nahlásit ji jako pohřešovanou na místním oddělení policie CARABINIERI. Bylo kolem deváté večer, oblast kolem Termini není nic moc ani ve dne, natož po setmění. Grandi Stazioni tehdy ještě čekaly na příležitost nádraží opravit a zmodernizovat, takže do hlavní haly se vstupovalo obezřetně a na vlastní riziko, jak jsem měla brzy poznat. Karabiník sídlil ve stísněném prostoru o rozměrech telefonní budky s malým okénkem. Kolem kroužila obézní signora tmavší pleti a odmítala mě k okénku pustit. Proč, to už je dnes jedno, snad byla opilá, snad  psychicky nemocná, ale spíš obojí. Nechtěla jsem vzdát svou misi a nekompromisně se přiblížila k okénku. Následovala sprška nadávek a sprška skutečná – polila mě horkým kafem od hlavy k patě…. To už vystartoval i karabiník, který jediný na ni platil. Co nejstručněji jsem nahlásila zmizelou a běžela do hotelu prát oblečení. Hlavní překvapení mě však čekalo v jedenáct v noci u fontány di Trevi, kam jsem vzala zájemce ze skupiny na prohlídku nočního města. Paní K. seděla vyčerpaně na okraji fontány, prý už šest hodin. Snažila se sice ptát místních na cestu, ale všichni ji odkazovali na ambasádu, jméno hotelu zapomněla  a jedinou nadějí byla právě naše noční procházka, o kteríé jsem se předem zmínila….Myslíte, že je to všechno? Ale kdeže. Poslední den minutu před odjezdem mi 4 klienti sdělují, že jim ve Vatikánu ukradli pasy. Je z toho tříhodinové zpoždění (zápis na policii, cesta na konzulát, nové fotografie, vystavení náhradních dokladů...). Takzvaně vypráskaný zájezd, řeklo by se. A přitom poslední má poznámka v daném itineráři zní: " Z otrávených lidí se stali celkem spokojení, dostala jsem i pusu". Tak to vidíte.

ŘÍJEN 1998  -  FLORENCIE, ŘÍM, NEAPOL 

Jeden z klasicky předimenzovaných zájezdů, jak bylo dobrým zvykem v devadesátých letech. Jak je k dvojkombinaci Pompeje + Vesuv nacpaná ještě Neapol, zavání to průšvihem. JIstě, dá se to. Někde se ale nutně musí ubrat a na průvodci je, aby nenápadě  předem vysondoval, kde to bude bolet nejmíň. Pokud jde o zájezd milovníků antiky, případně odborníků přes antiku, ruce pryč od Pompejí. 4 hodiny je minimum. Když však přijde na sraz většina klientů v kostkovaných kapsáčích,  stručně v outdooru a v kanadách, je to jasné, nepostačí jim výstup ke kráteru Vesuvu, budou si ho chtít obejít. Neapol z toho vyjde bídně v obou případech.

Spíš mě zaujaly ceny vstupenek v roce 1998, které mluví jasnou řečí. Při přechodu na eura byla představa ekonomů přibližně tato: škrtnout 3 nuly, zbytek vydělit dvěma a vyšla cena v euru. Co stálo 10 000 lir, mělo být za 5 euro. Zůstalo u teorie. A ceny šly postupně nahoru, platy ne.

Jen pro srovnání:

Forum Romanum  1998 - 12 000 lir, v roce 2016 - 12.50 euro

Pompeje 1998 - 12 000 lir, v roce 2016 - 12 euro

Silvestr 1998 / 9 – SICÍLIE

Devátý zájezd mne zavedl na Sicílii, a to hned do Palerma na oslavu nového roku. Zvláštní, bylo tehdy 20 stupnů a v místní botanické zahradě, jedné z nejkrásnějších v zemi, padaly ze stromů zralé grepy a pomeranče. Na hlavním náměstí piazza Politeama představoval výzdobu vysoký vánoční strom složený z kvetoucích poinsécií, červených vánočních hvězd, jinak žádné zvláštní dekorace město nezdobily.

V rámci zájezdu jsme také podnikli výlet za sicilskou antikou do Segesty a Selinunte. Vstup stál tehdy 4 000 lir a na seznamu zemí patřících do EU bylo zapsáno i Československo! Pokladní jsem to rozhodně nevymlouvala, vždyť to znamenalo, že klienti nad 60 let měli vstup zdarma. Příjemný silvestrovský bonus.  Za zmínku stojí i čas odletu z Palerma, v 02.20.

Květen 1999 – ITALSKÁ MOZAIKA

Zájezdy pro kolektivy mají své kladné i záporné stránky, ale ty kladné jednoznačně převažují. Velkou výhodou je, že se klienti mezi sebou znají a odpadá mi stresující  procházení autobusem a počítání, zda se všichni vrátili z pauzy. Lahůdka to je hlavně mezi druhou a čtvrtou ráno, když jsou všichni rozespalí. Přiznám rovnou, že matematika není mou silnou stránkou a často se stává, že cestou tam napočítám jiný počet cestujících než cestou zpět. Nejraději bych všem sahala na hlavy, abych se ujistila, že nepočítám zmuchlanou deku. Splněný sen je pak stejný počet účastníků jako sedadel, když je autobus poloprázdný jako při návratu zájezdu SSM z kapitalistické ciziny před rokem ´89, je zle.

Na nezištnou pomoc ze zadních řad také nelze spoléhat stoprocentně. Často dávám k dobrému historku o pánovi, který za námi klusal o holi až na výjezd na dálnici, kdy si ho naštěstí všiml řidič ve zpětném zrcátku. Bylo to naposledy, co jsem uvěřila hlášce tady vzadu jsme všichni, jedem. Přitom pán měl v autobuse manželku a ta hlásila, že nikdo nechybí. Inu důvěřuj, ale prověřuj i klidně několikrát, je-li třeba.

Červenec 1999 – ŘÍM A JIH S VESUVEM

Kde všude se mohou ztratit klienti? Odpověď zní: kdekoliv, včetně sopky. Když jsme v 15.00 měli odjet z Vesuvu do Pompejí, chyběla paní H. Klasicky jela na zájezd sama, neměla mobil a jediná nepodnikla výstup ke kráteru s tím, že si dá na parkovišti zmzlinu.To byla poslední stopa. Co se dá v podobné situaci dělat?  Vyrazila jsem do poloviny Vesuvu, jestli si to přece jen nerozmyslela, ale paní H.nikde. Pompeje vynechat nešlo, vydali jsme se tedy na cestu cestu dolů s nadějí, že paní H. někde potkáme. Nestalo se. Program musel být splněn, zprávy žádné, ubytování v Sorrentu. Pomalu si připravuji krizový scénář (nahlášení pohřešované osoby na policii), k všeobecnému překvapení však pohřešovaná v klidu popíjí kávu na hotelovém baru. "Jak jste se sem dostala?" Nevěřícně se ptám. "Představte si, že jsem šla na zmrzlinu do Torre del Greco a potkala tam bývalého spolužáka. Neviděli jsme se třicet let. Dala jsem mu 50 000 lir a on mě odvezl sem." Inu, zázraky se dějí. 

Září 1999 – SICÍLIE

Úplněk – pozor na labilní jedince. Jak vidno, ve svých průvodcovských začátcích jsem se soustředila i na psychologické aspekty….Zájezd trval celých 12 dní a mohla se už projevit klasická "ponorka". Proto ta poznámka v úvodu itineráře. Nicméně můj nejdelší zájezd trval dnů 17 a ke konci jsem si připadala labilní úplněk neúplněk. O tom někdy jindy.

Když dnes vyprávím italským klientům, jak jsem vozila skupiny z Prahy na Sicílii autobusem, nevěřícně kroutí hlavou. Jistě, bylo to náročné, ale také jsme užili spoustu legrace, navázala se nová přátelství, lidé jakoby drželi víc pohromadě. Všechno bylo nové, včetně organizace v památkových zónách. No schválně, zkuste si představit, že na Pražském hradě nebo v Anežském klášteře bude informace, že se zavírá dvě hodiny před západem slunce. V archeologických zónách v Tindari, v Segestě nebo v Selinunte běžná věc.  Pak se hádejte s kustodem, který už chrastí klíči, že slunce je ještě vysoko na obloze. Klasicky předimenzovaný program mě do podobných situací dostával často, vše bylo vypočítané na minutu. K tomu přidám poznatek – průvodce rozhodně musí být v dobré kondici, protože často musí doslova letět hlava nehlava napřed  ke kase, aby nezavřeli, případně dohání zpoždění.  Sicilskou specialitou je v tomto směru Siracusa, kde kasu za ty roky přemístili čtyřikrát, takže pokaždé mě čekalo překvapení, kterým směrem vystartovat. 

SAVOCA - zde se natáčel slavný film IL PADRINO, Kmotr

DUBEN 2000 – ŘÍM  - SVATÝ ROK

Skupinu věřících na Svatý rok do Říma jsem vezla  v jednom ze 145 autobusů, vyrážející na jih přibližně ve stejnou dobu po stejné trase. Fronty před WC na odpočívadlech tak připomínaly návrat do „zlatých sedmdesátých“, kdy se stálo pořád a na všechno. Dámy tvořily čtyřstupy, v ruce kartáček, pod paží ručník. Průměrná čekací doba 60 minut. I proto jsme do Padovy k bazilice sv. Antonína dorazili až ve 23.00. Noční osvětlení, ticho a klid,duchovní rozměr místa… 

Pak pokračujeme až do věčného města. Musím uznat, že Italové příjemně překvapili, při pohledu na fasády desítek římských kostelů skryté pod lešením v roce 1999 jsem nevěřila, že opravy stihnou. Stihli, stejně jako velmi dobře zvládali organizaci. Svatý rok 2000 se prostě povedl, stejně jako v jeho rámci Národní pouť českých a moravských diecézí.

