LUCEMBURKOVÉ
                                           

Ve 14.století  představovala Evropa vzájemně propojený organizmus, kterému vládlo několik silných dynastií. Jednou z nich byli Lucemburkové. Ve vysoké politice byli sice nováčky, ale od počátku 14.století jejich hvězda strmě stoupala. Vždyť z této dynastie pocházelo 5 římských králů:

Jindřich VII., Karel IV., Václav IV., Jošt  a Zikmund  a kromě Václava a Jošta  se zbylí 3 stali také císaři svaté říše římské.

Počínaje Janem  vládla dynastie Lucemburků české koruně a Svaté říši římské z Pražského hradu plných 127 let. Ne všechny jejich činy byly vždy morálně ospravedlnitelné, ale taková byla doba a jejich současníci se nechovali o nic lépe. Hluboká stopa po nich dodnes zůstává ve stavbách a uměleckých dílech, kterým se dodnes obdivujeme, a v politických dokumentech, kterými se i dnes můžeme inspirovat. Je skutečně obdivuhodné, jak silnou Evropu dokázali Lucemburkové vytvořit.

NEJSLAVNĚJŠÍ PANOVNÍK KAREL

Nebyl to jediný titul. Připomeňme si ty další: Římský císař, král český, německý, italský, hrabě lucemburský, markrabě moravský, poslední korunovaný král arelatský. Na vrcholu své moci byl panovníkem všech království svaté říše římské. Karel IV byl mnohostrannou osobností, byl nejen vládce, ale i rytíř, dobrodruh, stavitel, vzdělanec, strážce křesťanské víry. 

RANÉ DĚTSTVÍ VÁCLAVA-KARLA

První životní zkouška čekala kralevice Václava (ano, to bylo jeho původní jméno) již ve 3 letech, jako důsledek rodičovského sporu. V době časté nepřítomnosti krále Jana zasahovala do české politiky královna. Král se začal obávat, že manželka osnuje spiknutí a spolčila se proti němu s českou šlechtou. V únoru 1319, když Eliška se synem pobývala na Lokti, přitáhl k hradu s vojskem a žádal kapitulaci. Eliška odolávala, nakonec však musela brány otevřít a to ji stálo odloučení se synem. Sama byla odvezena na Mělník a vězení čekalo i na malého českého prince. Dva měsíce byl ani ne čtyřletý chlapec držen ve sklepě na Lokti. Pak byl na další tři roky převezen na Křivoklát a teprve ve chvíli, kdy začal mít pro Jana Lucemburského politickou hodnotu, ho poslal na vychování do Paříže. Tam strávil dalších sedm let.

MLÁDÍ VE FRANCII

Nerad Václav odjížděl s otcem do Francie, netušil ale, že jede na nejvýznamnější evropský královský dvůr, od konce 12.stol. vzorem všem ostatním. Otec si přál utužit spojenectví s francouzským královským rodem a nejsnazší cestou k tomu byl sňatek. Mladý Václav se měl oženit s Blankou z Valois, sestrou budoucího krále Filipa VI. Sedmiletí snoubenci byli oddáni v Paříži. Krátce před svatbou byl při biřmování přijal kralevic jméno Karel, po strýci, francouzském králi Karlovi Sličném, který se stal jeho velkým ochráncem a podporovatelem. Karel později vzpomínal na dobu strávenou u dvora svého strýce jako na šťastné období. Svého strýce miloval a pobyt u něj výrazně ovlivnil jeho kulturní a politické názory. Královna Marie, nevlastní sestra Jana Lucemburského, zase Karlovi nahradila maminku, se kterou se náš budoucí panovník už nikdy nesetkal.

Francouzští králové si velmi cenili vzdělání. Karel se zde naučil číst a psát a hovořit několika jazyky. S oblibou chodil v universitním taláru. Mluvil jazykem vlašským, tedy italsky, latinsky, francouzsky, německy, česky. Důležité bylo působení muže s ohromným rozhledem a jisté předrenesanční kultury – opatem Pierre de Rosiers, budoucím papežem Klimentem VI. Tento nesmírně vzdělaný opat a skvělý řečník zasvětil Karla do filosofie a teologie sv.Augustýna a sv.Tomáše Aquinského. Z nich Karel IV. vycházel ve své politické filosofii. Druhým Karlovým učitelem byl jeho prastrýc Balduin, arcibiskup Trevírský, bratr Jindřicha VII. Dá se říct, že právě on formoval politické názory mladého Karla.

Smrt Karla Sličného znamenala pro jeho synovce konec pohodlného a bezstarostného života. Nový král, Karlův nevlastní švagr Filip VI. k němu neměl  zdaleka tak vřelý vztah jako Karel Sličný. Nicméně dychtivý student nadále navštěvoval přednášky a vzdělával se na vyhlášené pařížské univerzitě, i když spíše příležitostně. Hlavním cílem pobytu Karla Ve Francii byla příprava na jeho budoucí státnické poslání. Později se sem několikrát znovu vrátil. V roce 1340 spolu s otcem zavítal  do Avignonu  a traduje se, že z této doby pochází známý zdvořilostní bonmot, kdy Karel řekl svému bývalému učiteli, nyní kardinálovi: “ ty budeš brzy papežem“. Peirre de Rosiers opáčil:“ Budu –li já papežem, ty budeš dříve císařem“. Pravdu měli oba.

ITALSKÉ DOBRODRUŽSTVÍ 

Roku 1331 bylo Karlovo vzdělání náhle ukončeno. Jeho otec Jan povolal syna do Itálie. Zapojil se totiž do italské politiky a budoval si na severu země vlastní državy, tzv.signorii. Čtrnáctiletý Karel mu v tom měl pomoci. Severní Itálie byla tehdy politicky velmi nestabilní, rozdělena na malé státečky, comuni, které spolu neustále soupeřily. Aliance se měnily a protivníci se neštítili ani vraždy jako prostředku politického boje. Karel to sám poznal v Pavii. Přijel sem na Velký pátek 12.3. 1331 a ubytoval se ve zdejším augustiniánském klášteře. Na neděle velikonoční bylo jemu a jeho družině podáno k snídani otrávené jídlo. Karla zachránilo to, že před svatým přijímáním nejedl. Později si všiml člověka v sále, který se vydával za němého. Na mučidlech však promluvil a prozradil strůjce atentátu – milánského vévodu Viscontiho.  Centrum lucemburské vlády bylo v Parmě, kam také Karel hned zamířil. Jan s Karlem sídlili v Parmě v biskupském paláci. O nějakou dobu později musel Jan odjet do Bavor za císařem Ludvíkem. Lucemburskou taktikou byla nejen spolupráce a podpora francouzských králů, ale i přátelství s císařem. To se vyplatilo, Ludvík Bavor Janovi potvrdil vládu v italské signorii a podobný úspěch mělo o rok později jednání s papežem Janem XXII. To se však nelíbilo některým mocným italským rodů, s podporou neapolského krále a bohaté Florencie zformovali protilucemburskou ligu. Karel byl jejich úhlavní nepřítel. Musel v takové situaci velmi rychle dospět, protože se blížila i jeho první bitva.Bylo mu 15 let a musel velet tisícovkám vojáků. 15.6.1331 začalo povstání proti lucemburské vládě, vojáci začali vyvražďovat Lucemburkům přátelsky nakloněné obyvatelstvo. Po bojích v Bresci nepřátelé obléhali hrad san Felice u Modeny. Karlovi bylo 16 let. Vydal se hradu na pomoc s oddílem asi 200 rytířů a 000 pěšáků. V předvečer bitvy byl pasován na rytíře a sám pasoval některé své věrné. Na den sv.Kateřiny se odehrálo rozhodující střetnutí. Karel bojoval statečně, dokonce pod ním padl kůń. jeho vojsko zvítězilo a Karel pak po celý život sv.Kateřinu oddaně uctíval.  Z Itálie odjel stejně jako otec Jan koncem léta 1333. Odchod Lucemburků z apeninského poloostrova znamenal i faktický konec vlády Lucemburků v severní Itálii

KAREL A SPRÁVA ČECH

V lednu 1333 se česká šlechta vypravila do Merana a nabídla Karlovi, aby se vrátil a ujal se správy země. Otec stále na cestách. Kralevicovi bylo 17 let. Nabídku přijal. Cestou se zastavil na Zbraslavi, u hrobu své matky Elišky Přemyslovny. Maminku neviděl od svých sedmi let. Do Prahy se vrací s rozsáhlým doprovodem a oblečen podle poslední módy. Hrad je v dezolátním stavu, Karel se ubytoval v domě U kamenného zvonu. Král jeho postavení legalizoval dodatečně udělením titulu moravského markraběte. Téměř slepý král ustanovil syna spoluvladařem.

Karlovy počátky v Čechách nebyly snadné. Přesto, že ho česká města srdečně vítala, musel se zorientovat v novém prostředí, obnovit znalosti češtiny a prosadit si své postavení dědice českého trůnu. Oporu viděl nejen v současném králi, svém otci Janovi, ale zaštiťoval se i přemyslovskou tradicí, na niž otevřeně navazoval.

Ve svém latinsky psaném životopise Vita Caroli Karel své počátky v Ćechách líčil záměrně dramaticky, aby vynikly jeho zásluhy o rozkvět českého království. Nejprve se pustil do stavby nového královského paláce, asi i proto, aby v něm mohl ubytovat svou ženu Blanku z Valois. Ta však dorazila ještě před ukončením stavby. Karel měl spoustu práce s restitucí královského majetku a musel také řešit problémy na mezinárodním poli – schylovalo se k válce mezi Lucemburky a Ludvíkem Bavorem. Šlo o tyrolské dědictví a oba rody o něj měly eminentní zájem. Lucemburkové se však válce vyhnuli obratným jednáním s polským králem Kazimírem.