DUBEN 2000 –ŘÍM ŠEPTEM

Průvodce a nemoc. To je první, co mě napadne při zmínce o Tanečním centru Praha. Mladé budoucí Plisecké a Baryšnikovy jsem do Itálie vezla několikrát, z toho třikrát s laryngitidou. Došlo to tak daleko, že při jednom ze zájezdů jsem chrčela paní profesorce do ucha umělecký výklad a ta dobrá duše ho pak přeříkávala studentům. Po dvou letech stejný zájezd a stejná diagnoza. Po třetí  si už paní profesorka měsíc předem ověřovala, jak jsem na tom a jestli se dostatečně nalévám vincentkou. 

ZÁŘÍ 2000 – ITALSKÁ MOZAIKA A DÍRA VE ZDI

Pisa, Florencie, Řím. 21.zájezd vyjímečný ubytováním ve Florencii a vyjímečným ubytováním u Říma.Ale popořadě. Florencie je velmi drahá a naprostá většina CK volí při návštěvě Toskánska hotel v lázeňském městě Montecatini Terme. Tentokrát jsme bydleli přímo ve Florencii, ovšem v hostelu v pokojích po čtyřech až deseti. Jestli přes něco nejede vlak, je to soukromí průvodce, i když mám za sebou také několik společných pobytů s klientkou / klientkami. Bylo to v mých průvodcovských začátcích, kdy jsem se neuměla ozvat a CK si toho byly dobře vědomy. Tentokrát jsem raději volila nocleh v autobuse na zadní pětce, ostatně deku s sebou vozím automaticky. 

O to víc jsem se těšila do Říma, kde se rýsovalo ubytování v bungalovech. Ovšem co nás čekalo v Marina di Roma, předčilo tu nejhorší noční můru. Dřevěné maringotky zažily větší úklid někdy před 1.světovou válkou, vytřeli bychom si i sami, ale nebylo čím. Věta z prospektu : vybavená kuchyňka je na zastřešené terase se dala přeložit následovně. Vařič přítomen, stejně tak hrnec XXL na pastu. Toť vše. Chyběly talíře, skleničky, příbory. Lednice byly přístupné komukoliv, kdo šel zrovna okolo. To jsme si ověřili po návratu z Vatikánu, kdy většinu uložených šišek salámů zdobil otisk zubů místních nomádů, kteří v kempu také pobývali. Další zádrhel představovala formulace 2 stavebně oddělené místnosti. Jeden z klientů, stavební inženýr, při pohledu na otvor o velikosti metr na metr a půl v horní části stěny tuto formulaci zásadně zpochybnil. Navíc cesta ze zadního pokoje do koupelny vedla pouze  přes ten přední. A to nás tu čekaly 4 noci.  Když srovnám nároky některých klientů dnes, děkuji osudu, že se v Marina di Roma sešli rozumní lidé. Přestože měli všechna práva protestovat, brali věc s humorem a dvojice se domlouvaly, že po dvou dnech se prohodí… To, že v bungalovech tekla teplá voda málo nebo vůbec, už jen dokreslovalo ubohost prostředí. Chodili jsme tedy s žetony přes celý kemp do společných umýváren zabalení v osuškách. Tomu říkám stmelení kolektivuNakonec jsem na majitelích vydupala aspoň plastové kelímky, talíře a příbory a několik zámků na lednice. Nomádi tak přišli o zpestření jídelníčku na úkor českých turistů. 

Na řidičích záleží 

Tento zájezd mi utkvěl v paměti jako žádný jiný, přestože uběhlo už 16 let. Jak se zájezd povede, záleží na průvodci stejně jako na řidičích a ti stejně jako průvodce mohou být vše na stupnici od 10 (zkušení profesionálové) do 1 ( nezkušení amatéři). Já si tehdy vytáhla černého Petra, protože ti dva byli bohužel zcela mimo hodnotící kritéria. Nechci být konkrétní, omezím se jen na konstatování, že zatímco jeden si rád přihnul, druhý jezdil zásadně jen rovně a tudíž potřeboval stálou asistenci. Poté, co mi došlo, že si nedělá legraci a veškeré silniční značení za hranicemi České republiky s přehledem ignoruje včetně nájezdů na dálnice, jsem si musela připravit krizová místa a ve správný čas zavelet tady zahni“, jinak jsme třeba místo na A1 dorazili polní cestou mezi topoly k dostihovému závodišti. Cesta končila před budovou s nápisem IPPODROMO DI ROMA a to už přesvědčilo i pana rovnoběžku (přezdívka od klientů) že tudy se dál nedostane. K jeho cti musím přiznat, že podobné situace ho nijak zvlášť nerozhodily, zatímco mně tekly nervy,  on jen lakonicky pronesl "tak tady to asi nebude", otočil bus a jeli jsme zase zpátky.

SILVESTR 2000 / 2001 – ŘÍM LETECKY DO KEMPU

Letiště Ruzyně, 29.prosince, vítám klienty, kteří si vybrali pro loučení se starým rokem Řím. Většina si podezřívavě prohlíží moje objemné kabinové zavazadlo, už podle tvaru je jasné, že jde o spacák. Ne ledajaký, ale péřák do mínus deseti. Koutkem oka vidím, jak někteří horečně listují v propozicích, aby se ujistili, kam vlastně jedou, jiní se zeptají přímo: „na pokoji nejsou lůžkoviny?“  Ale jistěže jsou. Já jsem prostě jen strašně zimomřivá, víte? To, že kemp velmi dobře znám, topné těleso má rozměry A čtyřky, tudíž výkonnost mizivou, si nechám pro sebe. Třeba to nebude tak hrozné… 

Bylo to ještě horší. Celý první den lilo tak, že deštníky ani  pláštěnky nestíhaly. Výsledkem byly mokré nohavice od kolen dolů, ramena a konce rukávů a  boty, protože s gumáky jsme tak nějak nepočítali. Pokud někdo počítal, že na pokoji bude sušit, už od dveří bylo jasné, že v bungalovu nic uschnout nemůže až do jara. Přijatelně, asi 15 stupňů, bylo do vzdálenosti 20 centimetrů od topného tělesa, pak se tepota v místnosti prudce snižovala. Lítost vzbuzovaly tenké deky pod ještě tenčím prostěradlem… Nepochybuji, že noc pro všechny, kteří neměli péřák do mínus deseti, varnou spirálu, krabici svíček a zásoby červeného jako jejich průvodkyně, musela být krutá. Snad jen zamilované dvojice mohly teoreticky strávit příjemnější chvíle, přikryté dvěma dekami. Pokud do rána stačily roztát. 

Že nepřeháním, mi potvrdilo zuřivé bouchání na dveře v 6 ráno. Pan F. se dožadoval okamžitého přebukování letenky s tím, že o další pobyt na Sibiři rozhodně nestojí a zdraví má jen jedno. Než jsem se stačila dovolat do letecké společnosti, přiběhl znovu s tím, že si už sehnal náhradní ubytování v Sheratonu za 145 dolarů na noc, nasedl do taxi a zmizel. My zbylí jsme se schlíple tiskli k radiátorům v restauraci, kde se podávala snídaně. Připadalo nám, že je tam až přetopeno, přitom teploměr na zdi ukazoval 19 stupňů. Inu, vše je relativní. Na zbytek pobytu jsem z recepce vydupala vše, co bylo v dané situaci možné – další dvě deky da osobu, hrnec horkého čaje k dispozici na večer a slib, že až přijedu znovu v dubnu se studenty, bungalovy budou mít funkční topení…. Byla to tehdy aféra. Přitom místo, kde se kemp nachází, je na okraji Říma dobře dosažitelný příměstským vlakem. Spousta zeleni, klid, bazén…na zimní pobyt ovšem absolutně nevhodné, až do toho silvestra 2001. 

Když jsem dorazila v dubnu, nejlevnější bungalovy už neexistovaly, na jejich místě stály chatky hotelového typu, vše se skvělo novotou. A to pořádné topení tam opravdu namontovali. Nikdo mi nevymluví, že jsem k tomu také přispěla svým dílem.     

ZÁŘÍ 2001 - SICÍLIE 

Paradoxy života. Zatímco v Americe došlo 11.září 2001 k útoku na Dvojčata, já zažila jeden z nejlepších zájezdů vůbec. Všichni  mi dali za mou práci jedničku a navíc krásný dárek, jantarový náhrdelník a náramek. Domů jsme ovšem jeli s obavami, co se teď bude dít. Když je Česká republika v NATO…. 

KVĚTEN 2002 – SICÍLIE AUTOBUSEM A TRAJEKTEM

Velká změna byl přechod na euro, zmizely hausnumera a 3 miliony v peněžence od CK na plánované výdaje. Sami Italové byli z eura také vyplašení a ve snaze korektně přepočítávat  vybírali třeba za parkoviště v Syrakusách 5,116 E. Lístek na metro v Ŕímě stál po přijetí eura 0,77 E. Výsledkem byly krabice drobných, které se mi postupně doma hromadily po každém zájezdu. Prťavé hnědé jedníky stále existují, stále se s nimi počítá a v obchodech je rádi přijímají, protože je vrací na baťovky typu 4,99. Určitě jich mám doma minimálně půl kila…. 

Sicílie pro kolektiv jedné pražské nemocnice dopadla celkem dobře, bohužel právě ten přechod na euro zkomplikoval společnou večeři, kterou jsem pro skupinu zařídila   na závěr pobytu. Podotýkám, že jediný bonus, který mi připadl, byla večeře zdarma, ale ta mi zhořkla ve chvíli, kdy se několik  začalo dožadovat zákusku, který nebyl v ceně. Cena za večeři byla 9 euro, což tehdy  tehdy odpovídalo 250 Kč. V nádražním bufetu to jsou dvě piva a dva guláše, v italské trattorii to stačí na talíř těstovin. My k němu měli ještě velký salát, pečivo, víno a minerálku a obsluhu, která nebývá v ceně. Přitom majitelka CK, která byla na zájezdě také, odmítla cenu navýšit tak, aby se do menu vešel právě ten dezert. Když ho pak na místě vyžadovala, působilo to víc než trapně. Pro mě cenná lekce do budoucna. 