Pak ale dostal Karel naléhavou žádost o pomoc od svého bratra Jana Jindřicha. Ten vyženil Tyroly a Korutany, ale podcenil starší manželku, která se rozhodla chotě zbavit a spojila se proti němu s tyrolskou šlechtou a Ludvíkem Bavorem. Karel vyrazil do Tyrol bratrovi na pomoc. Korutany byly sice ztraceny, Tyroly prozatím uhájeny.

Roku 1337 se Karel vrátil na Moravu a posléze i do Čech. O 3 roky později musí znovu do Tyrol, Markéta  Pyskatá spolu s tyrolskou šlechtou zosnovala spiknutí proti Lucemburkům. Nitky v pozadí ovšem tahal Bavor. Po dosažení rozvodu Markétě poslal nového ženicha, vlastního syna – Ludvíkya Braniborského. Tím Lucemburkové ztratili nadobro nárok na Tyroly. Spor mezi Karlem a Bavorem vyvrcholil v roce 1346, kdy se Karel nechal zvolit římským králem. Na jeho straně stál jeho bývalý vychovatel, papež Kliment VI. Pak do vývoje zasáhl jeden  z vleklých konfliktů – stoletá válka. Z Francie přišla zpráva, že Angličané obsadili Normandii a Filip VI začal povolávat své spojence. Došlo i na oba Lucemburky. 6.8.1346 pak došlo k osudové bitvě u vesnice Crésy, v níž našel smrt i český král Jan Lucemburský. Údajně vydal i rozkaz, aby se během bitvy Karel  dostal do bezpečí. Sám si zvolil konec typický pro středověkého válečníka – smrt na bitevním poli.

Cesta zpět do Čech nebyla bez problémů, některá území musí projít i v přestrojení za panoše, takže domů dorazil až v lednu 1347. Ve svých 31 letech se Karel stává českým králem. Pro tuto příležitost dal zhotovit novou královskou korunu a sepsal také korunovační řád, inspirovaný řádem francouzským, německý a zřejmě i přemyslovským. Svatováclavskou korunu přijal z rukou arcibiskupa Arnošta z Pardubic.  Koruna byla vyzdobena nejkrásnějšími kameny, chráněna speciální papežskou bulou a český král s ní nemohl manipulovat podle libosti. Snad se chtěl vyhnout situaci, kdy jeho otec Jan Lucemburský české korunovační klenoty zastavil. Karel nechal do svatováclavské koruny zasadit trn z koruny Kristovy. Můžeme se jen domnívat, nakolik v tomto gestu hrála roli Karlova zbožnost a nakolik kalkul. Pozemskou moc svěřenou Bohem a odvozovanou od Boha si nárokoval už císař Justinián v 6.století…

Český panovník si napříště měl korunu půjčit od sv.Václava a také za půjčení slušně zaplatit. Platba šla svatovítské kapitule. Panovník tudíž nebyl majtelem koruny, ta vlastnila sama sebe. Kameny i perly mají symbolický a duchovní význam. Perly jsou vnímány jako symboly křesťanské víry. Karel se inspiroval obrazem Nebeského Jeruzaléma. V Apokalypse. Barvy dalších kamenů – modrá je barvou naděje, červená barvou krve a oběti Krista, ale i symbolem královského důstojenství.

NA CESTĚ ZA CÍSAŘSKÝM TITULEM

Karel je znovu na cestě, tentokrát na výzvu papeže, aby vystoupil proti Bavorovi. Cesta ze středních Čech do Tyrol nebo Itálie znamenala i náročné překonání alpských horských průsmyků. Výprava úspěšná nebyla a Karel si napříště umínil, že těžiště jeho moci bude nadále v českých zemích. Věčný spor s Bavorem se vyřešil císařovou smrtí v roce 1347. Novým protikrálem se stal Gunter, ale i ten zanedlouho zemřel. Karel považoval smrt svých protivníků za nebeské znamení o svém vyvolení. 

V roce 1354 Karel dospěl k názoru, že nastal čas pokusit se získat císařskou korunu. Na den svatého Václava  vydal rozkaz k jízdě do Itálie, Cestu zahájil ze Salzachu, z tzv. Nových Čech. Postupoval poměrně pomalu, cesta přes alpské průsmyky byla náročná. V říjnu panovník s doprovodem dorazil do Aquileie, kde se setkal s nevlastním bratrem, patriarchou Mikulášem.  Ten zde mimochodem nebyl zrovna oblíbený. Karel tu dostává  dobrou zprávu, dozvídá se, že zemřel  milánský arcibiskup Giovanni Visconti, zásadní odpůrce jeho korunovace. Cesta do Lombardie byla volná. 6. ledna 1355 byl Karel  v Miláně korunován lombardskou korunou na krále lombardského. Karel pak přebýval v Pise, kde očekával říšské a české vojenské oddíly a královnu s arcibiskupem, ti dorazili v únoru 1355 

Pisa vždy patřila k městům ghibellinským, tedy těm, která stranila císaři. Ve zdejší katedrále na Piazza dei miracoli jsou uloženy ostatky Karlova děda Jindřicha VII.Lucemburského, kterým se vnuk nezapomněl poklonit. Později za doprovodu arcibiskupa Arnošta z Pardubic a přibližně       25 000 jezdců do města dorazila i Anna Svídnická. Cesta pokračovala dále na jih. O zeleném čtvrtku 2.4. 1355 na Monte Mario, před kostelem sv.Maří Magdaleny Karel rozbil ležení. Oficiálně papeži slíbil, že ve Věčném městě se zdrží jediný den pouze na korunovaci. Delší pobyt už by mohl být vnímán jako zásah do svrchovanosti papežského státu. Chytrý Karel si věděl rady. Aby mohl navštívit  místa, která toužil spatřit, s tichým papežovým souhlasem vstoupil do města už ve čtvrtek jako host kanovníků svatopetrské baziliky. O půlnoci vstal a zahájil velkopáteční pouť po významných římských bazilikách. Nejdéle zůstal „za hradbami“, bazilice san Paolo fuori le mura. Odtud již  nejel na koni, ale šel pěšky jako obyčejný poutník. Navštívil lateránskou baziliku, první sídlo papežů. Poklonil se relikvii z obřezání Páně, kapce krve v křišťálové nádobce, dotkl se stolu, na němž Kristus s apoštoly naposledy večeřel. Zde Karel přijal darem třísku z tohoto stolu. Jeho cesta vedla do čtvrté největší baziliky v Římě SM Maggiore a největší ze všech zasvěcených Panna Marii. Pár kroků odtud v kostele santa Prassede se dotkl sloupu, u něhož byl bičován Kristus. Po setmění se vrátil do kláštera san Silvestre in capite, kde se uchovávala hlava sv.Jana Křtitele. Po třicetihodinové pouti se Karel vrátil k bazilice sv.Petra a vstoupil do papežského paláce. Zde se najedl a napil, trochu si odpočinul a až pak se představil těm, kteří ho přišli pozdravit a přijal zástupce římského senátu. 

Pak se Karel vrátil do svého ležení, aby se připravil na korunovační obřad. Cesta byla velmi zdlouhavá, protože průvod stovek představitelů šlechty, církevních hodnostářů, hrabat, rytířů, prelátů pokračoval městem až ke svatopetrské bazilice a – jak se zmiňují dobové kroniky -  „byl vítán Římany a převelikým množstvím lidu ze všech končin světa“ 

V bazilice před hrobem sv.Petra padl král na tvář a byly nad ním proneseny litanie. Pak již s královnou Annou přistoupil k oltáři, kde byl pomazán na pravé ruce a mezi lopatkami a pak položil na jeho hlavu korunu. Tím okamžikem se Karel stal římským císařem. U svého jména začal používal číslovku IV, aby zdůraznil předky z rodu Karla Velikého. Následovalo podepisování řady listin. Pro české země byla asi nejdůležitější inkorporační listina, která určovala panství v Horní Falci a práva českého krále, která tam může užívat.  Po obřadu projeli císař s císařovnou na bílích koních městem k Lateránu. Doprovázel je jásot obyvatel, mnoho pánů bylo pasováno na rytíře, mnozí dalšíí obdrželi od císaře významné řády a prebendy, jak to bývá zvykem. Po slavnostní hostině opustil císařský pár s doprovodem brány města a nocoval za hradbami. Slib papeži nový císař dodržel. Druhý den po návštěvě blízkéh Tivoli Karel z Říma odjel.

Cesta na sever nebyla bez potíží a nebezpečí. V Pise se zrovna do sebe pustily znepřátelené rodiny, na radnici vedle paláce, kde císařský pár nocoval, vypukl požár a Karel s Annou a jejich doprovod mohli být rádi, že zachránili holé životy, protože na poslední chvíli unikli z domu jen v nočním prádle. Vypukl chaos, Karel musel hájit život se zbraní v ruce. Po urovnání zmatků byli iniciátoři vzpoury pověšení a město samo zatíženo vysokou pokutou. Nicméně Karel si mohl udělat jasný obrázek o tom, co by ho čekalo v rozbouřené severní Itálii. Přestože ho přítel Petrarca již v Římě a pak na návštěvě v Praze vzletnými slovy vybízel k obnovení slávy římské říše v jejím někdejším starověkém rozsahu, Karel je pragmatik a ví, že to nedokázal děd ani otec, situace v italských městech je příliš komplikovaná.

15.8.1355 byl císařský pár s velkou slávou konečně uvítán v Praze. V příštích dnech Karel oficiálně navštívil Karlštejn a uspořádal tam oslavu pro císařovnu Annu. Bylo také rozhodnuto, že ve Velké věži, tehdy ještě nedokončené, budou uloženy říšské klenoty a insignie moci.  Hrad tím získal na významu a když se tam pak opravdu císařská koruna dostala, mohl být považován za jakési duchovní centrum římské říše. 