Cestu na ostrov jsme absolvovali autobusem, zpět z Palerma do Neapole trajektem. Rozhodně nevšední zážitek. Mé nadšení trochu zchladilo zjištění, že vedoucí zájezdu mě ubytovala s dalšími klientkami - přece mi nebude platit jedno místo navíc, když 48:4=12. Pěkně jí to vyšlo. S touto variantou jsem se ovšem nechtěla smířit a zkusila si vyjednat místo v jiné kajutě sama. Povedlo se, s klíčem v ruce jsem se nejdřív zašla pochlubit řidičům na horní palubu a spolu s nimi  pozorovala dění na mole hluboko pod námi. Trochu nás zarazil příjezd malého autobusu s povědomým nápisem POLIZIA PENITENZIARIA a ještě víc, když na molo začali vystupovat pasažéři v tradičních pruhovaných overalech.Všichni tři současně jsme vzpomněli na film Con Air... Řidiči dopili pivo a šli se ubytovat, já taktéž. Radostně jsem odemkla prázdnou kajutu, odložila oděv a vešla do sprchy. Tekla krásně teplá voda, luxus jako někde v hotelu. Náhle se otevřely dveře kajuty a dovnitř vešli tři muži tmavší pleti. Překvapení bylo vzájemné. K jejich cti dodávám, že zase hned vycouvali s tím, že počkají, až se obléknu. Letěla jsem pak opět na recepci s tím, že odmítám sdílet kabinu s třemi slovinskými řidiči stejně jako s třemi klientkami ze zájezdu a zda by to přece jen nešlo nějak zařídit. Ślo, ale musela jsem čekat až na vyplutí, nakonec jsem dostala místo v dvoulůžkové kajutě, kam kolem půlnoci dorazila Italka. Hurá. 

ZÁŘÍ 2002 – APULIE 

Apulie, italsky Puglia, patří k tomu nejkrásnějšímu, co Itálie může nabídnout. Škoda, že je tak daleko autobusem a letecké spojení z Prahy je komplikované. Dnes už se nikomu nechce jet takovou dálku a já jen nostalgicky vzpomínám na své nejlepší zájezdy právě sem. Určitě svou roli sehrál i fakt, že šlo o pobyt s výlety, a kdy se střídaly volné dny odpočinku u moře s návštěvami měst i přírodních zajímavostí, jako je krápníková jeskyně  Grotta Castellana nebo prehistorické dolmeny. 

Když se ztratí klient, je to většinou o nervy, když se v Santa Maria di Leuca nedostavil na sraz k autobusu pan N, jeho přátelé mě ujistili, že můžeme klidně odjet, pán je samotář, viděli ho spát na lavičce u pláže a určitě se dopraví sám. Měli jsme ještě další program, pán byl svéprávný a plnoletý, budiž. Ukázalo se, že si skutečně poradí, po příjezdu na ubytování jsme ho potkali u bazénu. Jel stopem.

ŘÍJEN 2003 – APULIE A HONBA ZA DOLMENEM

Oproti zájezdu v roce 2002 byl program obohacen o příjemnou procházku hájem olivovníků. Jsou tam opravdu nádherné, s mohutnými kmeny bizarních tvarů, navíc v Apulii je jich na tři miliony. Někde cestou se měl nacházet impozantní dolmen – prehistorická megalitická stavba zpravidla gigantických rozměrů, jak praví wikipedie.  Kluci (něžné oslovení řidičů) zastavili u nic neříkající oprýskané zdi, za níž začínaly plantáže olivovníků. Nejistě jsem vyrazila směrem, který mi ukázali, byli tu už dříve s jiným průvodcem. Sluníčko svítilo, účastníci zájezdu vybírali nejfotogeničtější stromy a já se nenápadně rozhlížela na všechny strany, vždyť tady někde už ten zatracený dolmen musí být. Ušli jsme dobré dva kilometry, klienti se začali ošívat, cesta se ztrácela v nedohlednu. Občas jsme narazili na skupinku místních zemědělců, kteří o nějakém dolmenu neměli tušení. Slunce pálilo čím dál víc. Bylo třeba něco udělat. Ty nejunavenější jsem poslala zpátky k autobusu, mladší ročníky pokračovaly dál a já se dala do běhu směrem k silnici na konci plantáže. Schvácená jsem tam stopla první auto a nechala se odvézt zpět k našemu autobusu, kam se právě vracela skupina č.1. Nasedli jsme a vyrazili pro skupinu č.2 na konci plantáže. Příjemná procházka se změnila v noční můru. A ten dolmen? Nenašli jsme ho, ani jsme nemohli. Měl asi půl metru na výšku, byly to dva kameny s třetím přeloženým nahoře, jako by si tam hrály děti. Šipku, která k němu vedla, někdo shodil, takže jediný, kdo ho náhodou našel, byl náš řidič Vilda, když si odskočil  na malou za tu oprýskanou zeď. 

ZÁŘÍ 2003 – VELKÝ OKRUH ITÁLIÍ  - VŠECHNO ŠPATNĚ

Za těch 25 let, co pracuji jako průvodkyně, mám za sebou i zájezdy, které bych nejraději vytěsnila z paměti. Ale i takové zákonitě musí přijít. To si nesednou řidiči s průvodcem, v autobuse jede pár jedinců, schopných rozklížit co jde, k tomu nemusí vyjít počasí a už se dějí věci. Tady jsem se navíc dopustila několika zásadních chyb, jako třeba změny času domluveného srazu, aniž by se to dostalo ke všem klientům, také jsem měla přece jen méně zkušeností, než mám dnes. Na co jsem od té doby háklivá, jsou tzv.velké okruhy. V praxi to znamená, že za den je třeba navštívit  minimálně 3 města, vzdálená od sebe průměrně 200 kilometrů. Když pak na takové Orvieto vyjde 45 minut čistého času, je nasnadě, že klient se cítí oklamán. Ano, mohl by doma před cestou otevřít atlas, dnes jednoduše zadat pár dotazů do vyhledávače… Ale ruku na srdce, to standartní klient nedělá. Od toho má CK, která vše naplánuje za něj a zabalí do barevného katalogu. Vypadá to pak lákavě, tolik toho uvidí. A ty, průvodce, jsi tu od toho, aby se program splnil. 

Jak je to vlastně s rozdělením kompetencí na poznávacích zájezdech? Nabízí se, že  průvodce provádí a řidič řídí, ale není to tak jednoznačné. Na prstech jedné ruky bych spočítala dopravce, který byl vzorně připraven a stačily mu adresy míst, kam jsme jeli, ať šlo o hotel nebo stanici metra. Většinou se hledá zlatá střední cesta, průvodce i řidiči se dohodnou za základě svých zkušeností, dnes díky GPS už je vše jednodušší. (Je třeba ovšem s GPS umět pracovat). Zažila jsem nejrůznější varianty vpravo i vlevo od „zlaté střední“, třeba dotaz uprostřed křižovatky s hustým provozem: „kam mám jet“? Vždy se snažím   domluvit se předem, také nemůžu vědět všechno a všude jsem rozhodně nebyla. Nejhorší varianta je, když řidiči průvodce otevřeně ignorují, což se stalo právě na „velkém okruhu“. 

Počátkem nového milénia začala mnohá italská města zavádět poplatky zájezdových autobusů za vjezd. K tomuto účlu se postupně začaly budovat tzv.check pointy, kam se muselo zajet a zaplatit. Bez viditelně vystaveného povolení hrozily citelné pokuty. Problém bylo dopravní značení, umístěné často až za sjezdy do měst. Třeba když pojedete poprvé do Sieny, sjedete prvním sjezdem, protože nevíte, že check point je teprve na druhém sjezdu…Zavádějící také bývá slovní popis, protože jak velká může být VELKÁ cedule s nápisem Baia Domizia? Sjeli jsme samozřejmě o jeden ukazatel dřív a motali se mezi polemi kukuřice, protože za velkou cedulí následovala další, ještě větší… 

Takhle to pokračovalo celý týden a vyostřená atmosféra k dobré náladě v autobuse rozhodně nepřispěla. Klidu mi nepřidal ani klient pan H., který měl potřebu neustále polemizovat s pokyny, které klienti dostávali. Proč už v pět z Benátek, to budeme na ubytování v šest. No právě, pane H., klienti mají v apartmánech kuchyňky. Vždyť si stejně nikdo (rozuměj ON) nechce vařit. A tak dále, komentáře ke všemu. Nakonec se proti němu ohradili i klienti, kterým lezlo na nervy jeho žehrání na vše. Ještě že se nikdy nedozvěděli, jaký názor na ně pan H měl. To jsem si přečetla já na hodnotící anketě a musím říct, že za takový rozbor by se nemusel stydět funovaný psycholog. I po tolika letech si vybroušený styl pana H. pamatuji skoro doslova. Začal velmi správně, pochvalou. Paní Zemanová má italštinu v malíčku, to se musí ocenit. Další věta mi však otevřela oči. Její další silnou stránkou je zbytnělé sebevědomí, které dovedně maskuje falešnou skromností. Ach pane H. kdyby to byla jen z desetiny pravda, jestli mi něco scházelo, bylo to právě to sebevědomí… Hodnocení se dále neslo v podobném duchu: průvodkyně pro hloupý dav, pro stádo ovcí. Inu, co člověk, to názor. 

Musím ještě dodat, že před pár lety jsem pana H.opět přivítala na zájezdu do Itálie, po těch letech přece jen silnější v kramflecích. Byl celkem krotký, také nevznikaly žádné třecí plochy, i když i tak si našel příležitost, aby se několikrát přihlásil se svou troškou do mlýna, kterou zahajoval slovy: technická….  

KVĚTEN 2004 – SICÍLIE - FLORA MEDITERANNEA

Sicílie je i není Itálie, sami obyvatelé o sobě říkají, že jsou v první řadě Sicilané, až pak Italové. Dostat se tam autobusem zabere spoustu času, proto dnes cestovní kanceláře nabízejí převážně letecké zájezdy. Přesto na ty cesty přes celý Apeninský poloostrov moc ráda vzpomínám. Program býval náročný, ale zase to bylo takové all inclusiv, od všeho něco. Starořecké chrámy v Agrigentu a Selinunte, arabský otisk v Palermu, sicilské baroko na seznamu Unesco. K tomu byzantské mozaiky, normanské katedrály, úchvatná příroda na Liparech, odkud jsme vozili černý obsidián a bílou pemzu. Ochutnali jsme dezertní víno Marsalu i sladkou Malvazii, caponatu, kremrole s ricottou a piniovými semínky i přeslazené mandlové pečivo.