Jisté je, že Karel patřil k málu středověkých vládců, kteří měli všechny koruny císařství - lombardskou z Milána, německou z Cách a burgundskou z Arles. Tehdy se svatá říše římská skládala z Německa, Itálie a Burgundska.

A začaly všední dny. Karel také narazil, a to u českých pánů, kteří odmítli přijmout nový Karlův zákoník Majestas Carolina. Nechtěli být vázáni psaným zemským právem.Obratný císař nechtěl otevřeně přiznat prohru a prohlásil raději, že zákoník shořel…Nebyla to pravda a zákoník se stejně používal neoficiálně. Naopak dobře probíhala příprava říšského zákoníku – zlaté buly Karla IV. Zákoník upevňoval moc českého krále ve svaté říši římské byl schválen v roce 1356 v Metách.

Volbou římský král nedostával na území říše žádné nové území ani hlavní město k dispozici, kam se mohl přesídlit. Z toho vyplývá, že se posouvala centra správy říše podle toho, odkud dotyčný panovník pocházel. V době Karlově je to Praha, odkud císař vládne. Pražský dvůr zastupoval úlohu reprezentace i výkonu vlády české i říšské. Složení Karlova dvora bylo velmi proměnlivé. Existoval dvůr malý, velký a slavnostní, kterého se mohlo účastnit i přes 300 osob.K nim je třeba připočíst početné služebnictvo. 

Karel se snažil ke dvoru získat schopné a užitečné spolupracovníky. Zmiňme aspoň dvě osobnosti: první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic pomáhal Karlovi s počátky činnosti na universitě a byl jejím prvním kancléřem. Další osobností byl olomoucký biskup Jan ze Středy, dlouholetý Karlův kancléř, který spravoval jak říšskou tak českou administrativu. Právě on se podílel na formulaci většiny Karlových výnosů  a nařízení. Dá se předpokládat, že mnohá politická rozhodnutí pocházela od těchto intelektuálně vyspělých mužů. Karel často v Praze poskytoval církevní prebendy lidem, o jejichž příchod ke dvoru stál. Panování Karla IV spadá do doby, kdy se politika domlouvala na osobních setkáních panovníků, proto byl Karel IV velmi často na cestách. Svou přítomností na různých místech v říši tak posiloval autoritu římského krále a císaře.

Velkou sumu peněz poskytl pro volbu říšským králem Karlovi jeho prastrýc Balduin v roce 1346. Suma byla tak veliká, že byl Karel nucen zastavit mu Lucembursko a některé državy své dynastie na západ od Rýna. Na radu Balduina hledal Karel své spojence v řadách porýnských knížat.

Německá historiografie Karlovi někdy vyčítá, že se k říši choval macešsky, upřednostňoval Čechy a Prahu. To je velký omyl, stačí sledovat cesty, které Karel podnikal po říšských územích, časté pobyty v Norimberku, který za jeho vlády vzkvétal a stal se nejvýznamnějším politickým centrem středvěkého Německa, i v dalších městech.

V Norimberku se také narodil jeho syn Václav, budoucí český král Václav IV, a pokřtít ho Karel dal v kostele sv.Sebalda. Temnou stránkou je norimberský pogrom na židy, bylo jich zde zabito na 500 a na náměstí vypálena synagoga. Na jejím místě dal Karel vybudovat kostel Frauenkirche. Německá historiografie Karlovi často vyčítá, že „své“ židy v českých zemích chránil, ty říšští pro něj nebyli až tak důležití a spíše těžil ekonomicky z jejich pronásledování. Toto je ovšem velmi zúžený názor, protože celý středověk je ať už otevřeně nebo skrytě zaměřen proti židům. Když v pol.14.st. do Evropy přišla morová epidemie, zoufalí lidé hledali viníky, našli židy. Vznikla fáma o tom, že otrávili studny a prameny, aby se zbavili křesťanů. Marně papež Kliment VI. i císař volali po rozumu, vždyť židé umírali na mor stejně jako křesťané, ale v té rozjitřené atmosféře nemohli být vyslyšeni.

Karel IV. správně přikládá Braniborsku velký význam jednak proto, že od roku 1356 dle jeho Zlaté buly, která platila až do roku 1806, bylo jedním ze 7 kurfiřtů, kteří volili císaře Svaté říše Římské. Kurfiřti byli 3 církevní arcibiskupové a 4 světští vládci, přičemž jedním z nich byl král Čech a dalším markrabí Braniborský.  Dále Karel IV. správně odhadl význam Braniborska jakožto významného geopolitického území, protože právě později se stalo Braniborsko geopolitickým jádrem Pruska a Německa. V rámci Českého státu bylo v letech 1373-1415 Braniborsko udělováno v léno příslušníkům vládnoucí Lucemburské dynastie. Ovšem  roku 1402 část území známé jako Nová marka koupil Řád německých rytířů a v roce 1415 Václav IV.  ztrácí  zbytek Braniborska, který kupuje Fridrich I. Hohenzollern.    

KAREL BUDOVATEL 

Karlovo budovatelské úsilí dodnes ovlivňuje život v českých zemích, především pak v Praze. Snad žádné jiné stavby v sobě neskrývají tolik poselství pro budoucí generace.Karel IV stavěl hrady, zakládal kláštery a naplánoval nové město v Praze. Přitom nebyl jen mecenášem. Nejspíš také vytvářel ideovou koncepci včetně hradu Karlštejna nebo svatovítské katedrály. Stejně tak pečlivě a promyšleně rozvíjel soustátí koruny české. K českém království a moravskému markrabství se postupně připojila Horní a Dolní Lužice, slezská knížectví, Lucembursko, Branibory a tzv.Nové Čechy v severním Bavorsku.

Zejména první léta vlády Karla IV probíhala v duchu horečného budování rodové základny. V říši měl totiž poměrně slabou pozici a proto se rozhodl opřít svou moc o rodové země. Bylo to správné rozhodnutí, protože titul římského krále nezajišťoval svému držiteli téměř žádný majetek nebo finance. A vysoká politika se nedá vést bez peněz. Tenkrát jako dnes. Peníze mohl Karel získat pouze stabilizací ekonomiky českého království.

V roce 1348 Karel započal většinu svých zásadních projektů. Nejdůležitější bylo ovšem budování soustátí zemí koruny české a to tak, že k českému království přičlenil jiné země, které Lucemburkové drželi stejně jako drobná území v říši., zejména v severním Bavorsku tzv.Horní Falc a později Braniborsko. Politický a hospodářský význam daných území byl značný. Při pohledu na mapu zemských stezek je zřetelné, že Karel IV se pokoušel rozšířit svá území právě kolem nich. K Horní Lužici, získanou otcem, Karel postupně přičlenil i Dolní. A nakonec i braniborské markrabství. Mít obchodní cesty pod kontrolou bylo pro panovníka strategicky důležité. Přinášelo to zisky v podobě cla, a zajištění bezpečnosti na stezkách podporovalo domácí ekonomiku, jak export, tak import.

Po sňatku s Annou Falckou začal Karel scelovat území mezi Čechami a Norimberkem. Pro toto celistvé území se vžil název Nové Čechy. Samotný Norimberk měl pro Karla klíčový význam. Jezdil tam často a rád, poblíž si dal vybudovat hrad Lauf a dal ho vyzdobit znaky českého království – dvouocasým lvem a sochou sv.Václava. Bohužel smrtí Anny Falcké i nově narozeného syna ztratil k Falci český král jakákoliv práva. Karel situaci vyřešil v roce 1353 koupí většiny zmíněného území od falckrabat rýnských. Karel byl skvělý hráč a obratný diplomat se schopností improvizace. Pokud původní plán ztratil na zajímavosti, hledal nové možnosti a lepší řešení.  To platí právě o jeho územní expanzi. Když se objevila možnost získat braniborské markrabství, Karel opustil majetky v Horní Falci a využil šance. Tím také získal kurfiřtský hlas.

Právě Karel začal důsledně používat název Corona regni Bohemiae, který měl vyjadřovat vzniklý státní útvar.To se promítalo  i ve skutečnosti, že kdo přísahal věrnost českému králi, přísahal současně i věrnost české koruně.

Hlavní pozornost věnoval Karel Praze, kterou si zvolil za svoji rezidenci. Karlův královský palác byl postavem na zbytcích románského paláce přemyslovských králů. Nová budova byla pohodlná a důstojně reprezentovala královskou moc. Za stavebním návrhem ovšem zcela jistě stál i pražský arcibiskup Jan z Dražic. Svědčí o tom inspirace nejvýstavnějším palácem Evropy, papežskou rezidencí v Avignonu. Jan Z Dražic ve městě strávil 10 let. V tzv.karlovském podlaží jsou místnosti zaklenuté žeberními klenbami s jednoduchými svorníky. Palác měl 5 podlaží, byl románský, Karel ho využil. V jednom podlaží byly běžné gotické klenby, další mělo plochý strop – tam je dnes Vladislavský sál.

Přemyslovci dlouhé roky usilovali o zřízení samostatného arcibiskupství, ale neuspěli. Až Jan Lucemburský přesvědčil Klimenta VI. , aby povýšil pražské biskupství na arcibiskupství. Bylo to velké vítězství, protože dosud spadaly české země pod mohučského arcibiskupa, který měl také korunovat českého krále. Románská bazilika postavená v 11.st už nestačila. Jan i Karel chtěli mít v Praze takovou katedrálu, jako vídávali v severní Francii. Vysokou, monumentální, dominantní. 1342 přivedl Karel z Avignonu Matyáše z Arrasu. Matyáš začal věncem kaplí v dnešním závěru katedrály a doslova jimi obestavoval bořenou baziliku. Na jeho dílo navázal 23 letý Petr Parléř, který přišel do Prahy v roce 1356.

Karel IV. Si velmi zakládal  na sebereprezentaci a to i s ohledem na budoucí generace. Některým stavbám, které Karel založil, dal i vlastní jméno.Královské hrady většinou měly obrannou funkci, ale také reprezentovaly moc a význam panovníka. Tato tzv.presencia corporalis, neboli tělesná přítomnost, byla důležitou formou ovládání lidí i prostoru. U nás to byl nejčastěji sv.Václav, pevně spojený s Čechami. Jindy to byl český erb s vyobrazením dvouocasého lva. Erb mohl být malovaný nebo vytesaný.Vždy připomínal českého krále a české země. Někdy jej doplňovala říšská orlice jako znak císařova titulu. 

Jméno Karla nesou mnohé stavby, které založil. Jedná se třeba o Monte Carlo, které založil v mládí poblíž Luccy, Karlovy Vary, hrad Kašperk nebo hrad Karlskrone, který založil v roce 1356 poblíž Plzně. Toto jméno se ovšem neujalo a dnes se používá název hory, na které stál – Radyně.Císař Karel IV. osvobodil městečko Starou Plzeň od všech robot za pomoc, kterou občané museli při výstavbě hradu poskytnout.

KARLŠTEJN

Hrad Karlštejn byl založen 10.3. 1348  a původně budován jako typické středověké soukromé sídlo panovníka, určení stavby se později změnilo a byla vybudována promyšlená rezidence s poměrně komplikovaným uměleckým programem výzdoby. Každá ze tří hlavních částí  - císařský palác, Mariánská věž a Velká věž – měly nejen svou praktickou funkci, ale také svůj symbolický význam. Ke změně v určení stavby došlo pravděpodobně ve chvíli, kdy už bylo jasné, že se Karel IV stane římským císařem. Z Karlštejna vznikla obrovská nedobytná pevnost,  státní trezor pro úschovu říšských korunovačních klenotů, důležitých státních listin a dokumentů. Koruna císařů byla nejvýznamnějším předmětem, který byl na Karlštejně uložen od roku 1355. Hrad se stal tehdy duchovním středem Evropy, protože ten, kdo vlastní korunu Karla Velikého, má moc nad celou Evropou a titul Monarcha mundi.

Hrad byl od počátku rozdělen na pět částí.Hradní studna je hluboká 80 metrů. Vyhloubili ji kutnohorští havíři, na vodu ale nenarazili. Nakonec bylo nutné štolou do studny přivádět pitnou vodu z potoka v podhradí. Druhou částí je budova purkrabství, třetí císařský palác, čtvrtou kaple Panny Marie a Mariánská věž a pátou Velká věž. Nejzachovalejší částí hradu jsou prostory v Mariánské věži. Je zde kaple sv.Kateřiny, vyzdobené polodrahokamy achátem, ametystem a jaspisem a sloužila jako soukromá modlitebn panovníka. Ostatně jeden z nejzdařilejších portrétů císaře a jeho manželky Anny Svídnické je právě zde nad vchodem. V kapli svatého kříže byly uchovávány ostatky svatých, které shromážil Karel IV a také říšské insignie, poklad nevídané ceny.Rozsáhlý cyklus obrazů světců který představuje Nebeský Jeruzalém a také Kristovo vojsko tvořené svatými.

NOVÉ MĚSTO PRAŽSKÉ 

Projekt Nového města dodal Praze zcela nový rozměr. Karlovo vizí bylo vytvořit z pražského souměstí novou moderní metropoli svaté říše římské, která by byla splu s Římem, Konstantinopolí a papežským Avignonem jedním z nejdůležitějších center křesťanské Evropy. 

Nové město bylo navrženo velkoryse. Široké ulice, tři velká náměstí – Koňský, Senovážný a Dobytčí trh. Poslední z nich, dnešní Karlovo náměstí, je se svými 80 hektary jedním z největších i současné Evropy. Výstavba kostelů i měšťanskýhc domů probíhala velmi rychle. Všichni, kdo získali stavební parcely, museli do měsíce zahájit stavbu a do 18 měsíců pod hrozbou trestu ji měli začít trvale obývat. Karel také nařídil přesunout sem hlučná nebo zapáchající řemesla jako byli kovotepci, jircháři, kožešníci a sladovníci. Původní myšlenkou bylo vytvořit jeden celek, Nové město spolu se Starým. To se však císaři nikdy prosadit nepodařilo. 

 Na NMP založil Karel IV. 7 kostelů, pět jich tvoří kříž. Kostel sv.Karla Boromejského je osmihran, měl napodobit stavbu svého patrona Karla Velikoého v Cáchách. Dále je to kostel sv.Apolináře, který tvoří střed kříže. Karel věřil, že za řeholníky z jiných zemí budou následovat další obyvatelé. Záleželo mu i na rozvoji slovanské liturgie.Ta už byla dávno v zapomenutí a je jen Karlovou osobní zásluhou, že založil klášter Na Slovanech, kde byla vzkříšena polozapomenutá Prokopova slovanská liturgie, která jde až k sv.Cyrilu a Metodějovi. 

Ohromný Dobytčí trh v počátku své existence měl spíš sloužit davům poutníků, kteří přicházeli každoročně na velikonoční svátky shlédnout korunovační klenoty, český zemský kříž  a svaté ostatky. Pro tento účel byla na náměstí vybudována impozantní kaple Božího těla. Druhý pátek po velikonocích se slavil svátek kopí a hřebů Páně. Legendární kopí sv.Longina vlastnil už Karel Veliký. Od středověku bylo kopí spojováno s autoritou a mocí nad světe a tudíž součástí pokladu říše římské. 

KAREL A ZDRAVÍ 

Z Karlovy doby se dochovaly prameny, hovořící o tom, jak by měla vypadat ideální životospráva. Jako každý významný panovník i Karel měl své lékařské konzilium, snad 16 lékařů. Co je doporučováno: ráno brzy vstát, vyrovnat se s Bohem čili modlitba a rozjímání. Je doporučováno cvičení, jízda na koni, pokud zdraví nedovolí, tak alespoň procházka. Hlavní jídlo dne mělo být pozdní oběd či raná večeře – zelenina, luštěniny, chléb, maso. Karel zemřel na středověk v úctyhodném věku 62 let, ale víme, že ho trápilo mnoho nemocí. Víme, že Karel trpěl dnou. Je to nemoc dědičná, která se horší špatnou životosprávou, konzumací velkého množství masa a vína. Bolel ho prakticky každý krok, nemohl jezdit na koni.  Trpěl artrózou velkých kloubů, kterou pobyt na studeném a vlhkém hradě jen zhoršoval. Přechody ze studeného do teplého prostředí způsobovaly chronický kašel. Ani dna však nezabránila panovníkovi vést diplomacii v jeho stylu, tedy osobně, i když se musel ke konci života nechat nosit v nosítkách. Při audiencích vyplétal košíky a vyřezával lodičky – rehabilitace. 1 z lékařů –Hhavel ze strahova zanechal podrobné rady panovníkovi – up to date – pane, jez s mírou a dobře připravené pokrmy, míně pij, dřív choď spát, vyhýbej se smutku a úzkosti  

KONEC POZEMSKÉ POUTI

29.11.1378 zemřel na zápal plic na Pražském hradě císař svaté říše římské, král český, německý a arelatský. Bylo mu 62 let. Po smrti bylo panovníkovo tělo nabalzamováno a vystaveno v audienční síni na Pražském hradě na mohutném katafalku obklopeném stovkami svící a insigniemi královské moci. Teprve  dvanáctý den po jeho skonu započalo čtyřdenní pohřební procesí. Z královského paláce směřovalo do pražskýhc kostelů. Máry byly dlouhé přes 8 metrů, na jejich přenesení bylo třeba 30 lidí. Čelo smutečního průvodu tvořilo 700 lidí v černých oděvech, vesměs pražští měšťané, se svícemi v rukou. Za nimi pak žáci 18 farních škol se svými učiteli, řeholníci a kněží a profesoři a studenti pražského vysokého učení. Heroldi nesli praporce a korouhve zemí, podléhajících Karlově vládě. Teprve pak následovala korouhev českého krále a korouhev římská, skloněná k zemi na znamení toho, že císař už není mezi živými. Všude zněly zvony a byl slyšet nářek najatých plačků. Celý průvod uzavíral rytíř s mečem obráceným hrotem k zemi a nesl přilbu se zlatou korunou. První zastávkou byl kostel sv.Petra a Pavla na Vyšehradě. Tam tělo zůstalo vystaveno přes noc. Po nedělní ranní mši pokračoval průvod s ostatky do chrámu sv.Jakuba na Starém Městě. Třetí den byla pak rakoev přenesena do chrámu Panny Marie na Malé Straně. Závěrečný den pohřbu byl zesnulý panovník vystaven v metropolitním chrámu sv.Víta. Pohřební promluvu pronesli pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi a mistr Vojtěch Raňkův z Ježova, absolvent Sorbonny. Právě on pronesl známá slova  o otci vlasti, což bylo typické dobové hodnocení, míněn pozemský vládce. Jeho řeč vskutku prorocká:

jak to dopadne s českým státem, zda loď jménem Bohemia, dosud tažena skvělýma obratným kormidelníkem, v příštích nečasech a bouřích nenarazí na skaliska a zda neztroskotá       

Karlovo tělo bylo uloženo do cínové rakve, kam byly dány i pohřební královské insignie, královská korouhev a jezdecký štít. Původně byl Karel pohřben v prostoru před hlavním oltářem. Rudolf II. pak dal tělo vyzvednout a přenést do krypty.   Místem, kde se každoročně připomíná den panovníkova úmrtí, je hrad Karlštejn, kde se  koná zádušní mše svatá. 