Během těch pár dní jsme využili i rozmanité dopravní prostředky. Kromě našeho autobusu to byl trajekt na Sicílii a loď na Lipari, lanovka a terénní gaziky na Etnu. Stáli jsme na dvou sopkách, koupali se ve dvou mořích, obdivovali luxusní obchůdky v Taormíně a vyhýbali se odpadkům v živelné tržnici v Palermu. Sicílie je jako ohromná pestrobarevná mozaika, kam stojí za to se aspoň jednou v životě vypravit. A mafie se neobávejte, je si velmi dobře vědoma, že turisté znamenají peníze. Lidé jsou přátelští a pohostinní a příroda je nádherná, všude něco kvete.

Další výzva pro mě, protože klienti tak nějak očekávají, že průvodce by měl přece umět odpovědět na všechno. No, není tomu tak, čím déle dělám tuto práci, tím víc se blížím Sokratovu „vím, že nic nevím“. Ale nevzdávám to. Kdysi jsem chtěla studovat botaniku, jako malá zakládala herbáře a Klíč k určování rostlin vozila všude s sebou. Na Sicílii mé znalosti ale rozhodně nestačily. Vyrazila jsem i do Botanické zahrady, kde mě tehdejší pan ředitel Větvička nasměroval na paní dr.Skalickou, odbornici na středomořskou floru. Děkuji i mnoha klientům, kteří mi rozšířili znalosti., zejména pak paní Jítě z Jinců za laskavou pomoc s určováním nafoceného "materiálu".Paní Jitka má také fotogalerii na rajčeti,která mi také moc pomohla.

Sice je stále co objevovat, ale přece jen mám radost, když vedle všech těch oleandrů, ibišků, araukárií, opuncií a eukalyptů také poznám tecomarii, plumbago, cejbu pentandru  a další a další. Nechci nikoho ohromovat svými znalostmi (viz Sokrates), ale když se v Palermu nebo Monreale klienti ptají na jméno zvláštního stromu s trnitým kmenem, na jehož větvičkách rostou „chomáče vaty“, malý ješita ve mně se raduje, protože to ví. Je to právě ta ceiba pentandra, vlnovec pětimužný a ta vata není vata, ale vlákna zvaného kapok. A ptají se všichni.

 

ČERVENEC 2004 – SICÍLIE LETECKY

Pobyt u moře s výlety pro kolektiv – jeden z nejlepších typů zájezdu pro průvodce, ovšem pokud tento není placený jako delegát. Aby bylo jasno, proti práci delegáta nic nemám, stejně jako průvodce je při problémech první na řadě. Když se sejde výživná skupina, stěžující si od rána do večera, že je moc (málo) horko, jsou velké (malé) vlny, k večeři je moc (málo) zeleniny a v letovisku je moc (málo) živo, na konci pobytu i maxi asertivní delegát by si přál beztrestně vraždit.

Nicméně přiznám, že na oslovení delegát jsem mírně alergická, zvlášť po filmu Účastníci zájezdu, kdy někteří klienti nabyli dojmu, že na podobnou práci stačí Pamela. Paní delegátko mi také na poznávacích zájezdech říkají nováčci, cestující Regiojetem. Jistě, obdivuji stevardky (tak mi zatím nikdo neříká), které jsou schopny si zapamatovat najednou i 8 různých nápojů, ale přece jen…Zkrátka, průvodce NENÍ delegát.

A jelikož průvodce je zvyklý řešit na klasické poznávačce milion věcí současně, takový pobyt s výlety je pro něj něco jako dovolená. Kolektiv se ve volných dnech placatí u bazénu nebo na pláži, po večerech popíjí mochito a tančí. Leckde jsou k dispozici animátoři, nabízející lekce aqua aerobiku a  soutěže různé míry trapnosti. Nemohu říct, že by naši klienti byli z animátorů vždy nadšeni, protože opálení mladíci a slečny bývají dost vlezlí a ze všech sil se i přes jazykovou bariéru snaží přesvědčit dovolenkáře, aby se zvedli z lehátka a zapojili do akce. S Italy mají větší úspěch, Češi kolem padesátky mají o kolektivních akcích na povel své mínění, nechtějí se ztrapňovat, nebo se jim jednoduše nechce dělat cokoliv jiného, než odpočívat na lehátku, případně si číst nebo spát. Vím to ze zkušenosti, několikrát jsem animátorům musela vysvětlovat, proč mám tak „pasivní“ skupinu. Vzpomínám, jak jsem loni ve volném dnu zašla za klienty k moři v Baia Domizia, zda je vše v pořádku a jestli něco nepotřebují. Bylo před jedenáctou a podle programu vyvěšeného v hotelu začínalo v 11.00 cvičení na pláži. Urostlý animátor právě přesvědčoval jednu starší klientku, aby se přidala k několika obětem, které ulovil. Paní vypadala dost otráveně, takže mě uvítala jako svou spásu. „Prosím vás, řekněte mu, ať mi dá pokoj“.

Když pomineme animátory, nádherné letovisko pár kilometrů od Palerma CITTÁ DEL MARE mohu pro letní dovolenou jen doporučit. Ubytování hotelového typu (3 *- 4*) s polo nebo plnou penzí, transfer z/ na letiště, možnost organizovaných výletů do Palerma, Catanie, Cefalú, Monreale, do Trapani a Marsaly.

Své skupině jsem tehdy zařídila půjčení 4 aut a vyrazili jsme společně vnitrozemím Sicílie na Etnu. Už průjezd Palermem bez ztráty kytičky by si zasloužil řidičský doktorát. Říká se, že nejhorší řidiči jsou v Neapoli, ale to říkají ti, co nebyli v Palermu. Ze tří pruhů tam běžně vytváří čtyři až pět, neustále se mísí z jednoho do druhého a do toho spousta motorek a skůtrů. Většina aut má vzadu ve stejné výšce proláklinu přesně v místě, o které skůtry brzdí na semaforu. Sama už dávno neřídím (řidičák jsem odevzala DOBROVOLNĚ – ano, vím, jsem exot), přesto jsem soucítila s řidiči naší skupiny, kteří s vytřeštěnýma očima zastavili na prvním odpočivadle, jako by se domluvili, že se potřebují trochu uklidnit. Pak už cesta ubíhala v klidu, pokud pomineme dilatační spáry. Silnice ve vnitrozemí Sicílie vedou nad krajinou po desítkách mostů, které, stejně jako tunely, Italové stavět umí. S těmi spárami je to horší. Na cestu nedoporučuji žvýkačky a cucavé bonbony, jestli je nechcete spolknout.

K samotné Etně jen tolik, že výlet na ni lanovkou a terénními autobusy je zážitek, který k návštěvě ostrova patří, přestože cena se rok od roku zvyšuje (2016 – 52 euro). Na parkovišti jeden z půjčených Fiátků někdo trochu škrábl, obávali jsme se, že to bude znamenat odpočet z kauce. V půjčovně nad tím však velkoryse mávli rukou a vůbec to neřešili.

PRO KOLEKTIVY zařídí pobyt v CITTÁ DEL MARE na SICÍLII CK CICALA 

 

ČERVENEC 2004 – ŘÍM A JIH ANEB PŘI MLUVENÍ MÉNĚ HÝBAT

Většina CK vítá zpětnou vazbu. Chtějí vědět, jak byli klienti spokojeni s programem, ubytováním, dopravou, případným stravováním a samozřejmě s průvodcem. Ten chtě nechtě rozdá ke konci zájezdu anketní lístky s výše uvedenými otázkami a vyplněné lístky pak zase vybere. Postoj  průvodců k anketám se různí podle jejich naturelu. Znám kolegy, kteří ankety celé roky úspěšně bojkotují, znám takové, kteří je ze zásady nečtou. Většinu, mě nevyjímaje, ale hodnocení zajímá. Je potěšující číst pochvalná slova, vždyť je to ta nejlepší odměna za často stresující a vyčerpávající práci. O to víc však může slabší povahy rozhodit tvrdá kritika, do které se často promítnou osobní problémy autora. Průvodce při nejlepší vůli nemůže zaručit, že vše půjde jako po másle. Na cestách se toho může přihodit spousta, zvlášť v zemi, jako je Itálie. Neohlášené stávky, změny otvírací doby (a vstupného), vlastní pravidla pro návštěvu muzeí a galerií. Jak je možné, že studentský průkaz ISIC s mezinárodní platností nestačí v galerii Uffizi pro získání studentské slevy? Proč se během sezony několikrát změní vchod pro skupiny do kostela Santa Croce ve Florencii, takže skupina běhá sem tam? Přestože na začátku každé sezony trávím hodiny na internetu a snažím se získat ty nejaktuálnější informace, vše se uhlídat nedá. A to nemluvím o změnách ad hoc, ke kterým dochází úměrně k tomu, jak se sunete víc a víc na jih. Kapitola sama pro sebe jsou změny čísel odletových bran na římském letišti Fiumicino a čísel mol v Neapoli a na Capri. Tam je třeba být – slovy klasika – furt ve střehu. Ve finále pak ženete na poslední chvíli skupinu z bodu A do bodu B a je vám jasné, co bude napsané v anketě v kolonce „organizační schopnosti průvodce“. Cítíte křivdu a nemůžete s tím nic udělat.

Někdy jsou takové ankety celkem zábavné čtení, hlavně když se z nich dá poznat, k čemu odkazují a průvodce ví, že jejich autoři to nemysleli zle, spíš reagovali na situaci, která konkrétně je nějakým způsobem postihla nebo jim z ryze osobního důvodu vadila. To je i případ věty zmíněné v úvodu, jeden starší pán zkrátka nelibě nesl, že se při výkladu nechávám unést, rozkládám rukama a gestikuluji, inu jako nějaký Ital…

Jiný starší pán s holí zase doplatil na nabitý program a omezený čas na prohlídku Pisy. Přestože jsem na něj  cestou z parkoviště k šikmé věži několikrát čekala, tempo ostatních prostě nestíhal. Mám pro takové klienty pochopení, na druhou stranu nemůžu brzdit celou skupinu, která mě stejně dávno předběhne a pak netrpělivě čeká na nejbližší křižovatce. Dotyčný pán si prostě musel postěžovat, že:  „V Pise hnala a nepočkala na ostatní“  a já mu rozumím.   

ZÁŘÍ 2004 – SICÍLIE TŘEMI AUTOBUSY

Poslední zářijový týden, před námi cesta na Sicílii a na Zličíně natěšených 57 klientů. Pravda, když dorazil krásný nový autobus, někteří z nich při pohledu na nápis Capital Express Praha – Londýn na boku znejistěli a padl i dotaz, kudy tam vlastně pojedeme. Já znejistěla při zjištění, že autobus je patrový, v duchu jsem viděla členité severní pobřeží, kde jeden tunel střídá druhý a lampy v nich visí proklatě nízko…

Zpočátku cesta příjemně ubíhala, motor šlapal jako hodinky, klimatizace jela na plné obrátky…až k Paestu. Tam za mnou poprvé přišli řidiči s dotazem, kde tady opravují autobusy, že už nechladíme. Tak tady v tom rákosí vám, hoši, opraví akorát tak moped. Nic naplat, musíme dojet až do Messiny. Tam měl naštěstí jeden klient provdanou dceru a ta nám zjistila adresu opravny autobusů. Messina sice nebyla v programu, ale co naplat. Teď ještě zjistit, kde přesně opravna je. Náhoda přeje připraveným, na trajektu stál i policejní „anton“ s messinskou SPZ a nákladem vězňů. Slovo dalo slovo a my získali Follow me až na místo sjezdu z dálnice. Opravnu jsme našli v nevábném koutě u fotbalového stadionu. Na ulici špína, haldy odpadků a před námi tři hodiny čekání na opravu. Přece tady nebudeme stát na chodníku, pojedeme do centra Messiny tramvají, vedou tu koleje. Kde ale vzít jízdenky pro 57 lidí? Oslovila jsem čtveřici místních karbaníků vedle ve dvoře a hle, lístky sehnali během pár minut. Tohle na Itálii miluju, ať se děje cokoliv, vždy vám někdo pomůže.

Vyrazili jsme tedy místní tramvajkou do Messiny a zatímco účastníci zájezdu fotili slavný messinský orloj a katedrálu, já sháněla lepidlo na zubní protézy. V Paestu nám večer předtím servírovali bruschettu a dva starší klienti si svorně rozlomili protézy….  Lepidlo jsem sehnala a dodnes to považuji za své malé soukromé vítězství, protože jsem se vetřela mimo pracovní dobu do zubní ordinace a podařilo se mi obměkčit zubaře natolik, že mi věnoval zbytky vzorku, který tam měl.

Konec dobrý, oprava se povedla, autobus začal zase chladit. Bohužel radost nám vydržela  jen na půl cesty z Messiny do Syrakus. Z patra se postupně stal striptýzový klub, pánové šli do nátělníků, dámy trpěly v tričkách a ovívaly se vším co bylo po ruce. Teplota šplhala ke čtyřiceti.

Do Syrakus jsme dojeli kolem 22.00 večer s půldenním zpožděním oproti programu.  Rychlá večeře, ubytování a buona notte. Mě ještě čekalo pátrání po opravně a pronájmu autobusů.  Hned další den ráno jsem dohodla zajímavou šarádu. Náš autobus nás zavezl k archeologickému areálu Neapolis, poté odjel na opravu. Klienty, vracející se z prohlídky, čekalo překvapení v podobě dvou italských autobusů, které jsem objednala, protože patrový nebyl k dispozici. Nutno podotknout, že veškeré neplánované výdaje hradil majitel našeho patráku ze své karty….

Hrdost na dobře vykonanou práci mě opustila ve chvíli, kdy mi starší pán z mé skupiny oznámil, že v našem autobuse nechal léky, které musí brát každé dvě hodiny. Rozdělila jsem úkoly, italské autobusy odvezly skupinu do přístavu a zatímco se klienti kochali mořem, já s pánem sedla do taxiku a uháněla pro léky.

Odpoledne pokus číslo 2. Náš autobus byl opraven, vyjeli jsme směr Agrigento, kde nás čekala večeře a nocleh. Program stále zpožděn o půl dne. Netrvalo dlouho a scénář se opakoval, opět sauna a následný striptýz. To už jsem vytáčela číslo známého, který v Agrigentu vlastní opravnu a pronajímá autobusy, jestli nevyjde tohle, tak už nic. Naštěstí vyšlo, navíc po večeři jsme zamířili do Valle dei Templi, slavného Údolí chrámů, a program se konečně srovnal. Antické chrámy jsou v létě přístupné i po setmění, navíc krásně nasvícené. Vida, aspoň k něčemu byla ta rozbitá klimatizace dobrá.

Následující dva dny v Palermu a na severním pobřeží Sicílie nás opět vozily dva italské autobusy. Musela jsem působit jako blázen, když jsem na každou červenou přebíhala z jednoho do druhého, aby nikdo z klientů nebyl ochuzen o výklad. Ideální je k tomuto účelu trasa z centra Palerma do Monreale, několik kilometrů dlouhá rovná silnice. Bývá ucpaná od rána do večera, do toho ještě vyjíždějí místní z dvorů nebo postranních ulic, případně se čeká, až řidič před vámi nakoupí rybu nebo zeleninu u stánku na chodníku. Nikoho to nevzrušuje, jsou tam na to zvyklí.

Do třetice to s opravou vyšlo, na první benzince za Palermem se pak odehrálo dojemné setkání s našimi řidiči, klienti přenesli kufry zase nazpátek a po zbytek zájezdu  se už nic mimořádného nestalo. Je to už spoustu let, ale dodnes mám v paměti, jak v poklidu vše tehdy proběhlo. Jistě, našlo se pár brblalů, ale žádná hysterie se nekonala, lidé prostě chápali, že každý stroj se může rozbít. Byla jsem jim za to moc vděčná. 

HOTEL S BAZÉNEM 

Zní to lákavě, zvlášť v horkých letních měsících. Jsme sotva za Plzní a klienti už se vyptávají, jak je to s hotelovým bazénem inzerovaným v katalogu. Ale ano, je tam, ovšem přístupný v době, která se zrovna neslučuje s nabitým programem poznávacího zájezdu. V praxi to znamená, že zívající plavčík odstraní řetízek či provaz kolem deváté, kdy my býváme už hodinu na cestě k danému cíli. Když se zmoženi dojmy a vedrem vracíme kolem osmé, řetízek či provaz je zase na svém místě. Pokud se bazén zavírá v šest a náhodou se vracíme v 17.50, milovníci koupání vystřelí už v plavkách z autobusu a letí k bazénu. Převlékli se během pauzy na benzínce. Plavčík může pískat na píšťalku jak je libo, plavci nereagují na žádný z použitých jazyků a vždy, když se blíží jejich směrem, otočí se a plavou na druhou stranu. Získají tím několik cenných minut, protože ten dobrý muž to nakonec vzdá a než najde průvodce skupiny (mě), aby své klienty dostal z vody, dají se udělat další bazény. 

Podobně šalamounsky se dá obejít i zákaz vstupu do bazénu bez koupací čepice. Před lety v Agrigentu klienti nejdřív použili igelitové čapky do sprchy a když to neprošlo, přišli se svérázným řešením. Nikdy nezapomenu na vytřeštěný pohled majitele hotelu, když na hladině zaznamenal podivné špičaté objekty a přišel se podívat blíž.  Z jedné strany krauloval Výhodný nákup, proti němu plavala Billa, za ní Kaufland. Ital se nezmohl na slovo a já jen lituji, že jsem tehdy neměla mobil s fotoaparátem, protože něco takového se nevidí každý den.   

KVĚTEN 2005 - PRAZVLÁŠTNÍ CESTA ZA ENERGIÍ ZEMĚ 

Tak tenhle zájezd se mi z mnoha důvodů  navždy vryl do paměti. Byl NEJdelší – trval 17 dní a klientů bylo pouze 13. Partička, co simulovala roční pobyt na vesmírné stanici, má můj neskonalý obdiv. Klientela byla NEJpodivnější, ale myslím tím pouze jejich zaměření na energetické dráhy Matky Země, která v podstatě „připravila program“. CK Cicala, která zájezd zorganizovala, zařídila podružnosti – dopravu, ubytování a průvodce (mě). Program byl daný – od severu na jih Itálie jsme cestovali po místech, kde proudí silná energie Země. Na druhou stranu, kdy jindy bych mohla navštívit Belluno, Cittá del Castello nebo Gubbio, kam se moc nejezdí? Jako nepříliš praktikující katolička, které rozhodně nejsou cizí „věci mezi nebem a zemí po určitou mez mého omezeného poznání“  jsem nesmírně vděčná za možnost strávit skoro celý den v Assisi. Při klasických zájezdech je na toto úžasné město v italském kraji  Umbrie vymezen čas na procházku městem  a prohlídku dvou bazilik -  sv.Kláry a sv.Františka. Poustevna Eremo delle Carceri vzdálená 4 km od Assisi v kopci v programu nebývá také pro její složitější dostupnost. Turistické autobusy tam nemohou, převážet 40 lidí taxiky je nereálné, zbývá jít pěšky a na to je třeba čas. Já ho tehdy měla dostatek a zatímco se  skupina napojovala na energii u hrobu sv.Františka, vyrazila jsem do kopce k poustevně. Už jen cesta byla úžasná, natož samotné místo. Žádné davy jako v ulicích Assisi, stavba vytesaná do skály, složitý labyrint chodeb. A František tam byl. Určitě ne pro všechny, ale kdo má vzácný dar vnímat i mimosmyslově, mohl se přenést 700 let zpátky v čase a cítit jeho přítomnost…. Mystické místo, mystický zážitek.  