OBRAZ KARLA IV V DĚJINÁCH

Dnem Karlovy smrti začíná život jeho historické paměti. Období jeho vlády se považuje za zlatý věk českého státu. Po Karlu IV jsou pojmenovány, instituce, stavby, hrady, ale i stromy, skály nebo dokonce italské víno. Sám Karel za svého života vědomě budoval svůj literární obraz jako moudrého, vzdělaného a spravedlivého vládce za pomoci kronikářů, působících na královském dvoře. Už ve 14.st. byl označován za krále míru, ovšem ne vždy chápáno pozitivně. V 18.st. se objevilo i nové hodnocení – Karel jako otec Ćech, ale otčím říše. To se pak táhlo v německém dějepisectví až do doby moderní. Obraz zlatého věku v době Karlovy vlády se rychle ujal a už za vlády Václava IV.byl silně idealizovaný. Třeba mistr Jan Hus působící jako rektor univerzity, se k jejímu zakladateli otevřeně hlásil, jak je patrno z dvou zachovalých kázání. V obou připomíná, že Karel založil univerzitu, ale zmiňuje i to, že Karel byl vzdělaným panovníkem. 

Zejména po Třicetileté válce se poukazuje na dobu Karlovu jako na ideální, kdy český lid byl jedné, nerozdělené víry. V zahraničí byl ovšem pohled na Karla kritičtější, než v Čechách, a to nejen v Německu, kde císaři vyčítali, že protežuje dědičné země české koruny, ale i v Itálii, kde to však nebylo žádné překvapení. Itálie byla rozdrobena na jednotlivé městské státy, kterým vládly nejmocnější rody, tzv.signorie, a ty většinou neměly zájem o silného panovníka z oblasti za Alpami. I humanista 15.století a pozdější papež Pius II., Enea Silvio Piccolomini, měl ke Karlovi podobné výhrady. Ve své české kronice vytýká Karlovi, že se staral víc o české království než o římské císařství, čímž zavinil jeho úpadek. 

V 19.st. dochází k obnovení kultu Karla IV. A objevují se první umělecká ztvárnění, především sochy. Jedna z nejstarších se nachází v panteonu hradu Vranov nad řekou Jizerou.Romantických soch Karla IV.vznikla od 19.st. celá řada. 1878 byla jedna postavena na vyhlídce u mělnického zámku, odkud je krásný výhled na soutok Labe s Vltavou. Další sochu od sochaře Lešiny mají v Chrudimi, připomíná císařovu návštěvu. Po téměř 100 letech vznikla na objednávku Karlovy univerzity další socha, známá z absolventských promocí (1947, autor Karel Pokorný). Nejmladší panovníkovu sochu najdeme v Karlových Varech (1955 – Otakar Švec, sady Karla IV). Karlovo jméno nese i vyhlídka nad městem. 

Ve vesnici Klokočov roste lípa, patřící k nejstarším stromům v zemi. Podle tradice si pod ní císař odpočinul při jedné ze svých cest. V tepických skalách se nachází skalní útvar, který při troše fantazie připomíná vladaře s korunou na hlavě a říšským jablkem v ruce. O Karlovi a jeho době existují i literární a filmová díla, romance o Karlu IV od Jana Nerudy, půvabný film Noc na Karlštejně (1973). Tam se kupodivu nijak výrazně neprojevil vliv normalizační ideologie. To se nedá říct od naopak ryze tendenčním filmu Smrt císaře a krále Karla IV.Církev je tu vykreslena jako hlavní zloduch, mniši nosí zbraně a papežský legát usiluje o zničení kvetoucí české země. 

Obraz Karla se měnil a vyvíjel  i v učebnicích podle toho, jak se vyvíjel osud českých zemí za posledních 150 let. Za doby první republiky nebyla Karlova osoba nijak akcentována, za doby protektorátu je v učebnicích jednoznačně označen za Němce, je uváděn pod jménem Karl, jeho otec pak Johan von Lucemburg. Za komunistické diktatury se na výsluní zájmu dostalo revoluční husitské hnutí, až během 60.let se začalo měnit vnímání této postavy, stejně jako po roce 1989. .                           

MORAVA A JAN JOŠT....další lucemburk římským králem 

Král Jan Lucemburský měl s Eliškou Přemyslovnou dva syny – Karla a Jana Jindřicha, který založil samostatnou větev rodu, vládnoucí Moravě. Příběh mladšího bratra začal jako obchod. V jeho pěti letech ho otec Jan poslal do Tyrolska, aby se tam oženil a až dospěje, převzal vládu. Manželkou mládence byla o pár let starší dcera Jindřicha Korutanského Markéta Pyskatá. Tímto sňatkem chtěli Lucemburkové ovládnout Tyroly a Korutany. To se však nelíbilo místní německé šlechtě. Popichovali tak dlouho, až Markéta prohlásila svého muže za impotentního, manželství nenaplněné a požádala o rozvod. Jan se vrátil z lovu a všechny hradní brány našel zavřené. Nakonec musel Korutany opustit, protože šlechta se postavila za Markétu. Řešení našel bratr Karel, Jana Jindřicha poslal jako markraběte na Moravu. Jindřichovo markrabství tvořilo více než třetinu českého království. Jan Jindřich přišel do Brna v roce 1350 s novou manželkou Markétou Opavskou. Samostatná rozhodnutí příliš nečinil, plnil vůli staršího bratra, byl ale dobrý hospodář a často financoval Karlovu zahraniční politiku. Brno odvádělo markraběti daň, přispívalo na hraběcí posly, návštěvy a dary stejně jako vydržovat početný dvůr. Město se dostalo nakonec do dluhů. Přesto však Morava vzkvétala. Na rozdíl od okolních zemí zmítaných válkou zde byl mír. Hodně se budovalo a stavělo. Brno se mohlo pyšnit na svou dobu vyjímečnými stavbami jako markraběcí hrad Špilberk, katedrála Petrov, dominikánský klášter, kde se konala politická jednání moravské šlechty. Jan Jindřich založil také augustiniánský kostel sv.Tomáše s úmyslem zbudovat zde kryptu, kam by byli pohřbíváni všichni členové moravské větve Lucemburků. Dle popisu by tu měl být pohřben sám Jan Jindřich a jeho manželky, během archeologického výzkumu v roce 1998 hroby v kostele však nalezeny nebyly. Otvírání hrobky bylo náročné, aby nedošlo ke zlomení náhrobní desky, zvedaly ji čtyři hydraulické zvedáky po milimetrech. 

Jan Jindřich zemřel roku 1375. Všichni tři jeho synové byli nesmírně ambiciozní. Morava jim byla malá a tak se zaměřili na české království, kde vládl slabý Václav IV. Intriky půtky a války této generace Lucemburků měla poznat celá střední Evropa.

Na Moravě se dědicem markrabství stal nejstarší syn Jana Jindřicha Jošt. Jeho druhorozeným bratrem byl Jan Soběslav, nejmladší bratr Prokop neměl naději na žádný trůn. Smrt Jana Jindřicha znamenala konec míru na Moravě. Jeho snaha majetkově uspokojit všechny syny na základě testamentu, přišla vniveč. Slétli se na dědictví jako supi. Nejprve se s Joštem nepohodl Jan Soběslav, nicméně později se dal na duchovní dráhu a udělal dost velkou kariéru, stal se patriarchou akvilejským. Brzy si však znepřátelil své poddané neuvážlivou politikou včetně sporu o složení městské rady v Udine, kterou Jan Soběslav vyřešil vraždou vůdce opozice. Marně akvilejští žádali papeže o odvolání patriarchy. Nakonec si pomohli sami. O pět let později vylákali patriarchu za hradby města, bez milosti ho probodli a tajně bez obřadu pohřbili do krypty v místní katedrále. Na ospravedlnění tohoto činu sestavili memorandum, kde podrobně popisují hříšný život duchovního v přepychu a hýření. Neodpustili mu ani šaška, kterého si držel.

Jošt byl dědicem markrabství, ale to mu nestačilo, chtěl získat korunu. Přitom jeho vláda začala tak nadějně. Utvořil alianci s bratrem Prokopem, aby bratranci Zikmundovi pomohl získat uherskou korunu. Ten za to ovšem musel zaplatit. Nejprve příbuzným zastavil část dnešního Slovenska s významnými městy Bratislavou a Trnavou a pak v roce 1388 i Braniborsko. Jenže vládcem nad Berlínem se stal jen Jošt, který se s bratrem nechtěl o moc dělit.  V roce 1393 začal s Prokopem válčit. Válka pustošila moravská města a vesnice, umírali lidé. A v Čechách se rozpoutalo povstání šlechty proti Václavu IV. Do čela panské jednoty, která na panovníkovi požadovala obnovení starých zemských práv, se postavil právě Jošt. Nakonec Václav kapituloval. Stál spolu s Prokopem na jedné straně barikády, proti nim Jošt a Zikmund. Intriky a války mezi Lucemburky nebraly konce. Prokop neměl na vydržování pravidelné armády peníze a tak si najímal družiny loupeživých individuí, která se něštítila ničeho. První oddíl provedl špinavou práci, vyvraždil místní, Druhý oddíl měl na starosti tzv. spížování, vykrádal domy a sháněl dobytek, třetí oddíl pak založil na místě požár. Tyto družiny se staly na dlouhou dobu postrachem Moravy.

Prokop se stal spojencem krále Václava a dostal od něj úřady a majetek na úkor Zikmunda, čímž si ho velmi znepřátelil. Zikmund proto neváhal a když roku 1399 zajal Václava, vypravil se na Bezděz pro Prokopa. Slíbil mu ochranný glejt, který byl ovšem v jeho rukou cárem papíru. Prokop Zikmundovi uvěřil, opustil hrad a byl zajat také. Tři roky strávil v žaláři, vyšel z něj z podlomeným zdravím a krátce nato zemřel.

Roku 1400 postihla Lucemburky pohroma. Říšský sněm sesadil Václava IV z trůnu pro neschopnost. Po Prokopově smrti se rozhořel boj  mezi Joštem a Zikmundem o to, koho sněm ve Frankfurtu nad Mohanem zvolí Václavovým nástupcem. Jošt se honosil tituly markraběte moravského a braniborského, ale jeho skutečná moc byla v troskách. Přesto byl v roce 1410 právoplatnou většinou kurfiřtů zvolen římským králem. Pak přišla rána osudu, 3 měsíce nato Jošt nečekaně zemřel. Že by ho dal otrávit Zikmund? Proslýchalo se to…  Jošt je pohřben v kostele sv.Tomáše v Brně. V jeho osobě skončila moravská epocha samostatně vládnoucích markrabat. 

VÁCLAV IV. LUCEMBURSKÝ

Karlův toužebně očekávaný syn se narodil v roce 1361 v Norimberku, otci bylo již 44 let. Jméno Václav Karel zvolil jednak proto, že se tak jmenoval on sám i jeho prvorozený syn, který však brzy zemřel, jednak Karel ctil rodovou linii Přemyslovců. Přestože měl Karel později dalšího syna Zikmunda, upíral svou pozornost nadále k Václavovi jako prvorozenému. Bylo to pochopitelné, Václav byl dědic české koruny, předurčený římský král. Otec si byl jist, že Lucemburkové budou vládnout v českém soustátí navždy. Bohužel při srovnání otce a prvorozeného syna to pro Václava nevychází dobře. Je spíš otázkou pro psychology, nakolik se pod jeho pozdější neúspěchy podepsala otcova ochranitelská výchova  a synovo rozmazlování, a nakolik si za ně mohl sám. Jisté je, že když Karel nechal prohlásit dvouletého Václava králem, překročil tím všechny normy. Nebylo zvykem, aby nemluvně korunovali panovníkem. Dobový bulvár si smlsnul, zemí se rozletěly historky o tom, jak malý Václav znečistil oltář sv. Maura a plakal náramně.

Když Karel 29.11.1378 ve věku 62 let zemřel, bylo Václavovi 17 let, Zikmundovi 10 a Janu Jinřichovi 8 let. Ještě téhož dne byl Václav prohlášen českým králem. Bohužel brzy po sobě zemřeli 3 zkušení rádci, v roce 1380 přišla do Čech morová epidemie a dramaticky klesl počet obyvatel. Pokračuje církevní rozkol, tzv. papežské schisma, kdy proti sobě stojí  Urban VI v Římě a Kliment VII v Avignonu. Koho podpoří Václav? Arcibiskup Jan z Jenštejna straní Římu, král Francii. Obával se ovšem dát svůj názor veřejně najevo a rozhodl se proto odložit korunovační cestu. Byla to chyba, další příležitost získat v Ŕímě císařskou korunu jako jeho otec už nedostal.

JAKÝ BYL VÁCLAV iv

Díky své vysoké inteligenci Prožíval Václav IV. vnitřní konflikt. Rád by byl jen člověk se všemi silnými i slabými stránkami, musí být králem s danou sociální rolí. Ovšem krále vládnout nebaví, raději prchá na své hrady Křivoklát, Žebráka a Točník, kde se věnuje  lovu a pitkám. V kruhu svých oblíbenců, často nízkého původu, se cítil nejlépe. Přátelit se s králem se vyplácí. Takový  Jíra z Rostok, původně majitel malé vsi, se nakonec stal nejvyšším lovčím a za peníze od Václava si postavil hrad Krakovec.

Tento vnitřní konflikt, který Václav prožíval, nachází odraz v umění. Tím lze vyložit obsah symbolů a emblémů na všech jeho stavbách i Iluminovaných rukopisech. Václav je na nich znázorněn po boku manželky Źofie, ale i vedle lazebnice. Často  král vklíněn do klády nebo do iniciál W a E – Wenceslaus + Eufemia, Žofie. Sítí se svazovaný etiketou, povinostmi a předpisy. Proto je někdy zpodobněn v masce divého muže jako alegorie přírodních sil a svobodného života. Známý symbol ptáčka v šátku byl vykládán už v 16.st. V kronice Václava Hájka z Libočan pomůže králi k útěku krásná lazebnice, král ji učiní svou milenkou a pražským lazebníkům dá do znaku barevného papouška v točenici. Ve skutečnosti jde o emblém rytířského řádu jako podobně řád zlatého rouna burgundského vévody Filipa III., podvazkový řád anglického krále Edvarda III. Pták je ledňáček, astronomický symbol data králova narození.

AFÉRA S JOHÁNKEM Z POMUKU 

Doba vlády Václava IV byla neobyčejně složitá i v rámci Evropy. Je to doba morové nákazy, která způsobila dramatický úbytek obyvatelstva a s tím ruku v ruce jdoucí pokles hospodářský. Přestože státnické řemeslo Václava unavovalo, byl to člověk evropského rozměru  a musel řešit věci na ohromném území. První období Václavovy vlády v českých zemíhc lze hodnotit jako celkem úspěšné. Ovšem v roce 1393 došlo ke zvratu, mezi králem Václavem a arcibiskupem Janem z Jenštejna se rozhořel konflikt.  Tento vzdělaný asketa, který překonal těžkou nemoc, opustil pozemské radosti a ve své cele se bičuje. sní o nové jednotě církve. Ale světská moc už začíná mít navrch. Střet se, jak bývá zvykem, přenesl do osobní roviny.

Král a arcibiskup se vzájemně upřímně nesnášeli. Král se provokativně vzdálil od svatovítské kapituly - přestěhoval se do Králova dvora. Stejně tak se neúčastnil vysvěcení kněžiště sv.Víta. Jan zmařil úmysl krále založit biskupství v Z Čechách, aby zmenšil moc pražské diecéze. Z titulu svých funkcí na sebe nemohli zaútočit přímo, někdo to musel odskákat. Král si pozval arcibiskupa se spolupracovníky na slyšení. Slíbil smír, ale dorazil  opilý a zuřivý, Janovi se povedlo zmizet, losem vybrány 2 oběti na výslech a mučení. Nebylo jasné, co měl výslech přinést, spíš si král vyléval vztek. Generální vikář arcibiskupství Jan z Pomuku na následky mučení zemřel a na králův příkaz byl hozen do řeky. Jeho tělo však voda vyplavila a Pražané ho pohřbili v kostele sv.kříže, který dnes už neexituje. Všichni co přežili, museli podepsat glejt, že k žádnému násilí nedošlo. Král se sice kaje a arcibiskup Jenštejn se vrací, příměří ale netrvá dlouho. Jan odchází do Roudnice, ale ani tam se necítí bezpečně. Nakonec odjíždí  do Říma, kde také umírá. Je pohřben v kostele santa Prassede. 

Král si umočením Johánka z Pomuku  dost pokazil pověst, katolická církev ho očerňovala i v říši. Poučil se a pro příště opatrně vybíral arcibiskupa. Preláti ale šířili zprávy, že král neváhá krutě mučit věrné syny církve a přirovnávali ho k římskému císaři Nerovi. Odtud pramení pověsti o přátelství krále a mistra kata. Václavova pozice v českých zemích se zakymácela, když zástupci vysoké šlechty chtěli rozbít systém, kdy král preferoval nižší šlechtu a měšťany na jejich úkor při rozdávání úřadů. Cestou z Točníku do Prahy v  Berouně zajat šlechtou, s tichým souhlasem markraběte moravského Jošta. Pak spolehejte na rodinu. Osvobodil ho nejmladší bratr Jan Zhořelecký

V letech 1397-8 král pobývá na říšských územích, v Norimberku, snaží se zachránit co se dá, ale stejně zbaven koruny. Jedná s francouzskými politiky. Ale bylo už pozdě. O dva roky později, v roce 1400  kurfiřti zbavili Václava titulu římského krále. Ještě větší potupou je zvolení  Ruprechta z Wittelsbachu na jeho místo. Wittelsbahcové jsou odvěcí nepřátelé Lucemburků. Václav sice vlastní říšskou korunu uloženou v bezpečí na Karlštejně, ale faktickou moc nemá. Na Karlštejně došlo také ke krveprolití, když po obdržení zprávy o sesazení Václava se jeho odpůrci vypořádali s královými stoupenci meči a dýkami. Král přítomen nebyl, ostatně jako vždy, když se projednávalo něco nepříjemného. To umožnilo jeho nepřátelům vlastní výklad – zavraždění Václavových oblíbenců bylo králi předestřeno jako nutná obrana a potlačení spiknutí.

Václav IV nakonec přijel do Frankfurtu obhájit se, ale kurfiřti mu pouze zanechali obsáhlý soupis stesků na jeho vládu a na něj samotného. Václav se tedy vydal k francouzskému dvoru řešit papežské schisma. Jeho náhlá aktivita však už nic nezměnila. Jedinou otázkou tedy bylo, kdo z Lucemburků se pokusí tento politický debakl překlenout a jít dál. Že se úkolu ujme nevlastní Václavův bratr Zikmund, bylo určitým překvapením. Tento panovník , sídlící v Budíně, se celou dobu vlády soustředil spíš na východ od karpatského oblouku než na západ Evropy.  

ZIKMUND LUCEMBURSKÝ 

Kdo pozvedne hozenou rukavici Wittelsbachů? Se zpožděním na budínském hradě to byl Zikmund. Uherský král. Nevlastní Václavův bratr, syn Karla IV a Alžběty Pomořanské. Zikmund zdědil otcovo politické nadání a také vášeň pro politiku. Jeho politické vize se mohly uskutečnit především v Uhrách, kde vládl celkem 50 let. Vládu zde získal jako manžel Marie z Anjou, dcery uherského krále Ludvíka. Podpořili ho bratři Václav i Jošt, který za to dostal Braniborsko a kurfiřstský hlas. Bohužel první manželka Marie Uherská, kterou velice miloval, zahynula po pádu z koně při lovu ve vysokém stupni těhotenství v roce 1395. O pár let později, roku 1408, se král oženil s půvabnou hraběnkou Barborou Celskou, tehdy třináctiletou. S ní měl však jen o rok později dceru Alžbětu. 