Energie ovšem může být i negativní a podle členů skupiny jí vůbec nejvíc bylo v Colosseu. Ti nejcitlivější si museli sednout, bylo jim na omdlení, jiní se "jen" necítili dobře. Jak by také ne, vždyť římské Colosseum je nazýváno "aréna smrti" a při krvavých představeních tam umíralo na tisíce lidí i zvířat. Stavba je to velkolepá, ale nasáklá utrpením. 

Za 17 dní jsme ujeli 4 200 km, projeli 9 krajů z italských 20, navštívili 17 měst a 3 státy (Itálii, San Marino a Vatikán),2  ostrovy (Capri a Ischii) a 1 sopku (Vesuv). Skupina meditovala na nejrůznějších místech, kde se shromažďovala silná energie Země - na louce, v kostele, u moře. Rozhodně nevšední zájezd v mnoha směrech. 

CO VŠECHNO SE DÁ ZAPOMENOUT 

Cokoliv, co nutně potřebujete, ať už pro práci, nebo pro osobní potřebu. Vybírám jen nejkřiklavější případy a přidávám způsob řešení. 

1 – desky  s odbavením zájezdu – seznam klientů, vouchery na ubytování, pojišťovací kartičky, rooming. Myslela jsem, že mě trefí šlak. Klienti v autobuse na Pankráci, mé černé desky A 4 asi doma ve Strašnicích. Nabízela se dvě řešení. Buď je doveze manžel a všihcni budou čekat, než se prodere pátečním provozem, nebo na Dolní Dvořiště pojedeme z Pankráce oklikou přes Strašnice. Řidiči budou nadávat, protože  před naším domem je málo místa a autobus tam nemá kde zastavit. Ponořena do chmurných úvah jsem zoufale hrabala v obří tašce a náhle se desky vynořily. Uf. 

2 – kabel k mikrofonu – samotná krabička je nanic, když nemám co čeho mluvit. Stalo se při zájezdu na Benátský karneval. Zachránili mě řidiči, přinesli náhradní, který se naštěstí shodoval se zdířkou. Pointa. Kabílek jsem měla, ale v boční kapse tašky ho přehlédla. 

3 – zrcátko – zdá se věcí podružnou, ale nutně ho potřebuji pro poloprobdělé noci v autobuse, kdy se na toalety u benzínky nahrne celý zájezd, případně i dva a více. Nejnutnější úpravy vizáže tedy provádím někde za stojany nebo za myčkou. Opět pomohl řidič, zapůjčil mi zpětné zrcátko i s obrovskými plyšovými  kostkami, které na něm visely coby talisman z cest. Musela jsem vypadat zajímavě – shrbená mezi kamiony, v jedné ruce řasenku, v druhé zpětné zrcátko. Bílé plyšové kostky s černými puntíky vypadaly jako malé pandy. Však jsem také vzbudila nelíčený zájem několika kamioňáků, zvyklých na ledacos. Poté, co jsem dokončila terénní úpravy, mi dokonce zatleskali. 

4 – deštník a sluneční brýle – typická dvojkombinace, která se naštěstí dá většinou rychle nahradit, zvlášť v italských městech, kde se při prvních kapkách vyrojí pouliční prodavači a nabízí turistům deštníky a  igelitové pláštěnky ve všech barvách duhy. S brýlemi to může být horší, zvlášť když jste náročnější na tvar a velikost. Jako světloplachá opravdu na prudkém sluníčku trpím, slzí mi oči a tmavá skla jsou nezbytná. V jednom zájezdu do Toskánska navštěvujeme krápníkovou jeskyni Grotta del vento v kraji Garfagnana. Je tam nádherná příroda, úzká silnice se vine mezi skalami a je třeba využít menší autobus místního dopravce. Při jednom z přestupů před pár lety jsem zjistila, že mé brýle zůstaly v našem autobuse a vrátit už se nelze. Řidič Leonardo byl naštěstí chápavý, nakonec už se mnou za ty roky zažil ledacos. Třeba když se mi zvedl v ostrých zatáčkách žaludek plný gumových medvídků a potupně jsem musela ven. Leonardo z toho měl legraci, klienti si kupodivu ani nevšimli, že zastávka není prvořadě pro jejich pohodlnější focení krás apuánských Alp, ale aby jejich průvodkyně za busem odlehčila žaludku. Zpět k brýlím. Městečko Gallicano, kde přesun z busu do busu probíhá, je malé a žádné specializované obchody tam nejsou. Naštěstí tak jako my máme vietnamské večerky, v Itálii mají čínské obchody se vším možným. Cestou k jeskyni jsme tedy k jednomu zajeli a třicet lidí čekalo, až si vyzkouším sluneční brýle. Nabídka nic moc, ale nedalo se nic dělat, spravilo to 10 eur a já si dovezla další brýle do sbírky.

5 - turista - noční můra všech průvodců. Mně se to přihodilo při odjezdu z hotelu v Ŕímě cestou na letiště. Prošla jsem autobus, 38 osob. Při cestě zpět už jich bylo správně čtyřicet. Odjezd plánovaný na 7.00, sedm právě bylo,  tak jsme jeli. Teprve v letištní hale mi došlo, že nikde nevidím dvojici, která se  dala těžko přehlédnout. Pán i jeho partnerka měli kolem 180 cm. Hlavou mi proběhl krizový scénář - nestihnou letadlo, budou požadovat kompenzaci, nové letenky, ach jé. To se nedoplatím. Naštěstí pro mě šlo o zkušené cestovatele, když náš autobus odjel bez nich, sedli na nádraží Tiburtina na vlak a přijeli na letiště Fiumicino včas. Nicméně během letu za mnou pán zašel s tím, že buď mu proplatím jízdenky, nebo se to bude řešit v cestovce. Upřímně jsem se mu omluvila a s velkým ulehčením zaplatila 2 x 5,50 euro. Pakatel proti tomu, kolik by to stálo, kdyby neodletěli...   

ÚNOR 2006 – ZOH  TORINO

Všudypřítomné heslo zimní olympiády v Torinu znělo Qui vive la passione, tady žije vášeň. Pěkné.  Za sebe dodávám, že věrným druhem vášně byl tehdy všudypřítomný chaos. Značení mizerné a mizející, dobrovolníci snaživí, avšak nanic. Většinu místních olympiáda nijak zvlášť nezaujala, jak jinak si vysvětlit, že ani nevěděli, kde je olympijský stadion, kam jsem se potřebovala dostat? Vzpomínám, že v tramvaji se rozproudila živá diskuse a každý nabízel svou verzi, který z městských stadionů je pro tuto slavnou příležitost přejmenován na olympijský. Zachránila mě až olympijská pochodeň, kterou jsem v jednu chvíli z tramvaje zahlédla (jdi za světlem). Takže za mě se Torino moc nepředvedlo, na druhou stranu třeba lední hokej, kam jsem vezla většinu klientů CK Slan Tour, Italům moc neříká. Faktem zůstává, že pro ČR byla tato olympiáda nezapomenutelná díky skvělé Kateřině Neumannové. 

Duben 2013 – ŘÍM DVA V JEDNOM ANEB ZÁZRAKY SE DĚJÍ 

Občas vedu zájezd pro farníky českých a moravských diecézí a je to vždy úžasné zkušenost. Klienti bývají milí, nenároční a drobné potíže, které se vyskytnou, řeší mávnutím ruky. Nač si kazit dovolenou a otravovat život ostatním? Pán Bůh má tyhle lidi rád a následující příběh je toho důkazem. 

Scházíme se na letišti v Praze, kam z Moravy postupně přijíždějí účastníci zájezdu. Někteří vlakem, jiní autobusem. Se všemi se vítám a odcházíme k odbavovací přepážce, do odletu zbývají necelé dvě hodiny. Náhle přibíhá pan farář se slovy : "Tak nám okradli paní N.“ Starší paní si na toaletě odložila pouzdro s doklady, penězi a letenkou a když si uvědomila, že ho nemá, na místě už nic nebylo. Nastal poplach. Vzala jsem ji o patro níž, abychom na policii nahlásily odcizení a zjistily, co se dá dělat. Bylo nám řečeno, že na náhradní doklad ji asi aerolinky nevezmou, nicméně to mám jít zkusit. Abych paní nehonila sem a tam, posadila jsem ji na lavičku naproti policii s tím, že zjistím potřebné a přijdu pro ni. Paní jen odevzdaně pronesla: "A já se na tu cestu tolik těšila. Celý život toužím vidět chrám svatého Petra ve Vatikánu a teď tohle“. 

Běžela jsem tedy opět do patra k přepážce aerolinek, kde mi jen potvrdili, co jsem předpokládala – pro odlet je třeba mít platný cestovní pas nebo občanský průkaz. Začala se mě zmocňovat nervozita, za chvíli zavřou chek in, musím opět dolů pro paní N a sama ještě nejsem odbavená. Odletět musím, čeká na mě 50 klientů. Přesně v tom okamžiku slyším znovu hlas pana faráře, tentokrát duní přes půl haly: „Paní N. chytla zloděje!“ Za ním se objevila přešťastná paní N a všem kolem líčila, co se stalo. Seděla smutně na lavičce, když si hned vedle ní přisedl vysoký chlap a malá dívenka mu podává černé pouzdro. Chlap ho otevřel, vzal peněženku a zkušeně začal přepočítávat její obsah. Paní N. nevěří svým očím, ale okamžitě jedná. Vytrhne mu pouzdro. To je moje, kde jste to našel? Zloděj zhodnotí situaci, něco zamumlá, peněženku i s penězi podá paní N a kvapně mizí i s malou učnicí zlodějského řemesla. 

A to je právě ta chvíle, kdy zásahla boží prozřetelnost. Ten člověk mohl z letiště odejít, mohl si sednout kamkoliv jinam, ale on si sedl ve správnou chvíli na správné místo – vedle své oběti a ještě naproti Policie ČR. 

Už jen tímto nevšedním zážitkem mi tento zájezd utkvěl v paměti. Navíc nevšední bylo i propojení jedné cesty s druhou.  20. dubna se z Říma vraceli poutníci do Prahy a ve stejný den z Prahy do Říma dorazili studenti. Celá dvojkombinace byla možná jen díky tomu, že obě akce pořádala stejná cestovka (CK Cicala), učitelé, s kterými se už dobře znám, byli ochotni jednu cestu absolvovat bez průvodce a stejně tak ochotně vyprovodil na letiště poutníky  jejich spoluobčan, který v Římě tehdy studoval bohoslovectví.  

TROPPO PRESTO – PŘÍLIŠ BRZY

….se dá přijet do cíle z mnoha důvodů, tím hlavním je kombinace zbytečně velké časové rezervy a prázdných silnic. Obecně se dá říct, že z Prahy do Benátek se odjíždí v 19.00,  do Florencie v 17.00 a do Říma  ve 13.00. Jak se jede dřív, může to dopadnout všelijak. Ne každý ocení budíček v 5.30 s tím, že aspoň se toho víc stihne. Sama jsem sova a vše před 7. hodinou ranní považuji za nekřesťanský čas.  

Že budeme na místě moc brzo se dá odhadnout už během cesty. Za ty roky, co jezdím poznávací zájezdy, se automaticky budím ve chvíli, kdy řidič sjíždí z dálnice k benzínce, ještě v polospánku beru po hmatu mikrofon a chraplavě oznamuji PAUZA. Když se dostatečně proberu, porovnávám čas a zbývající kilometry. Jak se řeší situace, kdy jsme ve tři ráno 20 kilometrů před Římem? Zažila jsem to několikrát. Dospává se na parkovišti, jenže vždycky se najde někdo, kdo chce vystoupit, ať už kvůli toaletám, nebo na cigárko (ano, ve tři v noci!). Pokud během cesty zjistím, že hrozí podobná situace, raději klienty předem informuji, protože jinak se z nitra busu po chvíli  začnou ozývat dotazy, proč nejedeme a co se děje.

Jisté nejmenované CK dříve využívaly ( a možná ještě využívají) brzkých příjezdů do měst k tomu, aby se vyhnuly placení za vjezd. Pokud je někde u Vatikánu náhodou zastavila policie, bránily se tím, že tzv.check pointy otvírají až v 8.00. To je pravda, největší suma se dá ušetřit v Pise, kde každý zájezdový autobus zaplatí 200 eur. Ovšem když se procházka po Náměstí zázraků s křtitelnicí, katedrálou a slavnou Šikmou věží stihne do 8.00, neplatí se nic. Na druhou stranu nejsou přístupné ani ty památky, takže tuto variantu lze brát spíš jako krátkou zastávku na cestě po Toskánsku pro studentské skupiny, které stejně se vstupy nepočítají. Osobně nelituji, vidět  zmíněné ikonické stavby bez obležení turistů, stálo za to.

BENÁTSKÝ KARNEVAL 2014 – PRŮVODKYNĚ NESTÁLA NA ULOŽENÉ SOUŘADNICI 

Miluji Itálii a mé povolání průvodkyně mi umožňuje jezdit tam často. Radovat se z krásné architektury, rozmanité přírody, moře a sluníčka. Pochutnávat si na prosciutto crudo a melanzane parmigiana, popíjet Nero Avola a Primitivo. Vypadá to na povolání snů. Jenomže do Itálie nejezdím sama, vozím tam klienty a ti mohou občas zautočit velice zákeřně. Cestovní kancelář na místě není a když jí přistane v poště záplava stížností na průvodce (podstatně dříve, než dotyčný vůbec dorazí do vlasti, máme internet v mobilu, že), musí stížnosti řešit. Průvodce pak dodá svou verzi a je to tvrzení proti tvrzení, zvlášť pokud je to první spolupráce obou stran, jako v tomto případě. Pak může být zároveň poslední. 

Zájezd na karneval do Benátek v roce 2014 bych pracovně nazvala VŠECHNO ŠPATNĚ, mezi přáteli, KDYŽ SE MÁ NĚCO PO…, TAK SE TO PO… Už počet účastníků 62 -  dával tušit průšvih. V době karnevalu jsou úzké benátské uličky přeplněny ještě víc než jindy, všechny skupiny procházejí tutéž trasu od baziliky san Marco k mostu Rialto. Je to v programu a ten se musí plnit, kdyby hrom bil. A taky že bil, ve 12.00 začalo pršet, pak bouřit a kolem 18.00, kdy se na nábřeží Riva degli Schiavoni shromažďovaly skupiny k odjezdu do Punta Sabbioni, už létaly blesky a v silném větru lehčí věci do moře. To vše za tmy, která situaci zhoršovala.  Prostě Boží dopuštění. Nejsem sama, kdo na to hrozné počasí vzpomíná, spousta kolegů průvodců co tam tehdy byla, také vylévala v únoru vodu z bot a ždímala rukávy. 

Přitom zpočátku se to nevyvíjelo špatně, do 12.00 jsem stihla klasickou procházku s výkladem, pro ztracené dvakrát zaběhla (a našla je), mobily jsou skvělá věc. Ráno z Punta Sabbioni má skupina jela do Benátek soukromou lodí, na které byl mikrofon, takže jsem celou cestu mohla povídat. Klienti dostali mapy města a navíc ušetřili proti městské dopravě. Jediné, co bylo třeba, bylo zapamatovat si přesně místo odjezdu. 57 klientů to večer také zvládlo, 5 bohužel ne. Ti se museli dopravit linkovou lodí (lístek jim byl proplacen z mé odměny). Chápu jejich zlost a potřebu se finančně zahojit na CK (někteří požadovali vrátit rovnou celou zaplacenou částku), co pochopit nedokážu, byly stížnosti, které někteří klienti do CK obratem zaslali. Vybírám ty nejvýživnější. 

1 - Průvodkyně nasadila ostré tempo, vláli jsme za ní po Benátkách a neměli čas na focení a nákupy 

2 - Průvodkyně byla suchá, nemůže být pravda, že nás večer hledala, my byli promočení 

3 - Měla nevýkonné zařízení a nebylo dobře slyšet 

4 - Na sobě měla hnědý kabát jako 90 % obyvatek města a nějakou kytku jako mávátko. Průvodci u nás v Olomouci nosí reflexní vesty a českou vlajku. 

5 - Mělo se odjet třeba už v 15.00 při tak špatném počasí. ( = klienti si často neuvědomují nerealizovatelnost návrhu – tj. obvolat VŠECHNY klienty, domluvit NOVOU hodinu odjezdu a nechat si od VŠECH podepsat, že se změnou souhlasí. Stačí jeden nesouhlas a máme tu stížnost na nedodržení slíbené doby pobytu.)  

6 - Myslím, že i ostatní by uvítali, kdyby se cestou zpátky\ zastavilo někde u obchoďáku, abychom si mohli koupit ručníky a suché oblečení. 

7 - Večer před odjezdem lodi jsme se před lijákem schovávali u přistavu pod střechou a volali paní průvodkyni, ze v tomhle počasi se nezvladneme přesunout, ale ona nam sdělila že lod odjede a hotovo. Tak sme šli k lodi, došli sme mokrý úplne komplet i přes pláštěnky a deštniky. (= co jiného jsem mohla sdělit, než že loď odjede? Linkový bus nebo letadlo snad čeká?)  

8 – Jsem velkým příznivcem moderních technologií, uložil jsem si tedy místo srazu do GPS. V určený čas průvodkyně nestála na uložené souřadnici. (mea culpa, mea massima culpa) 

9 - Někdo se stopovým zbytkem lidskosti by nabídl čaj a deku, ne tak naše průvodkyně. 

Pan  GPS zplodil elaborát na dvě stránky, kromě výše uvedeného podrobil drtivé kritice mé průvodcovské NEschopnosti a zakončil přesvědčením, že bych neměla provádět ani na dvorku před vlastním prahem. No řekněte, svěřili byste se do rukou někomu tak neschopnému, bez špetky lidskosti, kdo navíc nestojí v určený čas na uložené souřadnici? 

Nezastírám, že mě četba tohoto a dalších mailů dost sebrala. Nemám hroší kůži a bolí mě křivdy. Kdybych za sebou neměla čtvrt století práce průvodkyně, počítám, že by to byl můj poslední zájezd v životě. Je škoda, že málokdy napíší do CK také ti vděční. V tomto případě paní ruské národnosti, která si do Benátek v únoru vyjela v krátké koženkové bundičce a botaskách. Samozřejmě neměla nic na převlečení (jako ostatně většina autobusu, předpověďí počasí se zjevně neobtěžovali), věnovala jsem jí své náhradní suché ponožky. Čekala bych také dík od pána ukrajinské národnosti, kterému se podařilo v noci na benzínce nechat peněženku se všemi penězi a s manželkou a synem jel do Itálie bez jediného eura. Zařídila jsem jim loď zdarma (což by rozhodně nešlo v případně pravidelné linky) a ze svého jim půjčila 20 eur, aby měli aspoň na jídlo. Druhý den k autobusu dorazila příbuzná a dluh uhradila, to je v pořádku a já to udělala ráda. Nicméně zrovna v případě tohoto zájezdu by mi dost pomohlo, kdyby si oba klienti našli chvíli napsat do CK poděkování, mohla jsem se jevit v trochu lepším světle. 

Moje stanovisko? Pokud pominu hrubé nepravdy typu, že jsem nasadila ostré tempo a klienti za mnou vláli, nerealizovatelná přání typu horký čaj po 10 hodinách stání busu se studeným motorem a výdej 62 dek klientům, stejně jako zastávka u nejbližšího obchodního domu na trase Punta Sabbioni –Tarvisio ohledně nákupu ručníků a oblečení (v 22.00) , zbývá jako opodstatněná stížnost to, že jsem neodvezla z města na parkoviště 5 klientů z 62 a nárok na vrácení částky za nově zakoupený lodní lístek v ceně 7 E / osoba. 