Uhersko patřilo k největším státům tehdejší Evropy, zahrnovalo současné Smolensko, Maďarsko, Transylvánii, Chorvatsko a část srbského území. Brzy potom, co Zikmund nastoupil na uherský trůn, Balkán začali okupovat osmanští Turci. Roku1396 v bitvě u Nicopole ovšem utrpěl drtivou porážku  a měl co dělat, aby spasil holý život. Ani na domácí půdě to Zikmund neměl jednoduché. Uherská šlechta požadovala větší podíl na řízení státu a odchod cizinců z královských služeb. Na nějakou dobu byl Zikmund dokonce vězněn na Visegrádu. Pomohli mu Václav IV a Jošt a vynutili si jeho propuštění. Zikmund se pak obrátil o pomoc do Vídně. Habsburkům podle uzavřené smlouvy o spojenectví z roku 1402 v případě Zikmundovy smrti bez dědiců připadnout uherský trůn. 

Další Zikmundovy kroky vedly do Čech, kde ho podpořila panská jednota, nespokojená s vládou Václava IV. Ten byl donucen předat výkonnou moc v zemi do rukou bratra. Zakrátko jakoby Václav procitl, pokusil se vynucené rozhodnutí zvrátit. Na Zikmunda však nestačil. Ten ho zajal a vyvezl za hranice – do Vídně k novým spojencům, Habsburkům. Prokopa Lucemburského zase uvěznil  - s pomocí Jošta - v Prešpurku. Situace se změnila v roce 1403, kdy se musel Zikmund věnovat rozbrojům v Uhrách a Václavovi se podařilo z Vídně uniknout. V celkovém dodnocení  ovšem přece jen vychází  lépe Zikmund jako syn svého otce. Postupně, poučen z chyb, dozrálá ve schopného politika a obratného diplomata. Zklidnit situaci na domácí scéně mu určitě pomohlo i založení dračího řádu, v němž sjednotil příslušníky uherské elity i zahraniční osobnosti. Pojítkem byl společný postup proti nevěřícím, nejprve osmanským Turkům, později proti kacířským husitům. 

Rok 1410. Umírá Ruprecht II a Lucemburkům se opět naskytla příležitost se zviditelnit. Místo aby se však podporovali navzájem, začali vystupovat proti sobě. Kurfiřté nejdříve dali hlasy Zikmundovi, pak zase Joštovi. Přitom václav IV se dobrovolně koruny také nevzdal. To Evropa jěště nezažila. Tři soupeříci papeži a stejně tak tři římští králové, navíc z jednoho rodu. Ze hry po roce vypadl Jošt, když v Brně zemřel. Poté se velmi rozumně zachoval Václav. Ustoupil a souhlasil s nástupem Zikmunda, který byl v roce 1414 v Cáchách korunován římským králem. Lucemburkové se znovu dostali na evropskou scénu. 

JOŠT 

S rolí moravského markraběte se nikdy zcela nesmířil. Do 1380 byl klid. Pak 25 let válčil s bratrem Prokopem. Třetí z bratrů, Jan Soběslav, se dal na církevní dráhu. Vztah mezi Joštem a jeho synovcem Václavem IV byl nevyvážený. 1388 se řešilo Václavovo nástupnictví, Jošt byl největším favoritem. Václav mu dal do zástavy Alsasko a Lucembursko a učinil ho generálním vikářem v Itálii. Jošt se ale roku 1394 přidal ke vzbouřené panské jednotě, která krále zajala a uvěznila. I 1402 se Jošt postavil proti Václavovi na stranu Zikmunda. Ovšem jen do chvíle, kdy to pro něj přestalo být výhodné, pak opět změnil strany. V roce 1410 kandidoval dokonce na říšský trůn proti Zikmundovi. 

JAN HUS A HUSITÉ 

Václav IV.zemřel roku 1419. země se ocitla bez krále, což možná urychlilo vývoj husitských bouří v českém království. Od roku 1402 byl Jan Hus kazatelem v Betlémské kapli na Starém Městě pražském. Nejvyšší normou křesťanského života byl pro něj boží zákon, jak zdůrazňoval ve svých kázáních o nutnosti nápravy církve. Hybatelem nápravy měl být panovník, toto Husovo stanovisko podporoval i Václav IV. Na Husova kázání přicházela královna Žofie i mnoho pražských občanů z vyšších vrstev. Němečtí představitelé pražské university tento názor nepodporovali. Král proto roku 1309 vydal Kutnohorský dekret, který fakticky dostal univerzitu zcela pod kontrolu Husovy skupiny. Němečtí mistři a studenti na protest opustili Prahu, a iniciovali založení university v Lipsku. Václav IV se však po tomto státnickém činu znovu propadl do letargie a jen nečinně přihlížel, jak se část české společnosti radikalizuje a jemu se věci vymykají z rukou. Upálení Jana Husa a Jeronýma Pražského jen posílilo pověst Českého království jako země kacířů. Václav IV dokonce nepotrestal ani defenestraci ve Vratislavi v roce 1418,  kdy vzbouřenci svrhli z oken radnice řádně zvolenou městskou radu. Odtud pak vedla přímá cesta k radikálům na Novém Městě pražském o rok později. 30.července 1419 zahájili kazatel JanŽelivský spolu s Janem Žižkou jakýsi státní převrat. Opět letěli z oken řádně zvolení, ale protihusitsky smýšlející konšelé. Václav tušil, že mu ubývají síly. Už se nevěnoval ani tolik oblíbenmému lovu v křivoklátských lesích. Nechal si vybudovat půvabný hrádek v krčském lese, kde také v 16.srpna 1419 zemřel. Dlouho jeho ostatky nenacházely pokoje. Byly zhanobeny husity při dobytí Zbraslavského kláštera, mrtvola krále vytažena z hrobu, oblečena ve skvostné roucho a se slovy „když´s živ býval, s námi´s píval“ mu zlotřilci nabízeli pivo. Nakonec byly královy ostatky uloženy v kryptě svatovítské katedrály. 

LUCEMBURKOVÉ V KATEDRÁLE SV.VÍTA 

Sice se nepodařilo vytvořit zde jakousi lucemburskou nekropoli, ale Lucemburkové jsou zde přestou přítomni. Už od 70.let 14.st. roku pracoval Petr Parléř na portrétech rodu v triforiu katedrály. Začal Janem Lucemburským a Eliškou Přemyslovnou a pak dalšími generacemi. Z Karlových dětí ale chybí Jan Zhořelecký i Zikmund Lucemburský. 

HUS A ZIKMUND LIŠKA RYŠAVÁ 

Starší historiografií byl Zikmund Lucemburský považován málem za jednoho z hlavních viníků Husovy smrti. Pravda je trochu jiná. Bylo hlavně Zikmundovou zásluhou, že do říšského města Kostnice na břehu Bodamského jezera svolán reformní koncil, který měl vyřešit problémy v římskokatolické církvi. Kongres trval od listopadu 1414 až do jara 1418 a řešil mj. také otázku Husova učení. Hus se do Kostnice osobně vypravil, dodnes je na domě, kde se tehdy ubytoval, pamětní deska s informacemi v češtině. Ovšem ještě před příchodem Zikmunda byl zatčen a uvězněn. Císař mu aspoň vymohl trojí veřejné slyšení, což u člověka podezřelého z kacířtví bylo naprosto nezvyklé. Jak to dopadlo, dobře víme, Hus končí svou pozemskou pouť 6.července 1415 na hranici za branami města. O 11 měsíců později je zde upálen Jeroným Pražský, nejvějnější Husův souputník. 

Přitom z hlediska historie, odhlédneme-li od Husova případu, byl koncil nesmírně úspěšný. Svou zásluhu na tom rozhodně měl císař Zikmund. Koncil odvolal tři papeže a zvolil papeže nového jako jediného zástupce Boha na zemi. Stal se jím Martin V. Bylo rozhodnuto i i církevních reformách. Císař si mohl vychutnat triumf. Evropa ho začala vnímat jako nového krále Šalamouna a důstojného pokračovatele  Karla IV. Zikmund tak vrátil Lucemburkům čest a slávu. 

Bohužel za tento úspěch Zikmund krutě zaplatil v osobním životě. Doma na Budíně ho věrně nečekala roztoužená manželka. Barbora Celská a Zikmund se odcizili, a přesto že manželství zůstalo formálně zachováno, oba protagonisté si nadále žili vlastní život.

 V srpnu roku 1419 je Zikmundovi 51 let a je jediným mužem v lucemburské dynastii. Po světě sice běhalo spousta jeho neligitimních potomků, těch legitimních se však nedostávalo. Navíc pro krále něj začal zápas o české dědictví. Situace se zkomplikovala po novoměstské defenestraci. Vlna násilí přerostla v revoluce. Zastánci Husova učení, husité, se rozhodli v zemi nastolit vládu božího zákona. Ten si však vykládali každý po svém, jak už to u revolučních hnutí bývá zvykem.  Situace se stávala nepřehlednou. Jen v jednom byli husité zajedno – nedůvěřovali Zikmundovi a nesmyslně ho vinili za Husovu smrt. Nicméně zástupci šlechty i husitská umírněná Praha ho po vánocích 1419 přijali v Brně za českého krále. Na jaře 1420 se ve slezské Vratislavi konal sněm, kde však Zikmund přitáhl otěže. Rozhodl se husitské Čechy i Prahu zastrašit popravu více jak 20 vratislvských měšťanů, strůjců vzpoury. Měl to být jasný vzkaz, jak se král dívá na rebely. Další úder přišel z Říma – proti husitům byla vyhlášena křižácká výprava. Cílem bylo zajistit Zikmundovi korunovaci českým králem. Sám Zikmund rozhodně nebyl náboženským fanatikem a některé požadavky husitů na omezení moci katolické církve, mu byly i sympatické. Nemínil však tolerovat mocenské aspirace měst v čele s Prahou. Bez kontroly měst totiž nemohl dost dobře vládnout. Právě města byla hlavním zdrojem panovníkova bohatství. 

Pražští husité se však hrozby ze strany křižáků nezalekli a obrátili se o pomoc na nově založenou obec Tábor. Vůdce táboritů, Jan Žižka z Trocnova okamžitě pochopil vážnost situace a vydal se na pochod do Prahy. Následovala slavná vítězství husitů, dva pokusy podrobit si Prahu Zikmundovi nevyšli. Ani na vítkově, ani na Pankráci. Pro husity to byl jen důkaz, že na jejich straně stojí Ježíš Kristus. Brzy ovládli většinu českého království. Silné pozice měli i na Moravě

Nicméně Zikmund neotálel a v červnu 1420 se nechal na levém břehu Vltavy, který byl v jeho moci ve svatovítské katedrále korunovat českým králem. Jeho korunovaci uznala celá Evropa, stejně jako vedlejší země Koruny české a většina českého a moravského panstva. Proti Lucemburkovi na trůně stála Praha a některá další města včetně zástupců nižší, vesměs kališnické šlechty. Na jaře 1421 uspořádali v Čáslavi v kostele sv.Petra a Pavla sněm, kde prohlásili volbu Zikmunda za českého krále za neplatnou. Do třetice se pokusil Zikmund zlomit husity vojenskou silou. S uherskými vojsky vpadl do Čech a ovládl Kutnou horu. Opět následovaly neúspěchy, třeba v Žatci utekla křižácká vojska ještě před bojem. V roce 1424 však husité přišli o svého geniálního vojevůdce a stratéga, nikdy neporaženého Jana Žižku. Ten se tehdy vydal na tažení přes celé Čechy, aby ztrestal města, které se vzepřela husitským pořádkům. Na Moravu však již nedojel. Při obléhání Přibyslavi zemřel, asi na vředovou chorobu.  Jeho tělo bylo uloženo v chrámu sv.Ducha v Hradci Králové. Z porážek se Zikmund poučil, smířil se se skutečností, že nemá vojenský talent a zaměřil se na diplomacii, která spolu s pragmatismem a schopností formulovat jasnou politickou vizi, byla naopak jeho silnou stránkou. V první řadě bylo nutné vyřešit otázku nástupnictví, kterou měla vyřešit svatba jeho dcery Alžběty s rakouským vévodou Albrechtem V.Habsburským. V Albrechtovi Zikmund viděl syna, kterého nikdy neměl a doufal, že v jeho rukou se v budoucnu spojí koruna česká, uherská i římského krále. Spojení tří trůnů by vytvořilo takové mocenské i ekonomické zázemí, že by vzbudilo respekt v německých zemích říše i v boji proti Turkům. 

Zásnuby se konaly v Prešpurku už roku 1411, kdy byly Alžbětě pouhé 2 roky. Slavná svatba se odehrála o 11 let později ve Vídni a Zikmund věnoval novomanželům moravské markrabství. Doufal, že energický Albrecht udrží husity na uzdě. To se však nestalo. Husitská převaha na Moravě  rostla i nadále. 

Pokud šlo o politiku v říši, věčně nespokojení kurfiřti Zikmundovi hrozili sesazením stejně jako kdysi Václavovi. Na rozdíl od něj si však s nimi Zikmund uměl poradit. Mimo jiné se věnoval bezpečnosti  říšských korunovačních klenotů, které z obav před zničením husity dal pečlivě zabalit a tajně přenést z Karlštejna do Uher a později do Norimberka. Svatováclavskou korunu, symbol české státnosti, uschoval po přestavbě hradu a opevnění v Prešpurku, protože budínský hrad před Turky nepovažoval za dostatečně bezpečný. Prešpurk se tak stal novým hlavním městem uherského království. Zde také Zikmund zahájil jednání s husity. Jeho cílem bylo dosáhnout toho, aby ho uznali za českého krále, na oplátku nabízel uznání některých částí husitského programu. 

Mezitím se ovšem ještě vypravil do Itálie na korunovaci. Celkem snadno dosáhl na podzim roku 1431 v Miláně korunovace italským králem. Pak se však musel obrnit trpělivostí, v severní Itálii strávil několik měsíců, nejdéle prodléval v toskánské Sieně. 31.5. 1433 se konečně král dočkal. Papež Evžen IV mu vsadil v římské bazilice sv.Petra na hlavu diadém a udělil titul císaře. Po 78 letech Řím zažil znovu korunovaci člena lucemburské dynastie. Hned po korunovaci spěchal Zikmund na bazilejský kongres. Husité si hodlali vynutit ještě další ústupky, třeba obléháním Plzně, ale z Bazileje přišla studená sprcha – kongres obsah kompaktát považuje za definitivní. Velitelé polních vojsk sice protestovali, vždyť válka byla jejich zaměstnáním, ale  všichni ostatní už měli války po krk. Většina českých katolíků i husitů se spojila do koalice s jediným přáním: uzavřít mír. Schylovalo se k rozhodující bitvě u vesnice Lipany. Ve výhodnější pozici stála vojska husitských radikálů, proti nim koalice. Ta ovšem na počáteční útok husitů reagovala předstíráním ústupu. Radikálové návnudu spolkli a otevřeli vozovou hradbu. Touto průrvou vnikly dovnitř záložní oddíly koalice. Krvavý boj netrval dlouho. Výsledek byl jednoznačný: husité ztratili 1300 muží, koaliční vojsko 200. 30.5.1434 byla husitská polní vojska u Lipan definitivně poražena. Císař Zikmund přijal zprávu s pochopitelnou radostí. Na textu kompaktát se pracovalo více jak dva roky. Až 5.7.1436 byla kompaktáta slavnostně vyhlášena v Jihlavě. Koncil povolil obyvatelům Čech a Moravy přijímat svátost Páně pod obojí způsobou a potvrdil i další články husitského programu. 

Zikmundova cesta k české koruně byla volná ve chvíli, kdy uznal výsledky husitaké revoluce. Z Prešpurku byly dovezeny české korunovační klenoty a 14.8.1436 byl Zikmund uznán (podruhé) za českého krále. Mlčky uznána byla i první korunovace k roku 1420. Praha jásala a zdravila krále 23.srpna, když na znamení ukončení sporů s husity vstoupil do jejich svatyně, chrámu Panny Marie před Týnem. Zde ho přijal Jan Rokycana, který pronesl kázání. Půtky s husity však ještě neskončily definitivně. Jednoho dne došla již nemocnému Zikmundovi trpělivost s družinou Jana Roháče z Dubé, která z hradu Sion neustále podnikala výpady do kraje a neohlížela se na dohodnutý stav věcí. Zikmund zasáhl se svými muži, všechny členy družiny zajal a nechal popravit. Pokud jde o říši, Zikmund musel bilancovat ztráty. Bruselský vévoda Filip III. Zabral říšská území v současném Nizozemí a zahleděl se žádostivě i na lucemburské vévodství, patřící Zikmundově neteři Elišce. Marnotratná vévodkyně s lehkým srdcem vévodství Filipovi III. prodala a utratila co mohla. 

Je zajímavé sledovat jak vypadá pragmatismus v praxi. Nejen Uhry nadále ohrožovali Turci, Zikmund se rozhodl povolat do zbraně nyní nevyužitá polní husitská vojska. Ti se nového pracovního úkolu s radostí ujali. Roku 1437 oznamovaly zvony všech uherských kostelů vítězství husitů nad pohanskými muslimy. Zikmundovi se však stále více zhoršuje zdraví, což neušlo pozornosti v polském Krakově. Synové zesnulého Vladislava Jagellonského se představili jako vhodní kandidáti na sňatek s císařovými vnučkami. To však nadále jasně uvažující Zikmund rezolutně odmítl. Nechal ještě zatknout manželku Barboru Celskou, když se dověděl o jejím tajném vyjednávání s Krakovem. K dalším krokům už se však nedostal. Cestou do Uher ve Znojmě Zikmunda dostihla smrt. Zachoval se podle dostupných pramenů víc než důstojně. Nechal se obléknout do královského roucha a v poklidu zemřel. Jeho tělo bylo převezeno do Varadína v dnešním Rumunsku a uloženo poblíž hrobu uherského světce sv.Ladislava. Hrob ovšm později zničili Turci. Kde jeho ostatky spočívají dnes, není známo. 

V osobě císaře Zikmunda odešel panovník, který nebyl hrdinným rytířem, jako jeho děd Jan, ani charismatickým vládcem jako jeho otec Karel IV. Byl ale skvělým pragmatikem i vizionářem i posledním velkým středověkým vládcem. Jeho největší politický koncept – spojení rakouských, uherských a českých zemí pod jedním vládcem, se uskutečnil až v roce 1526 rakouským Habsburkům. 

V Zikmundovi tak odešel poslední panovník dynastie Lucemburků, která vládla české koruně a Svaté říši římské z Pražského hradu plných 127 let. Ne všechny jejich činy byly vždy morálně ospravedlnitelné, ale taková byla doba a jejich současníci se nechovali o nic lépe. Hluboká stopa po nich dodnes zůstává ve stavbách a uměleckých dílech, kterým se dodnes obdivujeme, a v politických dokumentech, kterými se i dnes můžeme inspirovat. Je skutečně obdivuhodné, jak silnou Evropu dokázali Lucemburkové vytvořit. 

 zpracováno podle dokumentů uváděných v ČT v roce 700. výročí narození Karla IV.