Ke cti CK musím říct, že se snažila najít zlatou střední cestu a řešením nakonec bylo ponížení mé odměny o 1 000 Kč. Čert je vem, pro mě je to cena za zkušenost, kterou už nechci nikdy zopakovat. 62 lidí nikam nepovezu ani s megafonem, to mi za to opravdu nestojí. A že jsem byla suchá? Ale kdeže. Rukávy jsem ždímala také, starší semišové  kozačky nasáklé vodou jsem musela vyhodit a koupit si za 15 eur gumové holínky, v Tezenisu suché punčocháče. Jenže já si prostě i na krátký zájezd deku do autobusu a teplé ponožky beru vždycky. No nic, poučení pro příště – žijeme v době moderních technologií, musím si včas stoupnout na uloženou souřadnici. 

Květen 2014 – LAZIO A ROVNICE O MNOHA NEZNÁMÝCH 

Za jedno ze svých životních vítězství považuji úspěšné tažení do ředitelny gymnázia Přípotoční s požadavkem nahradit maturitu z matematiky jiným předmětem. Byli jsme tehdy humanitní třída IV.F a některým vážně hrozilo, že z matiky propadnou. Mně nejvíc, tudíž jsem využila daru výmluvnosti a v čele delegace nespokojenců vybojovala možnost nahradit vědu o číslech něčím stravitelnějším. V mém případě latinou. Ostatní se spokojili s občanskou výchovou nebo s angličtinou. Stala jsem se bílou vránou, protože od posledního studenta latiníka uběhlo deset let a vzápětí byly humanitní třídy na gymnáziích zrušeny. Jelikož přísedící mi dělala tělocvikářka a zkouška se omezila na memorování stejného textu o Galech, který se učil už můj táta (Galia est omnis divisa in partes tres…) a poutavého vyprávění obsahu seriálu Já Claudius v češtině, dostala jsem za jedna a prošla maturitou bez ztráty kytičky. Jakoby to bylo k něčemu kromě hrdého předložení výza svým potomkům. Hlavně že ta matika mi to nezkazila, radovala jsem se a domnívala se, že v budoucnu mi postačí zkontrolovat si účtenku ze samoobsluhy a vypočíst základ daně. Pak přišel zájezd, kdy jsem počítala a počítala a málem zavařila kalkulačku. 

Co že na tom bylo tak těžkého ke spočítání? Šlo o výběr peněz za vstupné po odečtení zaplacených záloh, které už 54 klientů zaplatilo před odjezdem. Bohužel všem byly zálohy napočítány stejně bez ohledu na fakt, že senioři a  děti do 18 let  mají vstup zdarma, studenti 18 – 24 (25, 26, jak kde) platí polovic. Navíc nešli všichni do všech tří objektů (Koloseum, Villa borghese, Vatikánská muzea) vybrané objekty a počty se různily i v rámci jedné rodiny. Přitom zálohy byly spočítány a zaplaceny pro celou rodinu dohromady. Modelový příklad: rodina XY má 5 členů – 2 dospělí, plná cena - vstup do Kolosea, Borghese a Vatikánu, budou doplácet,  1 seniorka - vstup zdarma do Kolosea a Borghese, část zálohy bude se vracet, 1 dítě - vstup zdarma do Kolosea a Borghese a Vatikánu, část zálohy se bude vracet , 1 studentka  - vstup za polovic do Kolosea a Borghese, bude doplácet. Postupně se přede mnou zjevila hydra o mnoha proměnných, která mi zajistila dlouhé hodiny bdění nad tabulkami, které jsem si rýsovala ve snaze se v tom vyznat. Konečně se hodily i různobarevné fixy, které vozím. Nakonec jsem to musela brát jméno po jménu a opravdu velmi jsem se snažila, aby ti, co přeplatili, dostali své peníze zpět. Zradil mě Vatikán, protože mi jaksi nedošlo, že 18 seniorů spadá současně do kategorie dospělých… a Vatikán poskytuje slevy pouze dětem a  studentům, seniorům nikoliv. Místo abych milé seniory zkásla o příslušnou částku, odečítala jsem jim zálohy jako u vily Borghese a Kolosea, kde vstup zdarma měli. Senioři byli samozřejmě ticho jako pěna  a ve výsledku jsem byla 1 800 Kč v mínusu. Naštěstí to nebyla jen má vina a  jako omluvu v CK přijali lahodná vína… Podotýkám, že když Itálie krátce po tomto zájezdu zrušila slevy pro seniory, vydechla jsem úlevou.

 

KDYŽ BĚŽÍ ČAS A TEČOU NERVY 

Eurovíkendy frčí. Letecká doprava šetří čas, hotely bývají velmi slušné. Svého času jsem pro známou CK vozila klienty do Říma a ze všehc průvodců  fasovala nevím proč ty nejhorší časy – odlet z Prahy v 6.50, odlet z Říma ve 22.00. Jistě, jde o úhel pohledu, pro klienty to naopak znamenalo takřka 4 plné dny v Římě. 

Začínala jsem v době, kdy bylo třeba tištěné letenky pro celou skupinu vyzvednout v cestovce a na letišti je předat. Ranní vstávání v 03.30 mi jistily tři budíky a stejně mě celou noc děsila představa, že zaspím a ze svého budu hradit zájezd padesáti lidem. S úlevou jsem proto přivítala posun k elektronickým letenkám a eurovíkendy se staly příjemnou rutinou. Až jednou se to zadrhlo. 

Místo oblíbeného Sheratonu 20 minut od letiště Fiumicino jsme byli ubytovaní v centru. Hotel skvělý, klienti nadšení, pobyt uběhl jako voda. Odjezd z hotelu byl naplánován jako vždy v 19.00. Z Sheratonu to bohatě stačilo, ne tak z centra města. Pro jistotu jsem zavolala dopravci a posunula odjezd na 18.30. V určený čas 48 klientů nastoupeno, zavazadla vyrovnaná v hale, autobus nikde. Volám dopravci a ten mi sděluje objevnou novinu: v Římě je právě dopravní špička, velký autobus to nestíhá, posíláme menší pro 32 osob. Na můj dotaz, co s těmi zbývajícími, radí objednat taxíky. Volám z recepce taxislužbu, mezitím přijíždí autobus, o kterém klienti ještě nevědí, že je malý. Všichni se hrnou ven a nakládají. Než stačím zasáhnout, vychází najevo, že zavazadla se vešla všechna, 16 klientů nikoliv. V nastalém zmatku, kdy si ti bez místa vytahují své kufry zase ven, mi řidič sděluje další „potěšující“ zprávu. Na letiště to nestihne tak jako tak, vezme nás na nádraží Ostiense, odkud pojedeme vlakem. Fajn. Dorážejí taxiky, cpu do nich 4 x 4 klienty, do posledního se vmáčknu také a uháníme na Ostiense. Tam platím a jako poslední dorážím do nádražní haly, kde nejdřív kontroluji čas odjezdu nejbližšího vlaku na letiště Fiumicino. Máme 7 minut, další jede za půl hodiny a to už je za hranou. Závěr – musíme jet. Stočím zrak ke kase a udělá se mi zle – mých 48 klientů tvoří dlouhatánskou frontu a pokladní nevzrušeně diskutuje s dvěma mladými Američany o římských památkách, které rozhodně musí vidět. S hlasitým sorry se vrhám  ke kase s dotazem, jestli můžu koupit hromadnou jízdenku. Pokladní blahosklonně kývne. Dávám klientům pokyn, ať se urychleně přesunou na příslušné nástupiště. Těch je tam dvanáct a vlak na letiště odjíždí …..správně, z dvanáctého. Zkrátím to, s jízdenkou dobíhám k vlaku současně s výzvou k ukončení nástupu. Kufr a sebe cpu do zavírajících se dveří a dalších 40 minut se klepu, jestli je šance letadlo stihnout, případně promýšlím řešení katastrofického scénáře. Přijíždíme na letiště, před námi je ještě asi dvěstě metrů chodeb. Jelikož vystupuji z posledního vagonu, skupina mi utíká dopředu. Na rozcestí zvolí směr vlevo, ovšem naše přepážka je na terminálu B. Nechám kufr kufrem, letím za posledními a z plna hrdla volám béé, béé!!! Zabralo to, skupina otáčí správným směrem a nakonec se celí schvácení rovnáme před naší přepážkou, kde personál  právě balí. Naštěstí se smiluje a ještě nás odbaví. Jde to ráz na ráz, detektory kovů v podstatě probíháme. Naštěstí tehdy ještě nebyly tak zpřísněné kontroly, takže se neřešily plné kapsy drobných a pásky v kalhotách. Zvonili jsme všichni. 

Když si tu situaci dnes přehrávám v paměti, musím se smát při představě, jak na výzvu Last call nedobíhá jeden nebo dva cestující, ale rovnou 49. Nakonec to dobře dopadlo, ale vzpamatovala jsem se až na Ruzyni. Celá ta akce byla úplně zbytečná, stačilo, aby Italové poslali autobus včas, vždyť ucpané silnice v Římě jsou běžná realita. Na druhou stranu jsem si ověřila, že jsem schopná jednat i v zátěžové situaci efektivně a věc vyřešit. Naštěstí za ty roky, co provádím, se podobné úlety nestávají často. Pokud zase někdy něco podobného nastane, vím, že přepnu do režimu Záchranka a mí klienti se promění v pacienty, které je třeba zachránit za každou cenu :)  

BENÁTSKÝ KARNEVAL 2017 - PANÍ PRŮVODKYNĚ BYLA ÚŽASNÁ

Benátky v únoru? Většinou zima, vlhko, mrholení, případně vytrvalý déšť a jako bonus acqua alta. Ač jsem se zařekla, že do Benátek na karneval v žádném případě, za nemocného kolegu je třeba zaskočit, to je bez debat.  Tentokrát vše vyšlo na 100% včetně počasí a hodnocení klientů bylo velmi, velmi hezké. Balzám na moji zraněnou duši (viz Benátky 2014) a velké zadostiučinění.

Kéž by se takto vydařila celá sezona 2017.

pokračování příště...